To je ten překrásný a záhadný Tibet…

Avatar
Původní autoři

5. 11. 2016     zdroj
Jak tak jednou přišla řeč na Tibet z doby vlády dalajlámy, kdosi se podivil vyprávění o tom, že ve 20. letech minulého století se snažili sehnat peníze na válečné hry se sousedy, a tak byla duchovním vládcem dalajlámou zavedena zvláštní daň – na uši. To znamená, že ten, kdo chtěl, aby uši zůstaly se svým majitelem, musel zaplatit daň, jinak mu je usekli. Tehdy se to ve mně vzbouřilo: “A tohle že je ten svobodný Tibet, který utlačují Číňané?”

Nu dobře, pojďme se tedy podívat na to, jakým byl Tibet do roku 1959, než “bajonety Lidové
osvobozenecké armády Číny” zde jako v poslední zemi na světě zrušily otrokářství. Dalajláma žijící
od té doby v exilu vám tyto fotografie nikdy neukáže. Prohlédněte si je sami: zde

Horní řada zleva doprava: výrobky tibetských lámů z lebek popravených otroků – amulety z
odřezaných rukou (byly nošeny na opasku) – otrok nesoucí na zádech jiného otroka, kterému
odsekali nohy za neposlušnost vůči majiteli.

Otrok, kterému majitel za provinění vypíchl oči – předměty na trestání otroků.

Bydlení otroků. V dálce je vidět bílý palácový komplex.

Tak žili otroci – vlevo majetek, vpravo rodina.

Starý umírající otrok.

Vysušené lidské kůže a vysušená kůže nemluvňat

A nyní něco o tom, za co mohl být otrok potrestán. Je znám případ, kdy hospodář poslal otroka do

odlehlé vesnice s úkolem. Ten se nestihl vrátit před setměním a tak přenocoval cestou na poli. Jak se

ukázalo, toto pole patřilo nějakému místnímu majiteli a ten požadoval od otroka za přenocování

peníze. Otrok peníze samozřejmě neměl, a tak mu za trest usekli ruku. Když se zesláblý vrátil

zpátky ke svému pánovi, ten, rozhněvaný skutečností, že zdravý dobrý otrok se stal invalidou,

přikázal mu useknout i druhou ruku. Nezaslouží si tato nádherná pohádková země všemožnou

podporu ze strany organizací ochraňujících lidská práva?

A zde je ještě jedno svědectví o tam vládnoucích pořádcích od lidí, kteří v Tibetu pobývali.

Francouzská cestovatelka Alexandra David Neel v knize “Starý Tibet před novou Čínou” napsala:

“V Tibetu jsou všichni rolníci doživotními nevolníky a je nepravděpodobné mezi nimi najít někoho,

komu se podařilo se z dluhů dostat.”

A David MacDonald, který ve 20. letech XX. století pracoval jako obchodní zástupce Velké

Británie v Tibetu, v knize “Skutečný Tibet” napsal následující řádky:

“Nejtěžším trestem v Tibetu je trest smrti. Odsouzeného zašijí do koženého vaku a hodí do řeky.

Zpočátku takový vak plave na hladině, ale v průběhu pěti minut se začne potápět. Pokud člověk

uvnitř neumře, hodí ho do řeky znova. Když umře, vyndají ho z vaku, mrtvolu rozsekají a naházejí

do vody. Kromě trestu smrti však tu existuje i řada krutých trestů: lámání rukou i nohou,

vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to

nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených,

temných a špinavých kobkách až do konce svých dní.”

Nicméně ponížení nejsou vystaveni jen otroci. Známý novinář Vsevolod Očinnikov, který v 50.

letech Tibet navštívil, vzpomíná:

“Vysvětlili mi, že sekta “Červené čepice” odedávna rozvíjí u mladých lámů schopnost telepatických

kontaktů. Aby zlepšili “roaming” takového spojení, používal se jistý krutý zvyk: pod základní kámen

každé nové klášterní stavby dávali mladičkého lámu. Mládence uvedli do stavu “samadhí”, který je

podobný letargickému spánku, a bez jeho vědomí navždy spícího zakryli kamennou deskou. Říká se,

že podobně jako kůň ucítí hrob svého pána zemřelého i před několika lety, tak i mrtvoly mladých

lámů vydávaly záření usnadňující telepatům přístup k požadovanému objektu.

V roce 1990 jsem ve Lhase besedoval s profesorem bohosloví Tibetské univerzity. Jako dítě byl

poslán do kláštera Ganden a zde byl vybrán pro tento smutný osud. Byl však včas varován učitelem,

kterému se jeho žáka zželelo, a utekl.”

Jenže co když to všechno jsou jen agenti čínské propagandy a drze pomlouvají bezbranné a dobré

lámy?

Podívejme se tedy na dokumenty. Melvyn Goldstein ve své knize “The Snow Lion and the Dragon:

China, Tibet, and the Dalai Lama (University of California Press, 1995) píše:

“…O několik století později armáda čínského císaře byla poslána do Tibetu, aby poskytla podporu

Nejvyššímu lámovi – ambicióznímu 25letému muži, který sám sobě udělil titul Dalai (oceán) Lama,

vládce celého Tibetu.

Dvě jeho předchozí inkarnace coby lámy byly zpětně uznány za jeho předchůdce a tak změnil

prvního Dalaj-Lamu ve třetího Dalaj-Lamu. Tento první (nebo třetí) Dalaj-Lama uchvátil kláštery,

které nepatřily k jeho sektě, a rovněž zničil budhistické spisy, které nesouhlasily s jeho nároky na

svatost. Dalaj-Lama, který ho později nahradil, byl zase požitkář, měl mnoho milenek, pořádal

velkolepé hostiny ve společnosti přátel a celkově nevedl život odpovídající jeho vysokému

postavení. Za to byl svými kněžími zabit. V průběhu 170 let tak bylo bez ohledu na jejich přiznanou

svatost zabito představiteli vyššího duchovenstva nebo svými dvořany pět Dalaj-Lamů.”

V roce 1660, v době pátého Dalaj-Lamy, vypuklo povstání v provincii Tsang – citadele soupeřící

sekty Kaga, v jejímž čele stál vrchní láma jménem Karmapa. Pátý Dalaj-Lama přistoupil k

rozhodným krokům proti povstalcům a vypravil mongolskou armádu, aby zničila muže, ženy i děti

“jako vejce rozbíjená o kámen… Stručně řečeno, nechť jsou z tváře země setřeny všechny jejich

stopy, dokonce i jména”.

V roce 1792 byly mnohé kláštery Kagy konfiskovány a jejich mniši byli násilně obráceni k sektě

Gelug (sekta Dalaj-Lamy). Škola Gelug známá také pod jménem “Žluté klobouky” totiž nehodlala

jiné budhistické sekty tolerovat. Tradiční modlitby této sekty obsahovaly slova:

“Blahoslavený Ty, ó krutý bože učení Žlutého klobouku, který obracíš v prach veliké bytosti, vysoké

hodnostáře i obyčejné lidi, kteří znečišťují a kazí učení Gelug,…”.

Vzpomínky tibetského generála žijícího v XVIII. století obsahují popisy boje mezi budhistickými

sektami – stejně krvavé a nelítostné jako ostatní náboženské konflikty. Tato ponurá historie však

zůstává dnešními stoupenci tibetského budhismu na Západě bez povšimnutí.

Michael Parenti píše ve své práci “Přátelský feudalismus – mýtus o Tibetu” (úryvek je delší ale

dávám ho sem celý z důvodu jeho názornosti): Jedna 22letá žena, uprchlá nevolnice, vyprávěla:

“Hezké nevolnické dívky si obvykle brali hospodáři jako domácí služebné a používali je pro své

rozmary. Byly prostě otrokyněmi bez jakéhokoli práva.” Pokud chtěl nevolník kamkoli jít,

potřeboval povolení. Majitelé měli zákonné právo chytit ty, kdo se snažili utéci.

Jeden 25letý uprchlík vítal čínskou invazi jako “osvobození”. Později svědčil, že v průběhu svého

nevolnictví byl obětí nepřetržitého trápení, mrznul a hladověl. Po třetím nezdařeném pokusu o útěk

byl nemilosrdně bit lidmi statkáře, a to tak dlouho, dokud z něj všude netekla krev. Potom mu na

rány nalili alkohol a sodu, aby znásobili jeho bolest.

Nevolníci byli zdaňováni za manželství, narození každého dítěte i za smrt každého člena rodiny.

Platili daň za výsadbu stromu na svém dvoře i za držení zvířat. Daně byly za náboženské svátky,

veřejné tance a hru na bubny, daň byla vybírána za uvěznění i za propuštění z něj.

Ti, kdo nemohli najít práci, platili daň za to, že byli nezaměstnaní, a pokud se vydali do jiné vsi

práci hledat, platil daň za cestování. Když lidé platit nemohli, kláštery jim peníze půjčovaly na úrok

20 – 50 %. Někdy dluhy přecházely z otce na syna, z děda na vnuka. Dlužníci, kteří nebyli schopní

své dluhy splatit, riskovali, že budou prodáni do otroctví.

Teokratické náboženské učení se opíralo o třídní uspořádání. Chudé a utlačované učili, že si své

neštěstí způsobili sami svými hříchy z předchozích životů. A tak byli nuceni se se svým těžkým

osudem v současném životě smířit, přijmout ho jako karmický trest a žít s nadějí na lepší život v

budoucích inkarnacích. Bohatí a mocní chápali svůj šťastný osud jako náhradu za zásluhy v

minulém i současném životě.

Tibetští nevolníci se však nechtěli vždycky smířit s rolí obětí karmy, s rolí viníků svého vlastního

ponížení. Jak jsme viděli, někteří utíkali, jiní vzdorovali otevřeně, za což byli často podrobeni

krutým trestům. Ve feudálním Tibetu bylo mučení a mrzačení – včetně vypichování očí, vytrhávání

jazyka, odtrhávání končetin – oblíbenými druhy trestů používaných vůči zlodějům a uprchlíkům

anebo vzpurným nevolníkům.

Když putovali v 60. letech po Tibetu Stuart a Roma Herder, hovořili s bývalým nevolníkem Zerethem

Tueya Wangem, který ukradl dvě ovce patřící klášteru. Za tento čin ho zbavili obou očí a zmrzačili

mu ruku, takže ji už nikdy nemohl používat. Vysvětlil jim, že přestal být budhistou: “Když jim svatý

Láma přikázal aby mě oslepili, pomyslel jsem si, že na náboženství není nic dobrého.” Přestože

zbavení života je v rozporu s budhistickým učením, některé provinilce trestali velmi silným

bičováním a pak ho “ponechali Bohu” v mrazivé noci zemřít.

Umírající dítě-otrok

Historical files depict cruelty of old Tibet's feudal serfdom

Otrok, kterému jeho pán nechal odříznout ruku

Tibetský otrok drží svoji mumifikovanou  ruku, která mu byla uťata

Tibetští otroci  osvobození v roce 1959

Tibetský otrok

Dalajlama 1957

V roce 1959 Anna Louise Strong navštívila výstavku mučicích nástrojů používaných tibetskými
majiteli.

“Byla tam pouta všech velikostí, včetně maličkých pro děti, nástroje na řezání nosů a uší, na lámání
rukou, na podřezávání šlach na nohách. Byly tam nástroje na lití horkého klihu, biče a speciální
nástroje na kuchání. Na výstavce byly i fotografie a svědectví obětí, které byly oslepeny, zmrzačeny
nebo zbaveny končetin za krádež.

Jednomu pastýřovi měl hospodář zaplatit náhradu v jüanech a pšenici, ale zaplatit odmítl. Pastýř si
tedy vzal jeho krávu. Za to mu uřezali ruce. Jinému pasákovi, který se bránil, když mu chtěli vzít
ženu a dát ji statkáři, zlámali ruce. Byly tam vystaveny i fotografie komunistických aktivistů s
uřezanými nosy a roztrženými ústy a také ženy, kterou nejprve znásilňovali a pak jí uřízli nos.
Přestože se nám tomu nechce věřit, feudálně-teokratický Tibet byl nekonečně vzdálený od
zromantizované Šangri-La, které se tak nadšeně obdivují západní propagátoři budhismu”.
Působivá svědectví o mírném a dobrotivém náboženství a jeho představitelích, není-liž pravda?
A zde je ještě jeden mýtus (ostatně vymyšlený samotným Dalaj-Lámou) – že totiž Dalaj-Láma je
hlavou všech budhistů. Ve skutečnosti je pouze hlavou všech lamaistů – náboženství tibetských
lámů, kteří nasáli do svých praktik strašné krutosti tradičního tibetského náboženství Bon a dalších
podobných.

Dejme ještě jednou slovo M. Parentimu:
“Pro bohaté lámy a statkáře byla komunistická intervence velikým neštěstím. Velká část jich
emigrovala do zahraničí, včetně samotného Dalaj-Lámy, kterému v útěku pomohla CIA. Někteří pak
projevili veliký úžas nad skutečností, že si budou muset na svůj život vydělat sami. Mnohým se však
podařilo tomuto smutnému osudu vyhnout. V průběhu 60. let totiž dostávala tibetská emigrantská
komunita od CIA 1,7 milionů dolarů ročně, jak bylo v roce 1998 publikováno v dokumentu
ministerstvem zahraničí. Po tomto zveřejnění organizace Dalaj-Lámy sama přiznala, že v 60. letech
dostala od CIA miliony dolarů na vypravení ozbrojených skupin do Tibetu, které měly podkopávat
maoistickou revoluci. Dalaj-Láma sám dostával každoročně 186.000 dolarů. Jeho i další tibetské
vyhnance podporovala i indická rozvědka. Na otázku, zda on a jeho bratři patří k CIA, Dalaj-Láma
odmítl odpovědět. Samotná CIA tato fakta rovněž nekomentuje.”

Takový je zcela nestranný obraz tibetských lámů, pokud si neděláme představu o lamaistické
teokracii podle reportáží západních televizních kanálů, holywoodských filmů nebo spisů madame
Blavatské, Roericha a dalších teosofů.

Mohou nám namítnout, že pozitivně tajemný a záhadný obraz Tibetu byl vytvořen dlouho před
připojením Tibetu k Číně a lidé, kteří tam byli, už nic takového nepamatují. Stačí však zjistit, co
věděli Evropané o Tibetu v 19. století, kdy tyto mýty začaly vznikat. Nic takového fakticky neznali.
Existovala jakási tajemná země, vysoko v horách, v níž, jak se říkalo, žili mudrci… V podstatě jen
tato matrice stačí, aby se podle ní vytvořila řada pseudovědeckých spekulací (jak známo, čím je
informace tajemnější a méně dostupná, tím je přitažlivější).
Většina těch, kdo formovali mýty o Tibetu, tam buď nikdy nebyli, nebo tam byli až po té, co si o
něm vytvořili své zcela vyhraněné mínění, a takové lidi nepřesvědčíš, dokonce ani v tom případě, že
by lámové před jejich očima vařili jídlo z nemluvňat. I v tom by jistě byl nalezen nějaký sakrální
význam.

Je politováníhodné, že téma Tibetu bylo po dlouhé roky ponecháno různým podvodníkům z
náboženských sekt, čímž bylo zahaleno rouškou jakéhosi tajemna a nedostupnosti.

Když budu objektivní, pak tibetský budhismus není v ničem lepší ani “sakrálnější” než indický nebo
čínský a tibetská civilizace 50. let XX. století rozhodně není “svébytným a unikátním útvarem”, ale
reliktem středověku v současném světě, proto všechny nároky lámů a jejich podporovatelů na
nějakou exkluzivitu v případě údajně barbary zničené unikátní civilizace mají stejné právo na
existenci jako například tvrzení neonacistů, že hordy bolševiků zničily unikátní civilizaci Třetí říše.
Mezi nimi je mimochodem mnoho společného a není divu, že se nacističtí šéfové k Tibetu chovali s
takovým respektem. Cítili spřízněné duše.

Charakteristickým momentem je, že Dalaj-Lámovo okolí dosud požaduje po Číně návrat “toho, co
bylo”, ale to, co bylo, my všichni už velmi dobře známe. Nemyslím si, že potomci těch 4 tisíc
otroků patřících do osobního vlastnictví Dalaj-Lámy, by se nějak zvlášť zaradovalo z návratu do
postavení svých předků. Sami o tom mluví. Ano, Dalaj-Láma je tam dosud chápán jako duchovní
vůdce, o tom není pochyb, ale nic víc. Je pozoruhodné, že čínská vláda opakovaně Dalaj-Lámovi
nabídla, aby se do Tibetu jako duchovní vůdce vrátil – samozřejmě za souběžné existence stávající
administrace, což on ale zcela odmítá. Potřebuje, aby “vše bylo tak, jako dřív”, a to je samozřejmě
nemožné.

Takže to pojďme shrnout. Tibet v roce 1959 vůbec nebyl nebeskou Šangri-La, ale zaostalou
feudální teokracií, jejíž náboženství nebylo o nic “sakrálnější” než jiné proudy budhismu, naopak
mnohá svědectví o účasti tibetských lámů na mučení a popravách lidí jdou jasně proti
budhistickému kánonu. Celá tato velkolepá země byla řízena jen hrstkou bezuzdných lámů a
majitelů pozemků, kteří si byli velmi dobře vědomi své beztrestnosti.

K sobě připoutaní otroci, z nichž jeden je bezruký

Otroci žebrající o jídlo

Chlapec-otrok a psi: jedna miska jídla pro všechny

Historical files depict cruelty of old Tibet's feudal serfdom

Pán potrestal otroka za provinění odseknutím nohy