Břetislav Olšer
21. 11. 2016 Rukojmí
Hanobení prezidenta Václava Havla se Petr Cibulka podle vyšetřovatelů dopustil dle magnetofonové nahrávky během jednání Městského soudu v Praze dne 14. prosince 1993, kdy ho vulgárně urážel slovy: „Vašku, jsi prase, jsi prase, jsi hovado!“. Za hanobení prezidenta republiky mohl být odsouzen až k dvouletém vězení. Z trestného činu hanobení republiky však bylo nejprve od 19. května 1994 vypuštěno hanobení státních orgánů a od 1. ledna 1998 byl tento trestný čin zrušen definitivně. Trestný čin hanobení představitele republiky byl sice už v roce 1990 omezen na hanobení presidenta, ale i tato skutková podstata zůstane součástí českého právního řádu až do konce roku 1997.
Nyní se po třiadvaceti letech skupina šesti desítek poslanců zejména z ČSSD, KSČM, ANO a hnutí Úsvit hodlá vrátit do trestního zákona paragraf, který by postihoval hanobení hlavy státu. Podle navržené novely trestního zákona by za to hrozilo až roční vězení. Poslanci mluví o tom, že by trest měl být hlavně výchovný.
“Prezidenta republiky však lze při výkonu jeho funkce znevažovat nebo dokonce hrubě urážet – a ochrana mu poskytována není,” podivují se poslanci s tím, že prezident má mít větší ochranu než moc soudní. „I přes různý vývoj práva trestního de facto všechny trestní zákoníky chránily prezidenta republiky, až byla tato kontinuita ukončena v letech 1994-1997,” tvrdí předkladatelé. Tvrdí proto, že přetrženou kontinuitu právní ochrany hlavy státu je třeba obnovit.
Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci,” zněl by vzkříšený paragraf trestního zákoníku. „V současné době jsme stále častěji svědky urážek hlavy státu, státních symbolů, avšak adekvátní ochrana zde chybí,” dodávají v důvodové zprávě a připomínají, že například letos byl v Nizozemsku pisatel článku hanobícího na Facebooku královskou rodinu odsouzen k 30dennímu vězení.
Kde začíná a končí svoboda slova a projevu, kde začíná recese a kde končí zlovůle sprostých urážek? Trojice aktivistů ze Ztohoven stanula před soudem kvůli akci na Pražském hradě, kdy vyměnili standartu prezidenta republiky za obří rudé trenýrky. Žaloba jim klade za vinu, že poškodili střechu a odcizili standartu. Ztohoven tvrdí, že standartu rozstříhali na 1152 dílů, které rozdávají lidem.
Dokáže si někdo z ukecaných ústavních právníků včera na ČT24, že by někdo ukradl státní vlajku z Elysejského paláce, nebo vlajku s pruhy a hvězdami z Bílého domu, rozstříhal by je a na jejich místa pověsil trenýrky? Že by to Ústavou Spojených států nebylo považováno za znevážení státního symbolu a trestný čin…? Opravdu by to pachatelům prošlo v rámci proklamovaného svobody projevu…? A to nemluvím o uražce britské či jiné královny, kteréhokoliv prezidenta a hanobení symbolu státnosti, která nemůže být personifikována nějakou osobou…
Tomasz Peszynský je člověk, který často vyjadřuje své názory značně expresivně, vulgarity pro něho nejsou problém. Nedávno tak například na svůj profil na sociální síti napsal extravulgární prohlášení na adresu prezidenta Miloše Zemana. „Zasraný fašistický hovado Miloš Zeman, až chcípne, strašně se ožeru…” To však nebylo zdaleka všechno, na svém blogu pravidelně častuje prezidenta termíny jako fašista, hradní hlupák a podobnými výrazy… A do toho je sympatizant s Peszynskim, bulvární exot a nula Pavel Novotný: “Zeman je sprostá jitrnice. Vyměnil bych každého bílého nácka za tři Syřany. Evropa bude multikulti, i kdyby se čecháček posral…”
Kde začal tento sprostý způsob urážení hlavy státu? Znám Petra Cibulku pár desítek let, bydleli jsme spolu na vysokoškolských kolejích ve Zlíně, tehdy ještě Gottwaldově. Byl asketa; nepil, nekouřil, vlasy měl ostřihány skoro dohola, nechodil s námi do hospod, ale jen pořád studoval a měl sbírku nahrávek zakázaných beatových hudebních skupin. Naivní mladík, jenž snad věřil v absolutní pravdu.
Fotili jsme se spolu u sochy ¨T. G. Masaryka, čerstvě odhalené v roce 1968 u Střední průmyslové školy. Jezdil k nám domů na Valaško, já s ním do Brna, kde měli domek pod Kraví horou. Pak se naše cesty rozešly, až jsem ho jednou uviděl v televizi jako disidenta, který přišel z vězení a právem urazil svého kamaráda, prezidenta Václava Havla, jenž měl špatné svědomí, že nechtěl, aby Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB zasahovaly jeho lidem do života… Proč si protiřečil, vězeň svědomí a jeden z těch, kdož tvrdili, že prý jedině oni, slavní disidenti, mají morální právo trestat dle lustračního zákona…
Skutečným disidentem byl totiž zřejmě jen Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací “Analýza událostí 17. listopadu 1989”. Byl pro vymyšlenou špionáž komunisty napřed odsouzen na 23 roků, prošel osmi vězením a uranovými doly, propuštěný na amnestii. Podruhé dostal za velezradu 11 roků v třetí nápravné skupině. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení tak strávil celkem 19 let…
Úryvek z jeho textu: „Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových – Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových – Kantůrkových, Kocábových… atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu…“
Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, pochopil, že je zde akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel proto nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, jenž nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).
Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mj. V. Havla, P. Uhla, V. Bendy, Vl. Chramostové, M. Kubišové, P. Pitharta, P. Šustrové, J. Rumla a dalších. Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.
Jeden super “moudrý historik” se nechal slyšet, že o nějakém vymazání ze seznamu nemůže být ani řeč; kdo je v něm uveden, tvoří archiválii a s tím se nedá hnout. Fakt nedá? A co ti, jež byli ze seznamů vyjmutí tzv. skartací? Ti jsou čistí, přičemž ale mají na svých rukách nejvíc krve. A většina těch, kteří se obrátili k soudu, svůj spor s Ministerstvem vnitra, ale hlavně s Janem Rumlem, který v této souvislosti potrestá raději 9 nevinných, než aby mu jeden viník utekl, své soudní spory proti MV vyhrála. Na druhé straně upřímně řečeno, bylo jim to houby platné. Měli už cejch lustrátů. Je to strašný cejch. To je možná horší, než byl kastrát. Kastrát aspoň mohl zpívat na kůru, lustrát je dodnes honěn po novinách.
V roce 1992 z lustračního zákona federální Ústavní soud vypustil kategorii “důvěrníků” a “kandidátů tajné spolupráce” – tedy lidí, kteří o svém vytipování vůbec nemuseli vědět. Tyto spisy zkoumala lustrační komise, vedená Jaroslavem Baštou; jen u 13 z 300 případů usoudila, že šlo o vědomou kolaboraci.) V roce 2001 český Ústavní soud schválil i prodloužení platnosti lustrací. Stát podle něj smí vyžadovat od lidí ve veřejné službě věrohodnou věrnost principům demokracie – byť soud dodal, že je “přesvědčen o dočasnosti lustračního zákonodárství” a jeho klesajícím významu v čase. Vztahuje se totiž jen na lidi narozené před 1. prosincem 1971.
“Korektně a slušně udělaná lustrace by mohla trochu vyčistit vzduch – ale asi nic víc,” uzavíral před více než dvaceti lety v Lidových novinách svou úvahu o lustracích Jan Sokol. “Stejně se budeme muset smířit s tím, že svobodná společnost roste pomalu a chemickým postřikem nevznikne.” V roce 2011 vnitro vydalo 4183 osvědčení, z nichž 71 (necelá dvě procenta) bylo pozitivních. O rok později jich bylo skoro dva tisíce, z toho 36 pozitivních. Lustrační zákon: Ano – ne?
Inu, tak jsme se dostali od urážek symbolů státu, prý svobodného a demokratického, až k neopodstatněnému znevažování prezidenta a jeho standarty; ostudné chování, který nemá obdoby… Vejde někdy v platnost paragraf zákona, jenž praví: Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci…?
