Cikání jdou do nebe, Romové do Kanady…

Břetislav Olšer
10.12.2016
 Když měla pětičlenná romská rodina v Torontu bez práce denně 35 kanadských dolarů; kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal “jen“ pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali…

Ze středečního expozé prezidenta Miloše Zemana v poslanecké sněmovně mě zaujala hlavně jeho slova, že máme “příliš štědré sociální dávky, na které dosáhnou i ti, kteří nechtějí pracovat…” Trefil hřebík na hlavičku… Paradoxně si tato “elita” nepřizpůsobivých občanů spokojeně žije, přestože obývají sice vybydlený “smrádeček, ale teploučko”…

A tak mě prezidentova řeč navodila skoro dobrodružnou atmosféru. Nikdy nezapomenu, když jsem v roce 1997 psal v Torontu reportáže o pozoruhodném cikánském fenoménu, který jsem si pracovně nazval: Cikání jdou do nebe, Romové do Kanady…

V jedné z azylových ubytoven na třídě Scarborough jsem se ocitl na pokoji, v němž se sešlo asi dvacet romských mužů, kteří měli zájem si v rámci svého čekání na azyl udělat v Kanadě řidičské oprávnění. Miloš, žijící v Torontu, tam měl autoškolu a chtěl jim prodat testy v polštině.

„Ty, kámo! Tebe přece znám z Mírova!” řekl jeden z Romů svému sousedovi, který přiletěl do Toronta teprve nedávno.

„To jsem nebyl já, ale brácha!” odpověděl oslovený muž. „Já jsem byl ve Valdicích.”

„Za co?”

„Za ,el paso´!” zněla odpověď, která v překladu z hantýrky ostrých hochů znamenala, že byl vězněný za loupežné přepadení.

S Milošem jsme na počítači překládali testy pro autoškolu z polštiny do češtiny, aby je mohl novým imigrantům prodat. ,,Jedny testy stojí pět dolarů!” říká Miloš a v duchu počítá, že při počtu dvaceti zájemců o řidičské oprávnění, si z azylové ubytovny může odnést i sto dolarů.

,,No, my si koupíme jen jedny a ty si pak půjčíme, nebo okopírujeme!” sdělil šetrně neoficiální mluvčí Romů a bylo po byznysu.

A když se o svých vězeňských strastech rozpovídali i ostatní tetovaní chlapíci kolem mě, šel mi mráz po zádech a raději jsem z místnosti zavčasu vycouval. A hned jsem se zeptal právního zástupce těchto srdnatých žadatelů o azyl, jak je možné, že se o status uprchlíka mohou v Torontu ucházet i lidé, kteří byli za těžké zločiny řadu let v českých věznicích. A jak se vůbec mohli do Kanady dostat?

Byli snad na celách v Česku diskriminováni a ohrožování z rasových důvodů na svých životech, když se ihned po propuštění z vězení hlásí v Kanadě o svá lidská práva? Nebyli to náhodou oni, kdo byli za mřížemi proto, že sami lidská práva porušili, když ohrožovali životy a majetek bezúhonných spoluobčanů?

„Kanada má zákon, který říká, že není možné vpustit do země nikoho, kdo se ve své bývalé zemi dopustil trestného činu, za který je v Kanadě trest ve výši deseti a více let vězení,” vysvětloval mně G. J. Kubeš, právník Romů. „Kanadské imigrační soudy zajímá posledních pět let každého žadatele o status uprchlíka. Pokud tento člověk spáchal zločin před více než pěti lety a trest absolvoval, nebo byl rehabilitovaný, je šance, že soud rozhodne v jeho prospěch. Pokud se ale dopustil kriminálního činu během posledních pěti let, je zbytečné o azyl žádat.”

Pak jsem ještě celý roztřesený z toho setkání přemítal nad názorem jednoho z odpůrců rozhazovačné sociální politiky. Byl to americký filozof Matt Ridley, který vydal knihu “The origins of virtue” (Původy ctnosti) s podtitulem “Human Instinct and the Evolution of Cooperation” (Lidský instinkt a vývoj spolupráce).

Psal v ní také o tom, že lidské tělo se skládá asi z osmdesáti tisíc genů, z nichž sice každý sobecky sleduje jen svůj vlastní cíl, ale v zájmu funkčnosti celého našeho těla musí toto své sobectví omezit a naučit se spolupracovat. A jelikož člověčí jedinci, jimž tyto geny přináležejí, tvoří společnost, platí tento princip “genové součinnosti” také pro tuto společnost.

Stručně řečeno: Lidské jednotce, stejně jako společnosti, nezbývá nic jiného, než přemoci svůj instinkt a pragmaticky se chovat mile ke svým spoluobčanům, nebo se alespoň pokusit je snášet a naučit se hrát účelovou hru, v níž je ale vždycky něco za něco. Ať jde o lidskou jednotku třeba romskou, gadžovskou, čili obecně nepřizpůsobivou.

“Pokud nebude mezi členy společnosti dohoda, co se za co vyměňuje, společenský systém se rozpadne, protože doplatí na to, že dává svým občanům neúměrně vysoké sociální výhody a amorálně slibuje, že je možné dostat něco za nic,” lze citovat slova geniálního “genového” filozofa. Stručně shrnuto a podtrženo; jestliže jedna strana může dávat víc, než druhá, resp. jedna všechno a druhá nic, a jestliže někdo bude pracovat a jiní budou obrazně řečeno jen ležet a žít z cizí práce, to je prostě amorální…

Svatá slova, ale co s nimi dnes, kdy se globální sbět musí smířit s tím, že bohatí ještě víc bohatnou, zatímco ti chudí naopak ještě víc chudnou. Tedy ne v Česku, kde pořád dáváme něco za nic. Hned si musím sumírovat kolik bylo už zatím investováno na úkor ostatních poctivců jen do pozitivní diskriminace sociálně vyloučených; především to byl program Podpory projektů integrace příslušníků romské komunity. Spolkl už 57 844 600 Kč. Něco též pozřela kampaň proti rasismu – celkem 1 280 670 Kč… http://www.rukojmi.cz/clanky/604-zaloba-na-boha-neuspela-proto-ze-buh-nema-adresu-my-ale-mame-adresu-soudu-rady-evropy

V Torontu měli Romové i svého již zmíněného právníka G. J. Kubeše, který za jednoho romského klienta dostal od Kanady dva tisíce kanadských dolarů; je však třeba dodat, že jedním klientem se rozumí i skupinka romských žadatelů o azyl. Přesto všecko; no, nekup to… George Jiří Kubeš se narodil sv roce 1955 v Košicích a když mu bylo třináct, emigroval v roce 1968 se svými rodiči do Kanady, kde vystudoval právnickou fakultu. Jako advokát již v Torontu absolvoval přes čtvrt století praxe. Má svoji rodinu, dítě a v době mého pobytu v Torontu byl právním zástupcem asi sta českých Romů, žádajících v Kanadě o status uprchlíka.

A jak to před dvaceti lety bylo, cikánská pohádko? Když jsem se v Torontu setkal s panem Kubešem, stěžoval si, že se musí bránit nejen útokům některých českých masmédií, které se ho snažily obvinit, že láká Romy za oceán z finančních důvodů. V roce 1997 pomohl v Kanadě získat azyl zhruba sto padesáti českým žadatelům o status uprchlíka, většinou z řad romské komunity. “Nikdy jsem do Kanady žádného Roma nelákal,” bránil se.

Toronto…

“A už vůbec ne na inzerát! Měl jsem v českých novinách jenom oznámení, ale ta se netýkala romských uprchlíků, nýbrž náboru legálních přistěhovalců, kteří k nám přicházejí z celého světa v rámci tak zvaného bodového systému. Kanadská vláda mi dává za jednoho romského klienta, který může mít podobu i desetičlenné rodiny, šedesát kanadských dolarů za hodinu práce s nimi, když jedné takové rodině se může právník v otázce jejich azylu věnovat maximálně šestnáct hodin,” vypočítával mi.

V roce 1996 to dělalo od 800 do 1 200 kanadských dolarů za zmíněného mnohočlenného klienta. Byly to však prý jen finance, které skoro nepokryly ani náklady na chod jeho kanceláře, tvrdil rezolutně.

“Co děláš tak daleko od Ostravy?” zeptal jsem se v torontském baru Roma, kterého jsem znal jako novinář z ostravských soudních síní. Měl tam schůzku s Milošem ohledně řidičského oprávnění.

“Žádám tady o azyl!” řekl sebejistě známý kapsář z Přívozu.

“Azyl?” žasl jsem. “Je přece rok 1997, není důvod emigrovat…”

“Když tady řekneš, že tě v Česku i dnes ohrožují skíni, co Romy zabíjejí a šikanují, můžeš požádat o status uprchlíka,” sdělil mi s úsměvem.

“Hele, co kdybych si tady požádal o azyl i já?” šokoval jsem ho.

“Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?” vytřeštil na mě oči. “My nemůžeme jít v noci v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!”

“Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu ve dne v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!” vybuchl jsem.

“To je naše kulturní identita!” řekl sebevědomě. “Být čorkařem se u nás dědí z generace na generaci!”

“Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?” plácl jsem ho přátelsky po zádech. “Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!”

“Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!” podíval se vážně. “A vůbec – kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?” snažil se nejapně žertovat. “Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat hlavu…?”

Čeští Romové, žádající v Kanadě o azyl pobírali zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Půl roku museli čekat na zaměstnání. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal ,jen“ pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali.

“Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?” zeptal jsem se v torontské samoobsluze. “Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,” dostal jsem šokující odpověď.

Náhle mi bylo jasné, proč se moji romští spolucestující šprtali v letadle tři slůvka v angličtině: status of refugee – status uprchlíka. Vyslovili je před celníky a měli rázem, jako ,diskriminované české etnikum“, co srdce ráčí. Na letišti se jich ujali imigrační úředníci, zadarmo je odvezli do motelu, dali jim ubytování na účet státu i peníze na stravu. K tomu bezplatně tlumočníka a slevu na městskou hromadnou dopravu i na nákup základních potravin. A ještě peníze ,na přilepšenou´.

“Jak chceš dělat řidičák, když neumíš anglicky?” chtěl jsem pochopit, odkud se bere jeho nevídané sebevědomí.

“V osmnácti jsem byl zdravý, jak kosmonaut a dostal jsem v Ostravě invalidní důchod, proč bych teď jako nebohý psanec neměl v Torontu dostat řidičák…?” pohrdlivě se ušklíbl.

Tak jsem začal ještě v únoru 1997 psát z Toronta reportáže pro české deníky o romském exodu. Přečetl si je i redaktor televize Nova Josef Klíma, přijel za mnou, vyzvěděl, co se dalo a natočil dokument, v něm byly příběhy romských rodin prezentovány jako rozmarný výlet.

”Když náhodou v Kanadě azyl nedostaneme a budeme se muset vrátit do České republiky, nezboří se svět,” ujistil mě klidně další romský žadatel. “Náš byt v Ostravě jsme pronajali, takže nám za něho jdou peníze a máme se po návratu kam nastěhovat. Navíc nám do rodiny přibude kanadský občan,” řekl s úsměvem. “Moje žena je v jiném stavu a podle zdejších zákonů získá každé dítě, narozené třeba v letadle při mezipřistání v Montrealu, kanadské občanství…” dodal a pohladil svoji choť po bříšku.

“Jak si seženeme byt, dostaneme od vlády Ontaria sociální podporu. Ta činí měsíčně 650 kanadských dolarů na ubytování, kolem čtyř stovek je na stravu,” vypočítával a vesele brnkal na kytaru. “K tomu dostaneme dalších 700 dolarů jednorázově, jako tak zvané ,startovné´ na zařízení bytu. Před Vánocemi nám přibude obligátní stovka na dárky a sleva na městskou hromadnou dopravu,” přidal informovaně.

Niagarské vodopády v kanadské zimě…

Když už jsem vzpomněl Kanadu, je třeba si uvědomit., že právě tato země javorového listu, se sofistikovaně podílí na vzniku výše zmíněné populační nerovnováhy. „Kanada má přistěhovaleckým zákonem schválený seznam několika stovek profesí, které má zájem obsadit odborníky ze zahraničí,“ řekl mi již v roce 1997 torontský právník G. J. Kubeš…

„Kdo z cizinců splní stanovené podmínky, hodnocené určitým počtem bodů, jde před imigrační soud. Když projde, dostane ihned práci a do tří let kanadské občanství,“ odmlčí se, aby přidal to hlavní: ,,Za tuto službu platí právníkovi 4000 USD. Když neuspěje, polovina z tohoto vkladu je mu vrácena.“ http://www.rukojmi.cz/clanky/576-iracane-nevedi-jaky-je-rozdil-mezi-zarizenim-v-drahonicich-a-veznici-abu-ghrajb-v-bagdadu

Počet lidí, kteří se každoročně do země javorového listu doslova hrnou, je obdivuhodný. Když si ale připomenu, že rozloha jejích deseti provincií a tří spolkových teritorií byla skoro 10 milionů kilometrů čtverečních, které obývá počet asi 36 milionů obyvatel, je mi jasné, proč může ročně přijmout až 200 tisíc přistěhovalců, z toho zhruba 170 tisíc je legálních a na 40 tisíc žadatelů o uprchlický azyl. V rámci zmíněného bodového systému je nutné dosáhnout alespoň sedmdesáti bodů v deseti podmínkách, k nimž patří mimo jiné vzdělání, druh absolvované školy, znalost angličtiny, zdravotní stav, profese a věk.

Za diplom inženýra je pět bodů, za výuční list kuchaře nebo svářeče je deset, stejně tak dopadne i počítačový programátor, což napovídá, jak jsou zde jednotlivé obory ceněny. Lékaři či právníci nemají v Kanadě šanci, jedině že si zde studium zopakují nebo absolvují za šest tisíc dolarů náročný test o několika stovkách otázek. Boduje se i stáří uchazeče – věk mezi 21 a 44 lety je ohodnocen deseti body. Za každý rok nad nebo pod tuto vymezenou věkovou hranici jsou mínus dva body.

Kanadští mennonité…

Za univerzitu je až patnáct bodů, za střední školu třináct, za základní pět, za dokonalou znalost angličtiny se počítá deset bodů, začátečník získá tři…“ Pak se body sečtou a pokud má uchazeč nad šedesát bodů, je pozván k pohovoru s konzulem v příslušné zemi, odkud se o práci v Kanadě uchází. A také konzulární úředník ohodnotí svůj dojem z uchazeče až deseti body, takže přirovnání tohoto bodového systému k bruslařské produkci na kluzkém ledě je skoro na místě…

Inu, když před dvaceti roky začal romský exodus, aneb Cikáni když šli napřed do nebe a Romové posléze do Kanady, dnes se v Česku mají zásluhou již naštěstí v propadlišti dějin ministrů lidských práv Kocába a Dienstbiera ještě líp… http://www.rukojmi.cz/clanky/702-v-kanade-jsou-opet-vitani-i-bezenci-z-rad-homosexualu-bisexualu-ci-transgenderovych-osob

PS: Jak pravil klasik – všeliké kvaltování toliko hovada je dobré; ve středeční Kauze dne na Rádiu Impuls zpovídala Zuzana Bubílková nového ministra pro lidská práva Jana Chvojku (ČSSD), který přišel na místo odvolaného Dienstbiera. Kromě toho vysvětlil, jak se pokusí začlenit nepřizpůsobivé. Za naprosto zásadní Chvojka považuje, aby děti z těchto rodin chodily do školy. „Ta motivace je pozitivní a negativní. Ta pozitivní by mohla spočívat v tom, že by takové děti mohly dostávat příspěvky na obědy nebo na školní pomůcky. Někdo by mi mohl namítnout, proč by tyto peníze měly některé děti dostávat a jiné ne. Já bych jim odpověděl, že to tyto děti bude motivovat k chození do školy. Pak si lépe najdo.u práci. Kdyby do školy nechodily a nakonec skončily jako nezaměstnaní, tak nás to bude stát tisíckrát víc,“ zdůraznil Chvojka