Ivan David
5. 15. 2016
Systém, na kterém dosud stránku NR provozujeme, neumožňuje zabránit anonymním komentářům a znemožnit přístup autorům nejodpornějších komentářů. Při čtení ubohých, primitivních, vulgárních “komentářů” jsem si zkoušel představit jejich autory. Vzpomněl jsem si na jednu z nejposlednějších povídek Karla Čapka “Můj anonym”. Popisuje v ní, jak se setkal s pisatelem výhružných a sprostých anonymních dopisů, které v roce 1938 dostával. Potkal politováníhodného nemocemi zkroušeného starce.
V prodejně Lidl, mezi regály na stejném místě, kde jsem nedávno potkal Dr. Kláru Samkovou a vyslechl její bystré postřehy, jsem tentokrát slyšel halasný hovor staršího muže (asi v mém věku), který cosi vysvětloval starší dámě: “…Nemůžeme se jenom vézt… Musíme vydávat mnohem víc na zbrojení, protože Rus sem chce vpadnout… Dobrý večer, pane profesore”, oslovil mě. Chvíli jsem na něho zíral v němém úžasu: “Nejsem profesor… Proč by sem Rus měl chtít vpadnout?”, testoval jsem jeho schopnost argumentace. “Protože je hladovej a nenazřanej!”, odpověděl hbitě. “Co by z toho Rus měl? Má starosti uhájit to, co má…”, zkouším to znovu. “Abysme na něj zase dělali za deset korun na hodinu!”, odhalil výsledky svého analytického myšlení. Co asi má v té plešaté hlavě? “Rakušáci se jich zbavili… Tak dlouho chlastali s těma ruskejma generálama, až jim podepsali, že vodejdou. A zmizeli votamtaď.” “Jak jste na to přišel?”, pátrám. “Řek mi to brácha, kerej žije v Rakousku.” “A ten to ví vodkuď?”, vyzvídám. “Ten to ví přímo vod Brůna! Znáte Brůnu?” Uhodl jsem kterého má na mysli: “Znám.” “Brůno Krajskýho…”, upřesňuje: “Brácha s ním kamarádí, ví to přímo vod něj. Smlouvy platěj, kdoví co v nich je…” Skrze jeho modré oči vidím naprosté prázdno krom schopnosti opakovat a případně trochu komolit slyšené. Opora prolhaného režimu a jeho médií. Mizím z jeho dosahu. U pokladen jsem na něj narazil znovu. Uzavřen v úzké kóji, vydán na pospas jeho výkladu: “To ten vožralej Gottwald kdovíco podepsal. Furt lítal do Moskvy a tam chlastal se Stalinem.” Rychle platím a chvatně skládám zboží do tašky. Ještě slyším za sebou: “Na letišti ve Kbelích mají pořád to letadlo, kterým tam lítal, ještě dneska je cítit lihem…” Tak nějak zřejmě ti blbečkové vypadají….
