Jana Maříková
22. 12. 2016
A je ve veřejném zájmu, aby majitel společnosti, která je největším českým příjemcem dotací z fondů EU, byl jako ministr financí nejvyšším nadřízeným odboru 57 Ministerstva financí, který má na starosti kontrolu správnosti a zákonnosti čerpání prostředků z fondů EU? A do třetice: Je ve veřejném zájmu umožnit co největší koncentraci moci – hospodářské, politické a mediální? To je věcná podstata sporu o prezidentem Milošem Zemanem vetovanou novelu zákona o střetu zájmů – přezdívanou Lex Babiš.
Úvodem je třeba podotknout, že žádný zákon – ani lex Babiš – nikomu, kdo je plně svéprávný a trestně bezúhonný, nezakazuje „pouze“ podnikat. A to ani Andreji Babišovi – dokud bude splňovat ony dvě podmínky stanovené v Živnostenském zákoně. Bezúhonností se ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona rozumí, že dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu souvisejícího s podnikáním. Například, že se jako podnikatel nedopustil podvodu na dodavateli nebo odběratelích. Nebo že nespáchal daňový únik. Případně dotační podvod. Přesněji řečeno, že za spáchání takových skutků nebyl pravomocně odsouzen. A to Andrej Babiš zatím nebyl. Takže podnikat může.
Stranou nyní nechme úvahy o tom, jestli se náš ministr financí těchto skutků dopustil či nikoliv. To by nebylo na článek, ale na knihu. Několik jich již vyšlo. Namátkou lze uvést na Slovensku vydanou knihu „Počestný Andrej Babiš“ od Dušana Valka.
Podnikat a přitom vykonávat veřejnou moc však řada zákonů zakazuje mnoha osobám. Z důvodu střetu zájmů. Na ten máme i samostatný zákon, jehož novelu vetoval prezident republiky Miloš Zeman.
Zkusme si na ony tři otázky obsažené v titulku a perexu zodpovědět napřed z pohledu spravedlnosti a poté práva. To jsou totiž často zcela odlišné věci.
Pohledem spravedlnosti
Můj smysl pro přirozenou spravedlnost říká, že je nepřípustné, aby ministrem financí byl člověk, jehož konglomerát firem je největším tuzemským příjemcem dotací ze státního rozpočtu a z fondů EU. V mém pojetí spravedlnosti je Andrej Babiš coby ministr financí a tudíž přímý nadřízený hlavního českého kontrolního orgánu dozírajícího na legalitu a správnost čerpání dotací a zároveň majitel firmy, která přijímá nejvíce dotací, ukázkovým příkladem střetu zájmů. Ve slušné demokratické společnosti je taková věc naprosto nepřijatelná. Nebavíme se přitom o nějakých „drobných“. V programovacím období 2010 až 2015 získal Agrofert 4,9 miliardy korun na dotacích z fondů EU. Jen za loňský rok pak inkasoval 788 milionů korun.
Kromě toho, že Babiš coby ministr financí přímo ovládá kontrolní odbor 47 na MF, tak je též předsedou strany ANO 2011. A podle platné koaliční dohody je to on, kdo obsazuje funkci ministra pro místní rozvoj. Z počátku tuto funkci vykonávala nynější eurokomisařka Věra Jourová (ANO 2011) a nyní je šéfkou tohoto resortu Karla Šlechtová (ANO 2011). Právě Ministerstvo pro místní rozvoj je dle kompetenčního zákona národním koordinačním orgánem, který ostatním ministerstvům stanoví parametry pro vypisování programů na čerpání dotací EU. A domnívám se, že paní Šlechtová si ani na okamžik nedovolí odporovat názorům a přáním svého stranického šéfa ohledně toho, jak mají být nastavena kritéria čerpání. Kdo o tom pochybuje, ať si na youtube pustí ze záznamu sjezd ANO 2011. Větší disciplínu a „názorovou jednotu“ než má ve straně Andrej Babiš, má už pouze severokorejský diktátor Kim Čong-un.
Funkce ministra financí představuje obrovskou moc. Dalo by se říci, že ministr financí, pokud umí své pravomoci využívat, je zřejmě nejvlivnějším veřejným funkcionářem. Spravuje totiž celý státní rozpočet. A navrch jmenuje zástupce státu do dozorčích rad podniků s majetkovou účastí státu. A kromě toho má „pod placem“ Finančně analytický útvar (FAU), někdy přezdívaný „ekonomická zpravodajská služba“. Tomuto útvaru jsou ze zákona hlášeny všechny bezhotovostní platby větší než 375 tisíc korun. Na každou menší se může podívat na základě žádosti k níž nepotřebuje souhlas soudu.
Jinak řečeno: Všichni ostatní členové veřejné moci musí s ministrem financí dobře vycházet. Nejen jiným ministrům, ale i prezidentu republiky, soudcům, státním zástupcům, Ústavnímu soudu a dalším ústředním orgánům státní správy jako je např. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, totiž ministr financí rozhoduje o tom, jestli budou míst dost peněz na provoz svého úřadu a na investice. Formálně je státní rozpočet zákon. Navrhuje jej vláda jako celek a schvaluje jej Poslanecká sněmovna.
Návrh předkládá ministr financí a pak se o něm na vládě vede rozprava. Včetně hlasování. Jenže v koaliční smlouvě je stanoveno, že dvě strany se nesmí ve vládě spolu domluvit a přehlasovat tu třetí. Takže ČSSD a lidovci se nesmí „domluvit“ a přehlasovat Babiše ve věci státního rozpočtu. I v normálních vládách, které nejsou svázány takovým koaličním smluvním omezením, se málokdy povede, aby byl ministr financí při projednávání rozpočtu přehlasován. Napřed se totiž stanoví tzv. základní parametry rozpočtu. Tj. příjmy, výdaje a výše deficitu. A teprve pak se jedná o kapitolách (rozpočtech jednotlivých resortů) a eventuálně o jednotlivých položkách (např. konkrétní investiční akci). Tudíž peníze navíc pro jednoho ministra znamená nutnost sebrat je jinému.
Ve Sněmovně je to prakticky stejné jako ve vládě. Dříve si ministr mohl jít požádat o pomoc své nebo dokonce opoziční poslance. V rámci praxe přezdívané „porcování medvěda“ mohl každý poslanec navrhnout rozpočtovou změnu ve formě přesunu peněz z jedné kapitoly do druhé nebo i na konkrétní akci. I ve sněmovně se napřed stanoví v 1. čtení návrhu státního rozpočtu příjmy, výdaje a deficit. Takže pak při jednání ve výborech a v dalších čteních je možno podle rozpočtových pravidel přesouvat peníze pouze mezi kapitolami nebo uvnitř resortu. Formálně to může poslanec navrhnout i dnes. Ve skutečnosti však byl „medvěd“ přestěhován ze Sněmovny na Ministerstvo financí už v době ministrování Miroslava Kalouska (TOP 09). Koaliční poslanci – a těch je většina – jsou od té doby vázáni koaličními smlouvami nehlasovat pro návrh rozpočtových změn, s nimiž nesouhlasí ministr financí. Takže ten je ve skutečnosti rozpočtovým diktátorem.
A aby toho nebylo málo, tak ani zákon o státním rozpočtu se – stejně jako jiné zákony – nedodržuje tak, jak byl schválen. Naplánování výdajů do poslední koruny totiž prakticky není možné. U veřejných zakázek se dost často stává, že se uchazeči odvolají k ÚOHS a poté ke správnímu soudu. Do jejich pravomocného rozhodnutí není možné zakázku realizovat. Během roku se také mění různé zákony, které mají dopady na výdaje. Dopředu to nelze nikdy přesně předvídat. Zákon o rozpočtových pravidlech pro tyto případy zakotvuje možnost provádění tzv. rozpočtových opatření. O změně výdajů do 5% objemu kapitoly může rozhodnout ministr. Změnu výdajů do výše10% rozpočtu příslušného ministerstva musí odhlasovat vláda. Ohledně souhlasu ministra financí platí totéž jako při schvalování návrhu rozpočtu. Větší přesuny peněz musí být odsouhlaseny Rozpočtovým výborem Sněmovny. I zde platí koaličně smluvně zakotvené právo veta ministra financí. Pro ilustraci – rozpočtový výbor dělá ročně stovky rozpočtových opatření.
Z předchozího popisu je jasné, jak obrovskou mocí ministr financí disponuje. A nyní si zkuste představit, že jste ministr třeba průmyslu a obchodu. A přijde k Vám o přestávce jednání vlády Babiš a řekne Vám, že si myslí, že by výzva k podávání nabídek na nákup strategických zásob do Správy státních hmotných rezerv (SSHR – spadá pod MPO) měla vypadat určitým způsobem. Tak aby to vyhovovalo Agrofertu. Myslíte si, že byste si dovolili odmítnout „zdvořilou Babišovu připomínku“, když víte, že příští rok budete na budově ministerstva potřebovat opravit střechu? Takže se pak nedivte, že jedním z největších dodavatelů do hmotných rezerv je hádejte kdo? No přeci firmy z koncernu Agrofert.
Ještě stále Vám to připadá spravedlivé? Mně ne. Ale to zdaleka není všechno. Kromě rozpočtových organizací jako je ona SSHR máme v rámci státu i podniky s majetkovou účastí státu. Třeba takové Čepro nebo Český Aeroholding. Myslíte si, že je řídí věcně příslušný ministr? V případě Aeroholdingu by to měl být ministr dopravy a v případě Čepra ministr průmyslu a obchodu. Chyba lávky. Podle zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích jedná na valných hromadách za stát ministr financí. Ten jmenuje a odvolává členy dozorčích rad, kteří pak zase jmenují a odvolávají představenstvo (management). Opět si zkusme modelový příklad. Jste členem představenstva nebo dozorčí rady státní firmy. Zavolá si Vás Babiš a „poradí“ Vám s jakými podmínkami by měla být vyspána veřejná zakázka, kterou bude zadávat podnik, na jehož řízení se podílíte. Rozuměj tak, aby vyhrál Agrofert nebo firma, jejímž subdodavatelem je Agrofert. Dovolíte si odmítnout tomu, kdo rozhoduje o tom, jestli ještě zítra budete ve funkci? Na Vaše odvolání totiž ministrovi financí stačí napsat papír s názvem usnesení valné hromady. Ani do vlády to nemusí předkládat. Na otázky kdo a proč patří mezi největším státní dodavatele, si nyní určitě umíte odpovědět sami…
Na závěr této části dodám pár slov i k FAU. Tento orgán zřízený proti praní špinavých peněz představuje obrovskou moc. S jeho pomocí se o svých konkurentech – ať již obchodních nebo politických – můžete dozvědět obrovské množství nesmírně citlivých informací. Když moc tohoto orgánu zkombinujete s údaji daňové správy (podléhá rovněž ministru financí), zejména z takzvaných kontrolních hlášení, tak rázem vidíte od koho, co a za kolik jaká firma nakupuje. Takovými informacemi, které získává stát, by rozhodně neměl disponovat nikdo, kdo je zároveň podnikatelem. Může jich totiž zneužít k likvidaci konkurence. Ale také rovněž k vydírání politických oponentů.
Stále si myslíte, že takto je to OK? Mě to takhle spravedlivé ani správné nepřipadá. Podle mého názoru je Babiš ve střetu zájmů každý den, kdy je ve funkci ministra a zároveň vlastní Agrofert. A rozhodně si nemyslím, že takové uspořádání je ve veřejném zájmu.
Pohledem litery práva
Napřed si uveďme kdo je podle zákona veřejným funkcionářem. Jsou to vykonavatelé veřejné moci. Máme čtyři kategorie veřejných funkcionářů:
– ústavní činitele,
– volené představitele územní samosprávy,
– vedoucí představitelé státních úřadů,
– osoby ve služebním poměru ke státu nebo k územní samosprávě.
Ústavními činiteli jsou ti, o nichž pojednává Ústava. Konkrétně:
– prezident republiky,
– poslanec,
– senátor,
– člen vlády (např. premiér, ministři),
– soudce,
– soudce Ústavního soudu,
– člen bankovní rady České národní banky,
– člen Nejvyššího kontrolního úřadu,
– státní zástupce.
Podle některých právních názorů jsou mezi ústavní činitele zahrnováni i zastupitelé obcí a krajů., jelikož Ústava hovoří o vzniku jejich mandátu volbou. Nikoliv však starostové a členové rady obce či kraje o nichž v Ústavě není ani slovo. Nicméně hejtmanem, starostovou, a obecním či krajským radním se může stát pouze zvolený zastupitel. Podle jiných právních názorů je územní samospráva (zastupitelstva a rady obcí a krajů) zcela svébytnou složkou veřejné moci.
Státní úřady, v jejichž čele nestojí člen vlády (ministr) máme dvojího druhu. Podřízené konkrétnímu ministerstvu (např. Úřad pro civilní letectví nebo Státní pozemkový úřad). V jejich případě jmenuje nejvyššího šéfa úřadu ministr. Případně vláda na návrh ministra. Vedle toho máme tzv. nezávislé správní úřady. Stupeň jejich nezávislosti je přitom různý. Je dán konkrétním zřizovacím zákonem. Máme například Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Ten je samostatným státním úřadem s vlastní rozpočtovou kapitolou ve státním rozpočtu. V jeho čele stojí předseda – v současné době předsedkyně, kterou do funkce jmenuje vláda. Při svém rozhodování o bezpečnosti jaderných elektráren by se podle zákona na názor vlády ani ministrů neměla ohlížet. Vláda však může předsedkyni odvolat, takže tak úplně nezávislý úřad to zase není.
Pak zde máme Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. V jeho čele stojí předseda, kterého do funkce jmenuje na 6 let prezident republiky. Vzhledem k tomu, že ÚOHS řeší i stížnosti na veřejné zakázky zadávané ministerstvy, tak má Úřad zakázáno poslouchat pokyny vlády. Vláda nemůže předsedu Úřadu odvolat a ani navrhnout jeho odvolání. Odvolán může být jen v případě pravomocného odsouzení. Nicméně i když má úřad vlastní rozpočtovou kapitolu, tak i finance na jeho provoz schvaluje Sněmovna. Jinak řečeno vládní většina. V podobném postavení jsou i další nezávislé úřady jako telekomunikační, nebo energetický regulační. Některé šéfy nezávislých úřadů volí rovnou Sněmovna nebo Senát. Např. Ombudsmana. Jinak pro ně platí totéž.
Služební poměr je u nás trojího druhu. Bezpečnostní sbory, kam patří Policie ČR, hasiči (profesionální), Vězeňská služba a zpravodajské služby, mají svůj vlastní zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Vedle toho existuje služební zákon pro státní úřadníky. A svůj zákon mají i úředníci obcí a krajů.
A nyní se podívejme, jak je upraven střet zájmů u jednotlivých veřejných funkcionářů.
Prezident republiky se při výkonu své funkce má řídit pouze Ústavou a některými zákony, které v návaznosti na Ústavu upravují jeho pravomoci. Zákon o střetu zájmů mezi ně nepatří, protože ve výčtu funkcionářů, na něž se vztahuje, není uveden. V ostatních zákonech upravujících pravomoci prezidenta – např. právě při jmenování šéfů nezávislých správních úřadů pro něj žádná úprava také není zakotvena. Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy není prezident republiky z výkonu své funkce nikomu odpovědný. V případě svého prvního funkčního období se může zodpovídat leda voličům. A to jen v případě, že se rozhodne kandidovat podruhé. Ani voliči jej však nemohou odvolat. Odvolatelný je jen v případě velezrady a to řízením před Ústavním soudem na návrh 3/5 obou komor Parlamentu. Velezradou se podle čl. 65 odst. 2 Ústavy rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ve všech ostatních věcech požívá absolutní imunity, takže jej z dalšího rozboru můžeme vynechat.
Nejpřesněji a zároveň nejpřísněji mají střet zájmů řešen soudci. Podle „jejich“ zákona o soudech a soudcích mají zcela zakázáno podnikat. Podle Trestního řádu, Občanského soudního řádu a Správního řádu soudního jsou povinni se vyloučit z rozhodování pro podjatost pokud by měli soudit své příbuzné nebo osobu, s níž jsou v takových vztazích, že jejich postih by oni sami mohli pocítit jako újmu. V případě, kdy se pro podjatost sami nevyloučí, má kterákoli stana sporu, ať již civilního nebo trestního, možnost podjatost namítnout a pak o odebrání případu příslušnému soudci rozhoduje předseda soudu. Podobné je to u státních zástupců, kteří mají úpravu střetu zájmů rovněž řešenou ve „svém“ zákoně o státním zastupitelství a v Trestním řádu. O námitce jejich podjatosti rozhoduje nadřízený státní zástupce.
Jednoduché a elegantní. Je však třeba brát v úvahu, že soudcovství je veřejná funkce, do niž je člověk jmenován doživotně a nemusí procházet opakovaně volbami. Nicméně zjednodušeně jde říci, že během výkonu funkce je proti rozhodování soudce ve střetu zájmů velmi kvalitní právní ochrana. Ne tak u politiků.
Podstatně tvrdší právní úpravu než volení politici mají i osoby ve služebním poměru. Policisté, hasiči, státní úředníci a úředníci obcí a krajů nesmí podnikat. Vedlejší výdělečnou činnost smí provádět pouze se souhlasem svého nejvyššího představeného. Její spektrum je však striktně omezeno. Smí ve volném čase spravovat svůj majetek, učit a přednášet na školách, psát odborné publikace anebo také třeba detektivky. Ale pozor – tato činnost nesmí být na újmu jejich hlavní práce. Policista třeba nesmí do detektivky, kterou píše, vynášet údaje z trestního spisu, který zpracovává. Policista potápěč může v civilu působit jako instruktor potápění. Na povel však musí i této činnosti okamžitě nechat a nastoupit do služebního neoprenu.
S politiky je to složitější z praktického i právního hlediska. Politik je do veřejné funkce volen nebo jmenován na dobu určitou. Jeho funkční období je vždy omezeno volebním obdobím. Na problém střetu zájmů lze u nich pohlížet z vícero úhlů. U uvolněných funkcionářů – tedy těch, kteří za výkon funkce pobírají plat (poslanec, ministr, hejtman, starosta, radní, uvolnění předseda komise) lze vznášet požadavek, aby se za svůj plat hrazený z veřejných peněz funkci věnovali naplno. A ne aby si v pracovní době třeba řídili Agrofert, nebo aby místo hlasování o návrzích zákonů ve Sněmovně zastupovali jako advokát klienta u soudu. Je to požadavek legitimní. Má však podstatný háček. Většina politiků s výjimkou předsedy vlády, hejtmana a starosty má nějakého šéfa. Ovšem ten jim „velí“ pouze „vocaď pocaď“. Premiér Sobotka sice může zavolat ministru Babišovi, že se má do hodiny dostavit na mimořádné jednání vlády. Babiš mu však může s klidem odpovědět, ať ho z jednání omluví, protože právě rozdává koblihy. A protože Sobotka nemůže Babiše odvolat, tak tím to taky hasne. Může sice navrhnout prezidentovi jeho odvolání. Ten jej však nemusí poslechnout. A navíc to v sobě má riziko, že následně skončí i Sobotka jako premiér. Podobně na tom jsou většinou i hejtmani nebo starostové. Pokud nemají absolutní většinu své strany v zastupitelstvu. A to se stává málokdy a málokde.
Druhý problém představuje posouzení, kdy je politikova „bokovka“ přínosem, a kdy je rizikem. Poslanec, který vedle schůzování ve Sněmovně např. jako lékař pracuje v nemocnici nebo léčí ve své ordinaci, přináší do zákonodárného sboru cenné poznatky z praxe. Protože má s praxí stále kontakt, tak si umí představit, jakou paseku může napáchat návrh zákona, který právě předkládá ministr zdravotnictví. A může kvalifikované svým kolegům říci, aby s tím ministra poslali „do háje“. Totéž platí, pokud poslanec podniká třeba jako hospodský. I Jeho připomínky z praxe mohou být pro ostatní poslance cenným vodítkem při rozhodování např. o zákonu o zákazu kouření. Totéž lze říci i o hospodském, trafikantovi či živnostníku provozujícím maloobchodní prodejnu, který je zároveň zastupitelem obce. Když se jedná o návrhu obecně závazné vyhlášky. Mohou posloužit jako „hráz proti blbosti“ starosty nebo obecních úředníků.
Určité riziko lze spatřovat v některých profesích, nebo v některém typu podnikání. Advokátní praxe s povinnou mlčenlivostí založenou v zákoně o advokacii může představovat riziko pračky na peníze z úplatků. Faktura na právní radu pro firmu, o jejíchž zájmech se rozhoduje při hlasování o zákoně nebo pozměňovacích návrzích, může velmi dobře maskovat úplatek. Na druhou stranu poznatky advokátů z praxe, jejich připomínky a pozměňovací návrhy – pokud jsou zároveň poslanci či senátoři – mají při projednávání např. Trestního řádu zásadní význam. Mohou působit jako obranná hráz proti nástupu totality policejní nebo prokurátorské. Mohou zabránit tomu, aby se obhajoba znovu nestala součástí obžaloby, jako tomu bylo v době politických procesů během komunistické diktatury v 50. letech dvacátého století.
Jak tedy posoudit, kde se v jednání politika střetává jeho osobní zájem se zájmem veřejným. Na to máme zákon o střetu zájmů. Ten už dnes stanovuje politikům a určité povinnosti a v některých případech více v jiných méně i mantinely jejich chování. Zcela striktní je ustanovení § 8 zákona o střetu zájmů, které předepisuje:
㤠8
Oznámení o osobním zájmu
(1) Veřejný funkcionář je povinen při jednání ústavního orgánu, jiného státního orgánu, orgánu územního samosprávného celku nebo orgánu právnické osoby vzniklé ze zákona, ve kterém vystoupí v rozpravě, předloží návrh nebo je oprávněn hlasovat, oznámit svůj poměr k projednávané věci, jestliže se zřetelem k výsledku projednání věci by mu mohla vzniknout osobní výhoda nebo újma anebo má-li na věci jiný osobní zájem; to neplatí, jde-li jinak o prospěch nebo zájem obecně zřejmý.
(2) Oznámení podle odstavce 1 podává příslušný veřejný funkcionář ústně v průběhu jednání, nejpozději však před tím, než orgán přistoupí k hlasování; oznámení je vždy součástí zápisu z jednání.“.
Tuto povinnost Andrej Babiš jako ministr i jako poslanec soustavně porušuje. Několikrát byl kolegy poslanci volán k nápravě. Vytrvale však tuto povinnost ignoruje a porušuje zákon. Namátkou lze jmenovat novelu zákona o spotřebních daních, kterou předkládal jako ministr financí a která upravovala problematiku biopaliv, která vyrábí firma Agrofert. Na tomto místě musím znovu zopakovat, že jestliže mu takové chování toleruje prezident republiky Miloš Zeman a dokonce se jej ještě zastává, tak se tím zpronevěřuje svému dřívějšímu prohlášení, které učinil v době, kdy byl předseda Poslanecké sněmovny. A podle něhož vláda, která toleruje zloděje, podvodníky a tuneláře, je vládou zlodějů, podvodníků a tunelářů. A takové vlády a jejich členů by se přímo volený prezident neměl zastávat, neboť tím od nich „špiní“ nejen sebe, ale i nejvyšší úřad, který zastává.
Střet zájmů je v případě politiků také v zákoně definován celkem výstižně v § 3, který stanoví:
㤠3
Střet zájmů
(1) Dojde-li ke střetu veřejného zájmu se zájmem osobním, nesmí veřejný funkcionář upřednostňovat svůj osobní zájem před zájmy, které je jako veřejný funkcionář povinen prosazovat a hájit. Osobním zájmem se pro účely tohoto zákona rozumí takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři osobní výhodu nebo zamezuje vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu.“.
(2) Veřejný funkcionář nesmí ohrozit veřejný zájem tím, že
a) využije svého postavení, pravomoci nebo informací získaných při výkonu své funkce k získání majetkového nebo jiného prospěchu nebo výhody pro sebe nebo jinou osobu,
b) se bude odvolávat na svou funkci v záležitostech, které souvisejí s jeho osobními zájmy, zejména s jeho povoláním, zaměstnáním nebo podnikáním, nebo
c) dá za úplatu nebo jinou výhodu ke komerčním reklamním účelům svolení k uvedení svého jména, popřípadě jmen a příjmení nebo svolení ke svému vyobrazení ve spojení s vykonávanou funkcí.“.
Andrej Babiš jako ministr financí navrhuje a jako poslanec schvaluje zákony, které mají přímý dopad na podnikání jeho firmy. A tedy na jeho majetek. Rovněž jako ministr financí rozhoduje přidělení peněz ze státního rozpočtu na nákupy od firmy Agrofert, jejímž je vlastníkem. I podle litery zákona je tedy Andrej Babiš jako ministr financí a zároveň majitel Agrofertu dennodenně a permanentně ve střetu zájmů. S ohledem na uvedené tedy trvám na tom, že jej prezident republiky Miloš Zeman v zájmu obezřetnosti neměl jmenovat ministrem financí. S ohledem na výše popsanou imunitu prezidenta v zemi neexistuje síla, která by jej k tomu mohla donutit. Měl se opřít o čl. 70 Ústavy, který stanoví, že „člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon“. Tím zákonem je výše citovaný zákon o střetu zájmů, který mu k odmítnutí dával prostor.
V čem je „jádro pudla“ lex Babiš
Jmenování Babiše ministrem financí bylo už v té době z čistě právního hlediska „na hraně zákona“. Podle mého spíše za hranou.Ale o tom lze vést diskusi. Zákon v § 4 stanoví:
㤠4
(1) Veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) až i) (tj. -člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního orgánu státní správy, v jehož čele není člen vlády, předseda a inspektor Úřadu pro ochranu osobních údajů, předseda Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, člen Rady Českého telekomunikačního úřadu, předseda Energetického regulačního úřadu, člen bankovní rady České národní banky, prezident, viceprezident a člen Nejvyššího kontrolního úřadu – pozn. aut.) nesmí
a) podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost,
b) být statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, nebo
c) být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah nebo poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář.
(2) Omezení podle odstavce 1 se nevztahuje na správu vlastního majetku a na činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární, uměleckou nebo sportovní, nejde-li o vlastní podnikání v těchto oborech.
(3) Veřejní funkcionáři uvedení v odstavci 1 jsou povinni činnosti tam uvedené ukončit bez zbytečného odkladu poté, co začali vykonávat svou funkci, nejpozději však do 30 dnů ode dne zahájení výkonu funkce. Není-li k ukončení činnosti z důvodů nezávislých na vůli veřejného funkcionáře možné dodržet lhůtu uvedenou v předchozí větě, veřejný funkcionář o této skutečnosti v dané lhůtě písemně informuje evidenční orgán a provede současně všechna potřebná opatření směřující k ukončení činnosti. Ustanovení zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena.“.
Tehdejší postup prezidenta republiky Miloše Zemana, když Babiše ministrem jmenoval, lze do určité míry hájit právním názorem, podle něhož Babiš přímo nepodniká. Podniká totiž společnost Agrofert, jejímž je „jen“ vlastníkem. Babiš navíc není ani členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby společnosti Agrofert. Jako jediný vlastník ji však plně ovládá – vykonává funkci valné hromady. Jmenuje management Agrofertu a je oprávněn mu ukládat úkoly. A má z její činnosti majetkový prospěch. To však dosavadní platné znění zákona nezakazuje. To je totiž správou vlastního majetku, která má podle § 4 odst. 2 výjimku ze zákazu výdělečné činnosti pro členy vlády a výkonné orgány samospráv (rady obcí a krajů a starostové).
A nyní k tomu, co obsahuje návrh novely zákona o střetu zájmů sněmovní tisk 564/14, který prezident republiky Miloš Zeman vetoval. Předně jde o nové § 4b a § 4c, které by měly stanovit:
㤠4b
Obchodní společnost, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c)
(člen vlády – pozn. aut.) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti, se nesmí účastnit zadávacích řízení podle zákona upravujícího zadávání veřejných zakázek jako účastník nebo poddodavatel, prostřednictvím kterého dodavatel prokazuje kvalifikaci. Zadavatel je povinen takovou obchodní společnost vyloučit ze zadávacího řízení. Zadavatel nesmí obchodní společnosti uvedené ve větě první zadat veřejnou zakázku malého rozsahu, takové jednání je neplatné.
§ 4c
Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“.
Jinak řečeno se navrhuje zakázat, aby veřejné zakázky, dotace a daňové úlevy mohla získávat firma, v níž má větší než čtvrtinový majetkový podíl člen vlády. Ano toto se týká Babiše. Pokud by zákon platil v minulosti, tak by se to týkalo i bývalého ministra dopravy Víta Bárty (VV), nebo Aleše Řebíčka (ODS). Takovou právní úpravu jsme měli mít už dávno. Je to ve veřejném zájmu.
Toto ustanovení v žádném případě není omezením volné soutěže politických stran, kterým své veto odůvodnil prezident republiky. Andreji Babišovi ani straně, jejíž je předseda, se tím nezakazuje možnost kandidovat do Parlamentu. Pouze se mu dává na výběr. Buď budeš členem vlády, nebo tvoje firma bude dostávat dotace a bude realizovat veřejné zakázky. Zákon nezakazuje Babišovi být poslancem, nebo vykonávat jinou ústavní funkci kromě člena vlády. Po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů by klidně mohl být předsedou Poslanecké sněmovny, což je nominálně vyšší funkce než ministr. Nebo také předseda rozpočtového výboru Sněmovny. Což je funkce formálně na roveň ministrovi. Jen s tím rozdílem, že nemůže přímo úkolovat management podniků s majetkovou účastí státu, aby nakupovali od Agrofertu. Stejně tak by u něj bylo menší riziko, že bude činit nátlak na ostatní ministry a šéfy úřadů aby nakupovali od jeho Agrofertu. Jako úspěšný podnikatel by však mohl předkládat návrhy na zlepšení zákonů s ohledem na své praktické poznatky z praxe. Nadále by však měl vždy uvádět, že je ve střetu zájmů. Jako to činí ostatní poslanci.
Vzpomínka na Mňačkův odkaz
Na závěr ještě pár poznámek k navrženému § 4a vetované novely, který uvolněným (placeným funkcionářům) zakazuje vlastnit a podnikat v oblasti televizního či rádiového vysílání a vydávání periodického tisku. Připomínám, že uvolněným funkcionáři jsou ti, kteří za funkci berou plat na plný úvazek. Poslanci, senátoři, ministři, starostové, hejtmani, radní obcí a krajů a placení šéfové komisí. To se opět týká Babiše, ale může se to týkat i jiných „papalášů“. Netýká se to řadových zastupitelů v obcích, kteří za svoji činnost nemají plat, jak nesmyslně namítala politoložka Doc. Dvořáková z VŠE. Domnívám se, že toto ustanovení je navrženo správně. Naše Ústava je konstruována na principu dělby veřejné moci. Smyslem dělby moci je zabránit přílišné koncentraci moci v jedněch nebo několika málo rukou. Zákaz kumulace moci politické a mediální je ve veřejném zájmu. Není to omezením ústavního principu volné politické soutěže. Naopak – je to jejím posílením a ochranou. Protože, jak už ve své knize „Ako chutí moc“ napsal Ladilav Mňačko: „Moc korumpuje. A absolutní moc korumpuje absolutně“. Čím více se moc koncentruje, tím více se blíží absolutní moci. Nechci se dožít dne, kdy tu „všetko bude Andrejovo“.
