Ivan David
29. 12. 2016
K úvaze o bídě a o tom, že sytý hladovému nevěří, mě vedou zkušenosti psychiatra a obludná míra nepochopení a neschopnosti řešit problém reálné bídy, jaký vykazují “vlády” bohaté Evropy. K uspokojení potřeb člověka (ať už těch nejzákladnějších či blahobytu) musejí být dány subjektivní a současně objektivní podmínky. Obludná ideologie, podle níž se má každý starat jen sám o sebe, plodí obrovské problémy ve společnosti, které nutně povedou k jejímu zániku. Buď se vytvoří jiná, nebo ta současná nebude mít žádné pokračování.
Některé skvrny nelze vyčistit bez narušení struktury látky. Chci vyvolat diskusi. A nebo diskuzi.
Vždy existovali lidé línější a lidé pilnější, lidé schopnější a lidé méně schopní. To je subjektivní stránka schopnosti uplatnit se a přežít. Jde o osobnostní rysy, částečně vrozené, částečně utvářené výchovou včetně vzdělávání. Špatná výchova vede k větší lenosti a horšímu vzdělání. Inteligenci nelze zvyšovat, ale lze ji snižovat.
Ve starších typech společností se lidé podíleli na společném sběru, lovu, chovu nebo rostlinné výroby. Taková organizace práce uživila jen málo lidí. Populace přizpůsobovaly počet svých potomků možnosti se uživit. Jednotlivec měl relativně determinované postavení ve vícegenerační rodině nebo rodovém společenství s povinnou vnitřní solidaritou. “Vyšší vrstvy” společnosti a různé parazitní skupiny si přivlastňovaly značnou část produkce. Jedna rodina středověkého nevolníka uživila jednoho mnicha a zlomek feudála a jeho obsluhy. V devatenáctém století v Evropě dramaticky narostla populace. Před hladomorem ji zachránily brambory a rozvíjející se průmyslová výroba.
Až potud to všichni známe, hlavně proto, že jsme to sami nezažili. Dál to už s takovou jistotou neznáme, přestože to zažíváme. V zemích s dobře organizovanou a technicky vyspělou výrobou si dělníci a ostatní zaměstnanci vymohli vyšší životní standard. Pracovníků ve výrobě ubývalo a tvrdilo se, že tento výpadek nahradí procovní příležitosti ve službách. To se potvrdilo jen částečně. V posledních dvou desetiletích značně klesla míra jistoty uplatnění. Pokles porodnosti je forma adaptace na životní nejistotu v podmínkách trvající celospolečenské solidarity. Stáří nezajišťují děti a vnuci. Globalizace zavádí volný oběh kapitálu pracovních sil a výrobků a tím zvyšuje životní nejistotu v zemích, které na ni nejsou adaptovány. Nejen Afrika a Blízký východ plodí nadbytek neuplatnitelného obyvatelstva jako Evropa 19. století. Jenže je nezachrání brambory a rozvoj průmyslu. Nezachránmí je ani Evropa, ale oni Evropu zničí, tak jako tonoucí přetíží záchranný člun a utopí se všichni.
Pro většinu lidí v Evropě probíhá nenápadně degradace společnosti. Dochází k demoralizaci mezi lidmi placenými za to, že nemají práci. Komunita po celé generace bez práce je demoralizována celá. Protože se lidem nechce “poctivě” zemřít hlady, přijímají vynucený životní styl a obživu si získávají nelegálně. Dlouhodobě nezaměstnaní nebo dokonce nikdy nezaměstnaní jsou neuplatnitelní. Jejich podíl ve společnosti roste. Nejchudší chudnou a nejbohatší nejrychleji bohatnou. Jan Keller mluví o “společnosti nesouměřitelnosti”. Tento stav je nejen nežadoucí, ale není udržitelný, bez zásahu povede ke naprostému zhroucení společnosti a to v řádu několika málo desítek let.
Co dělají vlády? Nic, nebo přilévají olej do ohně. Snaží se od problému odvádět pozornost a když to nejde, vedou blbé řeči. Místo řešení příčin se nesmyslně snaží “řešit” následky, od placení neziskovek za deklarovanou snahu a popis úžasných výsledků na křídovém papíře výročních zpráv, až po chválu za charitativní sbírky šatstva a prošlých potravin. Dalšími formami parazitismu jsou lichva, exekuce, předražené nájmy, atd. Proti nim nelze zasáhnout, pokud je podnikání “svobodné” a neexistuje nepřiměřenost úroku, nákladů exekuce, nájmu, atd.
Je nutné zabránit vývozu kapitálu ve všech jeho formách včetně daňových rájů, je nutné zdanit spekulativní kapitál, zdanit firmy v místě podnikání, je nutné zabránit dumpingovým cenám zboží a práce a je nutno vytvářet pracovní příležitosti jinak, než nabízením vlastních občanů jako levné pracovní síly. Bezplatně získané vzdělání je nutné odpracovat nebo zaplatit. Je nutné zavést cla na některé druhy výrobků a maximální ceny na některé druhy zboží a služeb. Je nutné prosadit výchovu k společenské odpovědnosti, zdatnosti a výkonnosti. Je nutné trestat za parazitní jednání – ovšem za předpokladu existence reálné alternativy. Je nutné výrazně snížit nejistotu, kterou přináší trvalý partnerský vztah a výchova dětí.
Uvedl jsem jen část nutných opatření k trvalejší udržitelnosti společnosti. Samozřejmě, že tyto návrhy jsou skandální. Alternativou k nim je pokračující úpadek a poslech neutuchajících keců o snaze a úspěších.
Viděl jsem už dost bezdomovců, “ubytoven”, parazitů, degradovaných feťáků a přečetl nemálo odborné literatury o tom, jak vznikají.
Nejsem nekritickým obdivovatelem prezidenta Miloše Zemana. Ve svém vánočním projevu pravil mimo jiné: “Nechápu, když zde máme téměř 400.000 nezaměstnaných a 150.000 volných pracovních míst, proč bychom měli pomocí sociálních dávek podporovat i lidi, kteří odmítají nabízenou práci a vysmívají se těm, kteří každý den poctivě chodí do práce.“. Neukvapujme se. Pan prezident řekl, že to nechápe. I prezident má právo nechápat. Takže – hledané pracovní síly jsou jiné, než ty existující. V tom by měl i pan prezident vidět problém a chápat ho. “Nepodporovat pomocí sociálních dávek” asi problém nevyřeší.
Některé profese chybějí na trhu práce, protože místo chybějících kvalifikovaných řemeslníků a techniků jsou pro trh práce připravováni neuplatnitelní “odborníci”. Nevidím důvod proč platit školám za “výrobu” neuplatnitelných absolventů. Dalším problémem, který zřejmě pan prezident nebere v úvahu, je výše odměny. Odměna, která nezajišťuje důstojný život nemotivuje k přijetí zaměstnání. Jestli je možné se nechat najímat na práci na černo a vydělat si víc než zaměstnáním za bídnou mzdu při zvýšených nákladech na bydlení nebo dojíždění, co by zvolil pan prezident na jejich místě? Jestliže by měl mít povinnost přijmout zaměstnání za nepatrnou mzdu, která nezajišťuje jeho minimální životní potřeby, tlačil by na pokles úrovně mezd. To má být cíl našich reprezentantů? Jistě vám drobní podnikatelé potvrdí, že se jim na inzeráty hlásí jen “netáhla”. Špatně placená práce málo motivuje k vyšším výkonům. Nestálo by za to, kdyby se nejen prezident zamyslel nad tím, jak je možné, že na západě a jihu od naší země dostávají zaměstnanci za stejnou práci třikrát větší odměnu? Naši vůdcové nejsou schopni zajišťovat konkurenceschopnost jinak, než bídnými mzdami. Jenže stejně postupovali jejich předchůdci za socialismu. A jak skončili?
