Návraty Emila Hrušky: „Aktéři, kulisy a propadliště – Války a okupace“

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
3. 12. 2016      (recenze)
Ani ve snu by mne, a to i v mém vlastním umanutém zájmu, nikdy nenapadlo, že se najde ještě v roce 2016 někdo z českých autorů (jsoucích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku doma) – historiků, spisovatelů literatury faktu, kdo se posune dál, než přešlapovali před ním dávno jiní. Člověk by pak už vůbec nevěřil, že se najde i mezi tuctovými ambiciózními a exhibujícími režimními – včerejšími a dnešními pisálky,opisovači cizích textů v literatuře, jež se nazývá literaturou faktu a mající k tomu i sdružení a dekorace se jménem E.E. Kische. To vše už od minula. Zajímavé, že to nikomu ani dneska nikomu nevadí a nepřekáží.

Nepředpokládal jsem, že se nalezne  odvaha nahlédnout jiným pohledem do spisů života  člověka a nakonec zrůdy  Karla Čurdy. Proslulého synonymem zrady jako temné  postavy   českých dějin.  Jednatřicetiletého  rotného československé zahraniční armády ze Staré Hlíně u Třeboně, vysazeného 28.března 1942  v Protektorátu Čechy a Morava mezi členy výsadku „Our Distance , z nichž nebyl nakonec  na  čáře vedoucí ke zradě a k selhání sám.
Na šibenici šli při konečném účtování v jednom dni za sebou dva, nejprve Vilam Gerik a hned po něm Karel Čurda, stalo se 29.dubna 1947.
V odkazech na uvedené prameny, zejména v připomenutí  poznání vojenského historika Jiřího Plachého z roku 2013  překročil nyní Emil Hruška dosavadní autory, kteří si vysloužili v tématice Reinhard Heydrich, někdy i nezasloužené ostruhy – a je jich nespočítaně – Čestmír Amort, Miroslav Ivanov, Toman Brod, Eduard Čejka…  Jenom povrchní autoři při přebírání jednoho od jiného autora přisoudili Čurdovi  od zrození a působení v aktivním životě  nálepku vrozené zrady a podlosti. A nemusíme chodit příliš daleko, stačí vyslovit jméno a přijmení za více než dvě desetiletí ostrakizovaného – přitom nežijícího – Julia Fučíka. Mluvil, zradil. Obhajovat jej musí jiní.
Zaujalo mne  ještě objevné a tak moc aktuální Hruškovo rigorózní upozornění na výsledek poznání  historika Vojtěcha Šustka, který se dotkl role nacistické propagandy v protektorátu po útoku na Heydricha s odkazem na vystoupení Emanuela Moravce 12. června 1942 na manifestaci v Brně. Po kterém následovalo oficiální vyhlášení amnestie pro udavače z řad Čechů, kteří vědí a oznámí, kde se ukrývají muži, kteří zabili Heydricha. Tehdy se podařilo vystupňovat  Goebbelsův  a Moravcův tlak  do nesnesitelnosti bytí k očekávání, že po uplynutí lhůty, bude zastřelen každý desátý Čech.
Poučka pro vědecká bádání mediálních kormidelníků pro každou dobu, pramenící ze  Šustkova poznání: „ …zcela evidentně mohli nacisté právě propagandistům děkovat za průlom v bezradném tápání německé policie při vyšetřování atentátů. Čurdova zrada a na ní navazující úspěchy gestapa  při stíhání parašutistů a jejich spolupracovníků jsou pouhým pokračováním vysoce sofistikované práce německé a kolaborantské propagandy.“
Občas si říkám budiž tato propaganda velebena, vždyť kolik má pokračovatelů. Dodneška vyzdvihována a využívaná – již i v XXI.století.
Hruškovi se v naváznosti na  vlastní bádání a na výsledky nového historického zkoumání, včetně toho, co se podařilo vytvořit režiséru Jiřímu Sequensovi  (a to i se vším, co bylo poplatné době vzniku filmu) ve filmu „Atentát“(škoda, že nenatočil po  Atentátu , k němuž shromáždil tolik cenností – ještě film o Canarisovi) –  i Jaroslavu Čvančarovi. Zejména ve fotograficko dokumentační podobě.
Škoda, že se literatura tak málo, ve srovnání s Čurdou, zabývá docela malinkatými vyvrheli, jakých hodně přes hory a doly. A skoro na každém kroku.
Teorie postele patří autorsky nejenom  Balzacovi
Filozof Egon Bondy mi svého času ve svém bytě v  bratislavské Laurinské ulici dal otázku, zda jsem četl Balzacovu „Teorii postele“. Trvalo mi několik let než jsem ji ve fondech Národní knihovny objevil. Byla to lehká četba. Nakonec jsem díky nakladatelství Alfa & Omega a grafikovi Miroslavu Hourovi  připravil toto dílko k vydání. Postel podle Mistra Honoré de Balzaca neslouží jenom k obnově duševních a fyzických sil člověka, ale výrazně sbližuje hlavně opačná pohlaví. Balzac to však vlastním životem příliš nepotvrdil.
A v nejednom případě postel sbližuje i odlišné režimy.
 Jestliže nás máloco spojuje s druhým nejmocnějším mužem Hitlerovi Třetí říše, velitelem říšského letectva s titulem říšského maršála a mužem s pohádkovým bohatstvím Hermannem Gőringem (snad jenom to, že maršál Gőring si každodenně obouval za druhé války stejné holínky jako  československý prezident v exilu ve Velké Británii Dr. Edvard Beneš si je obouval ke svým rajtkám jenom  občas a výjimečně, při setkání s československými zahraničními vojáky nebo při vojenské audienci u Winstona Churchilla.
Ty holínky se tenkrát jmenovaly „baťovky“.
Rozverným   příběhem, řádků   Emila Hrušky je   velmi příběh s poutavým   s titulem: „Česká švagrová říšského maršála“. Autor jej přináší  ke čtenáři vstupní pohádkovou větou, o níž svého času Karel Čapek pronesl, že právě první věta knihy, povídky, eseje  vypovídá o kvalitě nebo nekvalitě každého  vázaného textu.
Tentokrát taková věta zní téměř pohádkově:
„Byli žili dva bratři.“
Ten starší Hermann Gőring se proslavil za první světové války jako stíhací letec.
Mladší Albert Gőring v ní také bojoval. Ale kromě průstřelu břicha se v ní nijak  neproslavil.
Starší vsadil vše na nacismus a na Adolfa Hitlera a byl pokládán za druhého nejmocnějšího muže Třetí říše. Vysloužil si maršálskou hůl s oblibou fešáckých uniforem, které si sám navrhoval.
Mladší neměl nacisty rád. Po květnu 1939 se stal vrchním ředitelem konsorcia dvou největších českých zbrojních podniků – plzeňské Škodovky a Zbrojovky Brno. Ve svém bonvivánském životě pojal za svou třetí ženu Češku Miladu Klazarovou  z Kuřimi;  ta se tedy stala  švagrovou maršála Hermanna Gőringa. Při norimberském procesu maršál spáchal sebevraždu. O Albertovi a Miladě se čtenář dozví neskutečný děj, nač jej prozrazovat?
Dopustil bych se prohřešku, kdybych v recenzi mimořádně zajímavé knihy Emila Hrušky, kterou právě vydává nakladatelství Futura, pokračoval v započatém postupu. Vždyť čtenář se postupně dozví  vyčerpávající  nebo částečné odpovědi na tak jímavé dotazy – jako například, zda Češi stáli za náletem na Peenemünde, čili za náletem na německou základnu raketových  zbraní, kde se mimo jiné pracovalo na vývoji letounové střely V – 2 (Vergeltungswaffe – zbrani odplaty).   Do nejmenších podrobností se čtenář dozví o zákulisních okamžicích života Karla Hermanna Franka, dozví se o tom, že poslední říšský vůdce SS zemřel u nás.
Dozví se o konfidentech jiného kalibru,  než jakými své diváky a nás dohromady krmí dramaturgie České televize  naposledy ve stokrát do halelujá avizovaném pořadu podle scénáře Jefima Fištejna „Obchodník s deštěm“  – alias o generálu Baranovovi,  posléze čelném představiteli Společnosti přátel USA.
Jde o tentokrát o dokument nebo o jeho diskreditaci, podle mne platí to druhé.
Hitlerjugend a jeho píseň od ŽIda
Bývalí němečtí nacisté a čeští protektorátní kolaboranti  stydlivě po denacifikaci a u nás po nastolení nového režimu na úsvitu vítězství hlásili a přiznávali že byli členy povinné organizace Hitlerjugend a v našem případě Kuratoria pro výchovu mládeže. Ti naši lhali jako, když tisknou. Nebylo boha, který by je tenkrát  k tomu donutil. Ti němečtí kluci se k této hnědé barvě dlouho hlásili. Připomeňme, že hlavní vedoucí říšské Hitlerjugend  se narodil ve Stonařově u Jihlavy. Mohl bych leccos z té doby dosvědčit.  Ale Emil  Hruška jakoby zkušený dramaturg nalézá jiné okupační pikantérie než mnou zaznamenaná orální či poznaná historie. Připomíná, že autorem proslavené „Jezdecké písně“ Hitlerovy mládeže nebyl nikdo jiný než plzeňský Žid Hugo Zuckermann.
O milionáři, který ukradl slunce!
Ani nápad, čas oponou trhnul. Dvakrát je v knize  autorem  uchopený Jelínek, člověk , který nám málem ukradl Karlštejn. Nejprve se jej Hruška dotkne v příběhu „Zvláštní osobnosti podivného světa (jméno Jelínek poprvé)“, hochštaplera  Josefa Jelínka, známého jako „Harry“, který přesvědčil v roce 1931 jistého amerického milonáře, že je ochoten mu prodat svůj hrad Karlštejn. A  dokonce o od něj vybral zálohu na agendu s tím spojenou. Mne nejvíce zaujaly řádky osvětlující skutečnosti, kdy se Harry zapletl s gestapem, kterému přiznal, jak jej hluboce zaujaly a ovlivnily Führerovy ideje. Poprvé se čtenář seznamuje obšírněji o rozsáhlé kolaborantské, přesto vrávorající, Haryho příliš nepřesvědčivé činnosti. Při poválečném pátrání , v Pátracím oběžníku Československé komise pro vyšetřování válečných zločinů ve Wiesbadenu, vydaném v roce 1946, byl veden pod číslem 653 jako konfident SD. Ostatní není třeba z děje prozrazovat. Harry Jelínek vytvářel  nesmazatelnou stopu, kterou si zvolili z bývalé Třetí říše a tzv. protektorátu mnozí. Harry k tomu nepotřeboval ani exil v latinské Americe, stačila mu Itálie, kde proslul jako německý malíř, zemřel v roce 1986.
V druhém případě , jde o případ českého krále braku. Český literární brak měl a má v české knižní tvorbě své pevně zakořeněné místo. Ke cti minulého patří, že je dodneška hojně vyhledávaný, třeba někdy neprávem do braku zařazované Rodokapsy nebo Večery pod lampou nebo Krásné romány. Četly se i pod duchnami. Nekorunovaným králem  byl u nás za první republiky Sláva V. Jelínek. I on si  za nacistické okupace   hbitě změnil jméno na Wilibald Yőring. Byl ve své době nejrychleji píšícím českým autorem. Takových, jakých je dneska u nás v době elektronických médií přehršel.  Více už nemohu rozvádět, Hruška končí diagnózou: „ …každá doba má své Jelínky i Yőringy.“
Podle situace, nikdo nečekal, že nejrozkvetlejšími brakovými vavříny bude ověnčena až ta nynější literární doba. Stačí se projít českými knihkupectvími.
A nakonec i pro mne velké literární překvapení v nové Hruškově knize. .
Nese titulek: „ Polská brigáda v západních Čechách.“   Následně podle plk. Dambrowského, zařazená generálem Andersem do jeho sboru a překřtěná na Svatokřížskou.
Svatokřížská polská brigáda opustila Československou republiku 6.srpna 1945 přes hraniční  přechod Rozvadov.
Hruška píše: „ Intervence místních správních orgánů  a články v tisku zřejmě urychlily řešení problému ´co s polskou brigádou.´ ´Fašističtí žoldáci odtáhnouz Čech, ´psala Mladá fronta 5.srpna 1945, odvolávajíc se na zprávu ministerstva národní obrany, že ´československá vláda podnikla potřebné kroky ihned, jakmile byla bezpečně zjištěna přítomnost jednotky(což vládě trvalo ´jen´čtvrt roku, dodejme…)“
Co říci skutečnosti, když v daném okamžiku čtu  zprávu z 21.října 2016   v deníku Právo s titulkem: „ Za 2.světovou válku může i SSSR, odhlasovali ve shodě Ukrajinci s Poláky“.
Ke cti a chvále naší doby mohly řádky o svědectví předválečného poručíka Československé armády, absolventa  Vojenské akademie v Hranicích, později v šedesátých letech nedobrovolně vyobcovaného z Československé lidové armády,  Aloise Petáka v Hruškově knize nyní spatřit světlo světa.
Koncovka knihy pod titulkem:  „Nacisté, ´železná opona´a dnešek“ je z pera poučeného, ale vzdělaného autora knihy  více než výmluvná.
Opona padá?
Na forbínu právě vstupují noví herci  – ale již z  doby připravovaných nebo nových „železných opon“  v té jednotné a skvělé Evropě, o jaké snil už dávno v propadlišti   Josepf Goebbels, Karl Hermann Frank a jakou oživují její nynější, bohužel přečasto  hříšní,  apologeti.