Anton Krylov
30. 12. 2016 zdroj
Bývalý ministr zahraničí USA, nositel Nobelovy ceny za mír Henry Kissinger se bude zabývat vypracováním plánu na obnovu vztahů s Ruskem pro administrativu Donalda Trumpa. A je třeba připustit, že vnitřní smysl miliardáře nezklamal: k odražení se vztahů mezi Moskvou a Washingtonem ode dna se Kissinger hodí téměř dokonale.
Kissingerovi je již 93 let, takže první otázka, která se může objevit u nezaujatého člověka – copak nebylo možné najít někoho mladšího?
Zdá se, že s Ruskem je za současného stavu schopen mluvit pouze člověk, který dosáhl míru s Vietnamem, zorganizoval návštěvu amerického prezidenta do Číny (a další mimořádné hospodářské vztahy s touto zemí) a napomohl nejvýznamnějšímu zmírnění napětí ve vztazích mezi USA a SSSR (samozřejmě s výjimkou Gorbačovovi “přestavby”) za celou studenou válku.
Kissingerovi metody nejsou tajemstvím – nejednou o nich psal a také hovořil v nesčetných rozhovorech. Těmito metodami jsou setkání a diskuse tak dlouho, dokud není dosaženo dohody. Žádná země nebude dobrovolně plnit ultimáta. Dokonce i překotně chudnoucí Ukrajina se snaží cenit zuby a zakazováním vývozu kulatiny požaduje od Evropy, aby plnila vůči ní své závazky, a ukazuje Izraeli, jak se má chovat v Jeruzalémě.
Kissinger není žádný “holoubek”, z čehož ho obviňovali příznivci “války až do vítězného konce proti všem nepřátelům.” Je to realista, který chápe, jaké jsou skutečné zájmy země, kterou reprezentuje.
“Klatba” Kissingera v 80. letech byl způsobena vstupem sovětských vojsk do Afghánistánu. Ve výsledku tato válka nepřinesla Moskvě žádné bonusy, ale podpora mudžáhidů Američany vynesla světovou teroristickou internacionálu na zcela novou úroveň. Stalo by se to, kdyby Kissinger zůstal ministrem zahraničních věcí USA? Těžko říct.
Nicméně, jak píše Washington Post, “Kissinger věřil dokonce už tehdy, když Nixon přijel do Pekingu, že v dlouhodobém horizontu Čína a Rusko nejsou největším nebezpečím”. To znamená před 44 lety, v roce 1972.
Američané soudí, že vyhráli studenou válku. Z formálního hlediska mají pravdu. Nepřítel, s nímž bojovali, se sám zničil se závažnými územními ztrátami. Ale z formálního hlediska Rusko prohrálo i první světovou válku – jeho zástupci nebyli ve Výmaru a územní ztráty, i když ne tak vážné jako v roce 1991, byly také.
Pokud bychom přešli od formálností k realitě, Rusko zvítězilo v obou případech samo nad sebou: v roce 1917 – provedením dvou revolucí, v roce 1991 tím, že nekrvavou cestou uvolnilo všechny sovětské republiky. Přispění USA v roce 1991, stejně jako cizí vliv v roce 1917, samozřejmě bylo. Ale nebyla to prvotní příčina. Všechny pokusy připisovat konec Ruské říše a SSSR externímu faktoru je konspirologie a nezodpovědnost s prvky rusofobie – “och, jací jsme hloupí, důvěřiví, nebozí, nešťastní, kdo chce, pořádá nám revoluce”. Nejsme hloupí, důvěřiví, nebozí, nešťastní, jinak bychom nevytvořili největší stát na světě.
Takže: nehledě na formální “vítězství”, ve skutečnosti Washington vítězit nad Ruskem nedovede a neví, jak na to (jaderný útok a jiné sebevražedné projekty nebereme v úvahu). Z tohoto důvodu je třeba jednat.
A zde se ukazuje, že domlouvat se se silnými soupeři generace amerických politiků, zformovaná po roce 1991, prostě neumí. A ti, kteří radili Reaganovi a Bushovi v 80-tých, to také neumí: v předvečer rozpadu dělal Sovětský svaz ústupky rychleji, než se Američané dovtípili si o něco říct.
Dovedou s odvoláním se na film “Den voleb” “přivřít” oči nad porušováním lidských práv svým hlavním ekonomickým partnerem Čínou a hlavním důvěrníkem na Blízkém Východě Saúdskou Arábií. Dovedou velet Evropské unii, Kanadě, Mexiku a dalším uzemím, která jsou ekonomicky a politicky závislá na Washingtonu. Dovedou uspořádat speciální operace za účelem změny vůdců v Jižní Americe (Kissinger byl v tomto, mimochodem, také silný). Dovedou také bombardovat bezbranné země, počínaje Jugoslávií.
Ale jednat jako rovný s rovným, pevně hájit své vlastní zájmy a uvědomovat si, že soupeř má také své zásady, kterých není připraven se vzdát, to nedovedou.
A tak se musí obrátit na člověka, pro něhož byl vrchol politické činnosti v 70. letech, kdy SSSR a USA byly stejně silní, ale místní a proxy-války po celém světě propukaly dokonce častěji, než je tomu nyní.
Tím, mimochodem, je vysvětlována iniciativa Donalda Trumpa jmenovat ministrem zahraničí USA Rexe Tillersona, který se nikdy nezabýval ani politikou ani diplomacií. Hlava ExxonMobilu je však podnikatel, který umí vyjednávat, ne pouze klást podmínky a ultimáta.
Není divu, že tiskový mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov v reakci na žádost, aby okomentoval možné jmenování bývalého ministra zahraničních věcí do funkce “odpovědné osoby za mír s Ruskem”, řekl: “Kissinger je i nadále jedním z nejmoudřejších politiků, nejchytřejších expertů, který disponuje i tou nejhlubší expertizou v ruských záležitostech a v americko-ruských vztazích”.
Je příznačné, že západní média, píšící o této iniciativě (např. Bild a Politico), na prvním místě připomínají slova Vladimíra Putina v knize “Od první osoby”. Ruský prezident tam říká, že při prvním setkání s Kissingerem se Američanovi přiznal, že dříve pracoval v sovětské zpravodajské službě. “Všichni slušní lidé začínali v rozvědce. Já také”, odpověděl laureát Nobelovy ceny.
Zatím Kissingera (na rozdíl od Trumpa nebo Tillersona) v demokratických médiích nenazývají “chráněncem Ruska”. Avšak výraz “dlouholetý důvěrný Putinův přítel” je používán.
Pochopitelně, zatím je brzy, abychom byli nadměrně optimističtí ohledně osob, které Trump získává k organizaci nové zahraniční politiky USA. Přátelé Ruska mezi nimi nejsou, ať už o tom píšou americká média cokoliv. Ale všichni jsou alespoň ochotni mluvit – a to není málo. Někdy to dokonce stačí.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
