Rostislav Iščenko
2. 1. 2017 zdroj
Pokud se k vám někdo chová hrubě ve veřejné dopravě nebo intelektuální zdravotně postižený se snaží být literárním kritikem a opravovat Puškina nebo nějaký chytrák twittrového formátu uvažuje v sociálních sítích o “chybách Putina”, “syrském Afghánistánu” nebo “nemohoucnosti Kremlu”, je v takových případech nejlepší reakcí – absence reakce. Ignorováním marginálního jedince ponecháte dotyčného o samotě se zrcadlem.
Pokud budete reagovat, okamžitě začne “zachraňovat Francii” společně s kardinálem. Marginální jedinci jsou ambiciózní, bez pozornosti chřadnou a vždy se snaží zachytit se o někoho nebo o něco, co vyvolává veřejný zájem, aby, jako Měsíc, zářili díky odraženému světlu. Je to jednoduché: když nadávám Putinovi a Putin mně odpovídá, znamená to, že jsem rovnocenný s Putinem.
Tento způsob vykázání marginálních jedinců na své místo je v dnešním světě často používán moudrými lidmi v běžném životě. Hlupáka stejně o ničem nepřesvědčíte, tak proč ztrácet čas a síly. Ale v politice vždy dominuje jiný přístup. Na každé kýchnutí protivníka náleželo odpovědět. A nebyl to planý přežitek z dob trojské války, ale opodstatněné pravidlo. Když stát nereagoval na urážku, jako by přiznával svou bezmocnost vůči tomu, kdo jej urazil. Na této zásadě bylo založeno mnoho provokací. Dokonce francouzsko-pruská válka vypukla kvůli nesprávnému překladu emžské depeše.
30. prosince 2016 použil ruský prezident v politice pravidlo z běžného života – ignorování marginálních jedinců. Bylo naprosto jasné, že vypovězení 35 ruských diplomatů z USA je otevřeně nepřátelský, provokativní krok. Ale byl opatřen dodatečnými podmínkami, které měly Moskvu rozběsnit a vyvolat ostrou odvetnou reakci, jež by celkově mohla být Američanům a Západu prodána jako “nezdůvodněná agrese”. Požadavkem vůči diplomatům, aby opustili zemi během dvou dnů dva dny před novým rokem, chtěl Barack Obama jasně a jednoznačně pokazit lidem svátek. Ve Washingtonu byla očekávána adekvátní odpověď a dokonce se naznačovalo, že by bylo možné v odpovědi zrušit s Moskvou spojení.
Rusko Obamu ignorovalo. Nezřeklo se však reakce, ale jeho reakce spočívala ve veřejném a demonstrativním ignorování prezidenta supervelmoci, která ještě včera usilovala o status globálního hegemona. Je to tvrdé veřejné ponížení. Hegemon, jehož činy jsou ignorovány tak, jako se nevěnuje pozornost rozdováděnému dítěti, již není hegemon.
Zvlášť zřetelně to je patrné na pozadí reakce na jednání Ruska ve světě. Je schvalována a vyvolává pobouření, je podporována a kritizována, ale ani jediný, ani ten nejmírnější pohyb Moskvy nezůstává bez okamžité odezvy. Západ navíc poslední dobou reaguje dokonce na to, co Rusko nejen nedělalo, ale ani se nechystalo dělat. USA to “doreagovaly” až k tomu, že se vší vážností tvrdí, že Moskva jim s pomocí jejich vlastního ředitele FBI zvolila prezidenta.
Ponížení Obamy je do značné míry ponížením USA – je to přece prezident – hovoří a jedná jménem země, přestože mu zůstaly tři týdny. Ale to, co se projevilo včera (kvůli špatné kalkulaci Obamova týmu, který již bůhví pokolikáté nedokázal předpokládat reakci Putina), se ve skutečnosti zrodilo před několika lety. Politika ignorování v měkké, nedemonstrativní verzi byla vyzkoušena již v normandském a minském formátu.
Vzhledem k chybě americké diplomacie, která rozhodla, že bude pohodlnější působit proti Rusku prostřednictvím spojenců a satelitů, byly USA vyloučeny z procesu urovnání ukrajinské krize. Nehledě na opakované pokusy Washingtonu prodrat se ke stolu minských jednání, Moskva jej nadále držela v patřičné vzdálenosti.
Vznikla paradoxní situace – světový hegemon, který rozpoutal ukrajinskou krizi a který kontroluje ukrajinskou vládu, nemůže přímo ovlivnit průběh jednání. Ve výsledku byly USA schopny blokovat úsilí stran ohledně plnění podmínek Minsku (a tady ani žádná úsilí nebyla nutná, Kyjev je sám nechtěl plnit), ale protlačit svou verzi dohod schopny nebyly.
Podruhé byla politika ignorování použita veřejněji a v širším formátu v Sýrii koncem prosince roku 2016, kdy se Rusko a Turecko dohodly na organizaci příměří již bez účasti celého Západu, včetně EU. Je jasné, že příměří není mír a nebude se dodržovat vždy a všemi. Je jasné, že se vztahuje zdaleka ne na všechny znepřátelené skupiny. Avšak opět vzniká precedens, kdy je Západ (byť dočasně) vyloučen z účasti na řešení jím rozpoutaného konfliktu.
Když lze ve světě něco vyřešit bez vás, nejste již hegemon. Pokud se bez vás může vyřešit zásadní konflikt na Blízkém východě (v klíčovém regionu na planetě), vyvstává otázka, zda jste něco víc než jen regionální mocnost. Když se v tomto postavení ocitne kolektivní Západ (USA, NATO, EU) a když je k dovršení všeho veřejně demonstrován despekt k americkému prezidentovi a celé americké diplomacii, pochybnosti o schopnosti Západu udržet svou světovou hegemonii se proměňují v jistotu o jeho diskvalifikaci.
Poznamenejme, že politika Minsku mnohokrát prokletá, pomlouvaná a také nepochopená, vedla k tomuto výsledku bez velkého krveprolití, bez otřesů a dokonce i bez přepětí hospodářství a financí. Je to jasné vítězství ne počtem, ale schopností (díky strategické gramotnosti).
Avšak všechno dobré dříve nebo později končí a v novém roce není osud Minsku (jako vylučujícího USA z politického formátu, ne jako souboru dohod) tak jednoznačný. Pokud se deklarovaný Trumpův úmysl zlepšit vztahy s Ruskem tím, že se dohodnou v celé řadě otázek, začne uskutečňovat, pak bude nutno s Washingtonem mluvit.
Nelze dojednávat bez jednání. Takže dříve nebo později bude nutno pro něj dnes uzavřené formáty otevřít. Alespoň proto, že v případě zájmu Američanů o účast mohou být krize a občanské války, které by mohly pokračovat donekonečna, ukončeny během jednoho až dvou let. A to jsou stovky tisíc, ne-li miliony zachráněných životů a možnost zahájit hospodářskou obnovu postižených oblastí v dřívější fázi (s menším zpustošením) a za příznivějších podmínek (úsilím celého mezinárodního společenství).
Ale pro to, aby všechny úspěchy, dosažené v posledních třech letech, nebyly jen tak darovány Trumpovi pro “krásné oči”, musí jakýmkoli mnohostranným jednání předcházet bilaterální (Rusko-USA) konzultace. Při těchto konzultacích budou koordinovány pozice a teprve potom můžeme mluvit o novém formátu řešení konkrétní krize. Přičemž není ani nutné se najednou zříkat toho starého. Nic koneckonců nebrání zahájení akce na principu “Minský formát + USA” nebo (pokud jde o syrskou otázku) “Astana + USA”, ale mít v patrnosti, že v případě, že Washington zaujme destruktivní postoj, bude vždy možné se vrátit k předchozímu formátu.
Toho hlavního bylo ostatně v každém případě dosaženo. Ne bez pomoci Obamova neadekvátního týmu jsou USA v pozici žadatele. Rusko dokázalo, že je schopno řešit problémy, které jsou v jeho zájmu, nejen bez pomoci Washingtonu, ale také s jeho čilými protiakcemi. Amerika přece nuceně uznala závislost na Moskvě při řešení globálních strategických problémů. Což vlastně bylo třeba prokázat.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
