O podřadné práci

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
23. 1. 2017

V minulém týdnu odpověděla předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová rozhlasové moderátorce, že ji maminka při volbě o budoucím povolání doporučila, aby se svobodně rozhodla na jakou dráhu svého života vstoupí. Ale hlavně, aby svou práci dělala vždycky pořádně.
Můj tatínek byl ve svých šestnácti letech pacholkem u sedláka a u kováře v dolnorakouském Hauskirchenu. Maminka jej jednoho večera zavedla na humna, pokřižovala mu na čele a ukázala mu na světýlka selské samoty: „ Jdi a vrať se nám, až dospěješ! A dbej na svou pověst. Jenom práce tě může uživit.“



U nás doma, v nejužším rodinném kruhu se považovalo za svaté přikázání, že jenom řemeslo má zlaté dno. Vyučil jsem se soustružníkem v ČKD Stalingrad na pražské Harfě – to mi nebránilo milovat poezii a vejít do blízkosti básníka básníků Vítězslava Nezvala.



Psal mi zeleným inkoustem do svých Básní noci, stejně jako Egon Bondy alias Zbyněk Fischer mi psával zeleným inkoustem oslovení: „ Milému soudruhu Zdeňkovi “. Dopisy přicházely z bratislavské Laurinské ulice.

Jenom řemeslo ale nemá zlaté dno.

Zrovna v tuto dobu nového roku 2017 komunikuji pořád častěji s nejrůznějšími lidmi, píšu si s malíři, sochaři, lékaři, básníky, rolníky, zedníky, i s kovářem. Všechny je zvěčnil svým objektivem můj čínský kamarád Cai Zhiyi do fotografického portrétu.

Poprosil jsem nyní jednotlivě každého, aby mi napsal své životní krédo a také, aby mi napsal, co si sám myslí o sobě, co si myslí o své práci.

Jsou to myšlenky do památníku. Psané jinými slovy než jsou slova z novin, z televize nebo z rozhlasu. Ani jednou nikoho z nich nevypadlo slovo o tom, jak si užívají, že to jednou jisté a nezměnitelné je podle nich o něčem jiném. Ocituji jenom jednoho – kováře Petra Fischera – z kovářského rodu.

V sobotu se mnou vedl debatu, že často k jeho sluchu nyní nepříjemně doléhají slova o podřadné práci.


Nejčastěji padají z úst prázdných českých – nejen našich – politiků, kteří si nevidí do úst, padají z úst nic neumějících bytostí, které nás od rána do večera zahlcují prázdnem, beznadějí, nabubřelostí.

Chlubí se svou nevzdělaností. Nečtou, nemají čas, pobíhají s taškami, naplněnými prázdnými papíry.

„Není podřadná práce! Je jenom dobrá a špatná práce“, položil mi do mé hlavy kovář, skoro Lešetinský.

Než kladivem uhodil do rozžhaveného kusu na kovadlině.

Foto Cai Zhiyi archiv autora