Zdeněk Hrabica
15. 1. 2017
Přivoláváme na sebe terorismus, vzýváme od rána do večera indiánským pokřikem připravenost na objasnění minulých zločinů komunismu, lkáme a dojímáme se nad zásluhami Charty 77, chceme rozprášit na cimpr campr i jeden spolek, se zestárlými vlastenci – Český svaz bojovníků za svobodu a ohlašujeme vznik lepšího a čestnějšího spolku s jádrem v Kladně a ve Znojmě. Čpíme síru na Rusko a toužíme z televize po jeho odstrašení.
Volají k nám polští sousedé, že bychom se měli radovat, že bychom se měli smát se od ucha k uchu – nad příjezdem amerických obrněných transportérů na jejich území, kde se budou vojenské kontingenty US ARMY střídat každých devět měsíců. Znalec zahraničního dění, kolega Milan Syruček namísto toho navrhuje raději rychlou schůzku u jednoho stolu pro Trumpa a Putina.
A během několika dní nám jednou ve školní třídě a teď na ještě slavnostně neotevřeném sportovním stadionu skoro spadne střecha na hlavu. A léta jsme jako na běžícím pásu nepřetržitými svědky zesměšňování zešněrovaného plánovaného hospodaření – včetně dogmatických norem. Všechno prý, co bylo včera, stálo za starou bačkoru. Ať se podíváme kam se podíváme, kam oko pohlédne- všude a na každém kroku je zesměšňována včerejší práce našich předků. Jakoby život vzplanul 17.listopadu 1989! Jakoby předtím v Československu rostlo jenom kamení ze země. Jakoby vpravdě největší osobností našich dějin a naší tiscileté historie byl Václav Havel. Nikdo před ním a nikdo po něm. Soudný člověk dávno ví, že se nám lže ze všech stran – i o tom, čeho jsme sami byli aktéry a svědky.
Kdo zabrání ukončení této zpropadené taškařice?
Opravdu čekáme – až nám konečně – střecha spadne na hlavu?
Ilustrace Jiří Koštýř
