Václav Danda
13. 1. 2017 ProtiProud
Václav Danda informuje o situaci v Kyjevě těsně před nástupem nové americké administrativy a analyzuje příčiny chaosu, do něhož i v této souvislosti ukrajinský režim stále hlouběji upadá.
Zájem médií i veřejnosti o dění na Ukrajině na začátku roku po prosincových přestřelkách na demarkační linii na Donbasu pomalu opadá. To však nic nemění na tom, že se i nadále jedná a v letošním roce jednat bude – vedle Blízkého východu – o jednu z důležitých bojových linií, kde se budou i nadále střetávat geopolitické zájmy globálních hráčů.
Nemohlo proto překvapit, že právě odpovědi vztahující se k Ukrajině a Rusku nejvíce zajímaly americké kongresmany při “grilování” kandidáta na ministra zahraničí Rexe Tillersona.
Zvláště ve chvíli, kdy bývalý generální ředitel společnosti Exxon Mobil, jenž je znám svými pragmatickými postoji k Vladimíru Putinovi (z jehož rukou převzal v roce 2013 v Moskvě dokonce Řád přátelství), svými dřívějšími výroky válečnické elity značně znepokojil. Aby uspokojil protirusky naladěné kongresmany, rekrutující se stejnou měrou z demokratického i republikánského tábora, zvolil Tillerson osvědčenou metodu.
Povím vám, co chcete slyšet – a až budu potvrzen ve funkci, rozhodnu se podle toho, co je výhodné pro občany mé země a mé obchodní zájmy. Aneb slibem nezarmoutíš. Právě tak je nutno číst jeho slova určená senátoru McCainovi (a skrze něj mocné lobby vojenského průmyslu):
“Dnešní Rusko je nebezpečné. Napadlo Ukrajinu, anektovalo Krym a podporuje syrské síly, které brutálně porušují zákony a normy platné i za války. Naši spojenci v NATO mají plné právo být znepokojeni chováním Ruska,” uvedl za aplausu médií a k uspokojení hlavních válečných jestřábů v Kongresu budoucí ministr zahraničí Spojených států.
Panika v Kyjevě se stupňuje
Tillerson, pokud chce být ve funkci v Trumpově vládě, neměl ani jinou možnost. Pokud by neodpověděl tak, aby byly všechny protiruské síly v Senátu i ve Sněmovně reprezentantů uspokojeny, nebyl by zřejmě do funkce potvrzen. Udělal tedy to, co jeho budoucí kolegové z vlády před ním. Odpověděl tak, aby i ti největší rusobijci nenašli regulérní záminku jeho jmenování zablokovat.
To si jistě uvědomují jak v Moskvě, tak v Kyjevě, který celou dobu otevřeně podporoval Hillary Clintonovou v naději, že po jejím vítězství Spojené státy do Donbasu pořádně šlápnou – a přihrají tak krom jiného i bohaté nerostné zásoby na východě země kyjevským oligarchům, kteří se o ně bratrsky podělí s americkými protektory.
Situaci v Kyjevě po amerických prezidentských volbách lze charakterizovat jako ustrnutí z úžasu. Je to pochopitelné. Hlavní organizátor puče dosud dával jistotu, že bude za loutkovou vládou na dobytém území stát děj se co děj. Co přijde nyní? Porošenkovo vedení zachvátil zmatek, znásobený vnitřními boji jednotlivých oligarchů o moc nad funkčními zbytky ekonomiky země.
Padající měna, raketově rostoucí ceny, nejisté vyhlídky, zda budou i nadále pokračovat v tuhých mrazech dodávky plynu a ropy z Ruska, ale také hledání nepřítele ve vlastních řadách, které – jak jsme viděli na příkladu Nadi Savčenkové pobývající v těchto dnech v Praze – se stalo národním sportem. Jako Damoklův meč přitom visí nad stále více neoblíbeným kyjevským vedením i možnost dalšího (tentokrát spontánního) Majdanu. Vyzývají k němu stále více nespokojení velitelé dobrovolnických praporů, kteří se vrátili z bojů na Donbasu a dnes nemají kromě gangsterské činnosti (které se také v hojné míře věnují) prakticky žádné uplatnění ve zbídačené zemi.
Marná snaha
Jaký div, že se Kyjev pokoušel ovlivnit předvolební kampaň v USA. Podle řady zdrojů to byly ve skutečnosti ukrajinské, nikoli ruské tajné služby, které se pokoušely intenzivně nalézt kompromitující materiály – pochopitelně na Donalda Trumpa. Podle deníku Politico to byli právě zástupci ukrajinské vlády, kteří veřejně zpochybnili Trumpovu schopnost ujmout se funkce prezidenta a ze všech sil se pokoušeli ovlivnit kampaň ve prospěch Hillary. To ale kupodivu Obamovo vedení amerických tajných služeb nezkoumalo.
Byl to ukrajinský Národní protikorupční úřad, jenž 15. srpna minulého roku v době vrcholící americké předvolební kampaně zveřejnil dokumenty údajně dokazující, že bývalý vedoucí Trumpovy kampaně Paul Manafort neformálně získal milióny dolarů od bývalého prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče. Ukrajinské úřady dokonce zahájily vyšetřování v této věci, které však bylo po vyhlášení výsledků prezidentských voleb ve Spojených státech zklamaně zrušeno.
V Kyjevě si vládní představitelé podle některých pozorovatelů doslova rvali vlasy na hlavě, když bylo jasné, že zvítězil Donald Trump. Ukrajinská spolupráce se spojenci Clintonové na sběru pomlouvačných informací na Trumpa a jeho tým vyzněla do prázdna. Jak dále uvedl list Politico, jeden z poradců Národního výboru Demokratické strany se setkal s vyšším ukrajinským vedením na ukrajinském velvyslanectví ve Washingtonu. Diskutovali prý o údajném spojení mezi Trumpem, Manafortem a Ruskem. Ani to se však ve zprávě tajných služeb o údajném ovlivnění prezidentských voleb ze zahraničí neobjevilo.
Analýza obsazení Ukrajiny Ruskem
Za pozornost stojí analýza, kterou zveřejnilo tento týden americké “nevládní” analytické centrum v oblasti mezinárodních vztahů, které úzce spolupracuje s NATO. Popisuje počty ruských vojáků, kteří by byli potřební k okupaci Ukrajiny. Materiál předpokládá, že Rusko je dost silné na to, aby obsadilo Ukrajinu, ale současně uvádí, že ztráty na obou stranách by prý byly obrovské.
Rusko by muselo podle materiálu připraveného americkými vojenskými odborníky přejít na mnohem vyšší účast svých jednotek na východní Ukrajině, než je tomu dosud. Jen pro obsazení Doněcké a Luhanské oblasti by podle “analýzy” potřebovali Rusové téměř 30.000 vojáků a trasa po souši z Krymu do Podněstří, která by vedla k obsazení Chersonské, Mikolajivské a Oděské oblasti by si vyžádala dalších 50.000 vojáků. Pokud by se Rusko rozhodlo obsadit celou Ukrajinu, potřebovalo by k tomu prý více jak 600.000 ozbrojenců.
K čemu podobné absurdní analýzy rozšiřované v americkém a ukrajinském prostředí slouží, je nabíledni. Zpracovávají především americké a bruselské politické kruhy, prohlubují jejich rusofobii, která se má přenést na veřejné mínění a vyvolávat v něm strach. Moc se to zatím nedaří. Každý normálně uvažující člověk ví, že Putin samozřejmě nemá a nikdy neměl zájem jakkoliv vojensky ohrožovat Ukrajinu. Připojení Krymu a ochránění ruskojazyčného obyvatelstva na Donbasu, bylo vynucenou akcí, která měla zabránit genocidě etnických Rusů a otevření “měkkého podbřišku” Ruské federace nastupujícím americkým jednotkám pod značkou NATO.
Zabránil tak současně kyjevské juntě vyhnání či vyvraždění civilního ruskojazyčného obyvatelstva. Model, který se tak “úspěšně” uplatnil před dvaceti lety v Bosně a Hercegovině (a na Kosovu – pozn.red. NR -vd). A tak, jako jsme toho ostatně svědky na ostatních územích kontrolovaných kyjevskou armádou a banderovskými milicemi, které nezakrytě navázaly na činy svých “slavných nacistických hrdinů” z dob II. světové války.
Zničený pomník
Právě Banderovci, někdejší spojenci nacistického Německa, jsou v současné době pilířem protiruských aktivit současné kyjevské vlády. Minulý týden si připsali na konto další “vlastenecký čin”. Nedaleko Lvova rozbili na kusy a pomalovaly banderovskými nápisy velký kamenný kříž, který byl památníkem místním umučeným Polákům za druhé světové války. V obci Huta Peňacka u Lvova totiž upálili za živa dnes oslavovaní “ukrajinští dobrovolníci” 1. března 1944 500 Poláků.
Upalování za živa mají (vládnoucí) Banderovci na Ukrajině v oblibě i dnes, jak jsme mohli vidět 2. května 2014 při pogromu na proruské aktivisty v Oděse, kde byla tímto bestiálním způsobem zavražděna více než stovka lidí v Domě odborů.
O tyto zločiny proti lidskosti se americký establishment – na rozdíl od virtuálních zločinů spočívajících ve zveřejňování vnitrostranické komunikace Demokratů – dosud nikdy nezajímal. Jakým způsobem se do situace promítnou změny na klíčových postech v USA, uvidíme již brzy.
Panika v Kyjevě je z jistého úhlu pohledu v tomto směru příslibem.
