30.1. 2017 Eurasia 24
Napsal/přeložil: Geo
Vladimír Putin při svém každoročním hodnocení práce ruského ministerstva obrany nedávno řekl něco, co v západních médiích rezonovalo jako „Putinova slova domácímu publiku“. Ve skutečnosti dal ruský prezident najevo, že jeho země je spolehlivým garantem budování multipolárního světa.I sebevětší odpůrce Vladimira Vladimiroviče už musel za uplynulé roky zjistit, že Putin nemluví naprázdno. Jeho slova vždy nesou hluboký význam, jasný nebo skrytý, a jejich platnost se dříve či později prokáže. Nikdy nejsou pronášena jen tak, pro uspokojení samotného řečníka nebo jeho publika. Putin není divadelník.
Stejně tak když nedávno mluvil k lidem z ruského ministerstva obrany, neměl důvod říkat jim něco jiného, než o čem je přesvědčen.
Řekl doslova: „S přihlédnutím k velmi mnoha faktorům, zahrnující nejen ty vojenské, ale i naši historii, geografii, vnitřní stav ruské společnosti, mohu s jistotou říct, že jsme dnes silnější, než kterýkoliv potenciální agresor. Kterýkoliv.“
Z jaké pozice hodlá Rusko přistupovat k budování a udržení nového uspořádání světa, je naprosto jasné. Stejně tak je jasné, kdo je oním potenciálním agresorem. Není to americký prezident, ale jeho vnitřní oponenti, kteří mají existenční zájem na pokračování v díle Trumpových předchůdců. Celá americká zahraniční a „bezpečnostní“ politika se zkrátka nezmění ze dne na den.
Každý soudný člověk si ovšem musí položit otázku, jak Putin ke svému přesvědčení dospěl, když – přísně technicky vzato – je na první pohled řada výhod na americké straně.
Pomineme-li odstrašující strategické jaderné zbraně, o kterých nemá smysl se bavit, protože následky jejich použití jsou každému jasné, Američané Rusy převyšují v počtech většiny druhů operačně nasaditelných konvenčních zbraní. Podíl moderní bojové techniky v ozbrojených silách USA je také vyšší než v případě Ruska. Američtí vojáci mají spoustu bojových zkušeností z řady válek, a co je důležité, z mnoha typů válek.
Námořnictvo Spojených států disponuje jako jediné na světě impozantní údernou silou deseti letadlových lodí s kompletními operačními svazy, nemluvě o stejném počtu výsadkových plavidel – nosičů vrtulníků a útočných letounů. Rusko má k dispozici jeden jediný stárnoucí těžký letadlový křižník (a ani v daleké budoucnosti nebude mít více než čtyři letadlové nosiče, protože existence Ruska není, na rozdíl od existence USA, založena na expanzivitě).
Kapitolou samou o sobě je skvělý systém výcviku ve všech složkách amerických ozbrojených sil.
A srovnávat zde obranné rozpočty obou zemí, to snad není potřeba.
Tak jak to tedy je?
1) Putin řekl, že Rusko je silnější „než kterýkoliv potenciální agresor“. Znamená to, že Rusko není a nebude agresorem, ale počítá s tím, že se bude bránit – agresorovi. „Kterýkoliv agresor“ není s to vojensky garantovaně porazit Rusko na jeho území a toto území udržet. Není to množné, stejně jako se to nestalo v minulosti (historický faktor) a neleze to už z podstaty rozlohy a polohy území Ruské federace (geografický faktor). Přes všechny těžkosti se Rusové historicky naučili bránit obrovský prostor jejich země před napadením ze země, v moře i ze vzduchu.
Putin tedy hovořil o síle, kterou jsou Spojené státy schopny uplatit v případné agresi vůči Rusku. Měl naprostou pravdu. A nejde jen o ruské území, jak vidíme v Sýrii.
2)K údajně jasné kvalitativní a početní převaze USA. Argument „vždyť jen moderních tanků M1 Abrams mají Američané skoro devět tisíc, zatímco Rusové mají svých T-90 v aktivní službě ani ne pět set“ může shořet jak papír, když pozorně sledujeme, co se na tomto poli v poslední době děje.
Jeden příklad za všechny: Rusové se potichu chystají znovu zprovoznit a zmodernizovat zakonzervované plynoturbínové tanky T-80BV, kterých mají ve skladech až tři tisíce (!) kusů. Války v Sýrii a na Ukrajině taktéž ukazují, že je třeba i nadále počítat s tanky T-72, kterých je v Rusku přes osm tisíc (ve službě necelé dva tisíce) a u kterých je možné dostatečně efektivně zvýšit účinnost palby, úroveň ochrany i mobility tak, aby se staly moderními a účinnými zbraněmi v současných válkách.
S přihlédnutím k počtům, prováděným i plánovaným modernizacím brzy zjistíme, že ona americká „jasná kvantitativní i kvalitativní převaha“ vůbec není tak jasná, jak na první pohled vypadá. A to se pořád bavíme jen o tancích a nikoliv třeba o dělostřeleckých prostředcích.
Ani ruská flotila bojových letadel už zdaleka není takovou „troskou“, jakou byla před patnácti lety. Vezměme si pouze nově vyrobené taktické bojové letouny. Vůbec to nejsou zanedbatelné počty, jak by rád poznamenal každý kritik ruské armády operující s tvrzením, že „Rusové sice umí vyvinout a vyrobit dobré zbraně, ale nemají na to, aby si je koupili“.
Tak tedy – ruské letectvo za minulých patnáct let dostalo 58 nových letounů Su-35S, 103 Su-34, 79 Su-30SM, 20 Su-30M2, 12 Su-27SM3, 44 MiG-29SMT a 10 MiG-29UB, 24 MiG-29KR/KUBR (jeden havaroval). To je 350 letadel. Málo? A dodávky nekončí, nemluvě o postupné modernizaci všech starších letadel, která zůstávají v aktivní službě, včetně typu MiG-31BM, jenž objektivně nemá ve světě rovného.
Rychlým tempem Rusové posilují schopnosti všech druhů vojsk, kdy například výsadková vojska prochází zásadní kvalitativní změnou stejně jako protivzdušná obrana.
A i ruské námořnictvo, kde modernizace naráží na řadu problémů, těží z dob existence Sovětského svazu a ze skutečnosti, kterou si západní mediální kritici příliš neuvědomují – totiž z koncepce ničení protivníkových lodí nadzvukovými protilodními střelami. I starší ruská plavidla jsou vybavena těmito zbraněmi, proti kterým je účinná obrana velmi komplikovanou záležitostí. Z říše sci-fi už není jejich přezbrojení střelami hyperzvukovými, jmenovitě 3M22 Zirkon. Samostatnou kapitolou je tradičně silná ponorková flotila, doplňovaná o nové jednotky tříd Borej či Jaseň.
Obrovský posun Rusko vykonalo v oblasti přesně naváděných podzvukových střel s plochou dráhou letu, jak jsme ostatně mohli vidět na záběrech těchto zbraní odpalovaných na cíle v Sýrii z hladinových plavidel, z ponorek i ze strategických bombardérů.
A tak bychom mohli pokračovat.
3) Efektivita. V USA se neustále mluví o „cost efficiency“, tedy efektivitě vynaložených nákladů, kdy typickým výsledkem tohoto přístupu jsou JDAM soupravy pro navádění bomb s využitím GPS. Cena jediné soupravy přesahuje v přepočtu půl milionu korun, nehledě na cenu samotné munice. Rusové o efektivitě tolik nemluví (alespoň ne v médiích), zato konají.
Vyvinuli – například – navigační a střelecký komplex SVP-24. Instalace tohoto zařízení přemění starý frontový bombardér Su-24 s prehistorickou skladovou municí FAB-250 v bezmála stejně účinný prostředek, jako je stíhací bombardér F-15E Strike Eagle s pumami JDAM nebo SDB. A to za zlomek ceny, která se ještě v poměru výrazně snižuje s počtem uskutečněných misí. Tomu se říká cost efficiency.
Jestliže je ekonomický aspekt válčení přinejmenším stejně důležitý jako technický, není divu, že přicházejí indicie o tom, že Američané jsou „šokujícím způsobem znepokojeni“ ruskou efektivitou v Sýrii. Jenže udělat s tím cokoliv je pro Američany principiálně nemožné, protože zatímco oni potřebují vydělat, Rusové se potřebují ubránit. Tato teze je zdrojem všech příkladů pověstné ruské „pragmatičnosti“, „odolnosti“, „jednoduchosti“ a podobně. Netřeba dodávat, na čí straně by byla v tomto ohledu výhoda v hypotetickém konvenčním střetu mocností.
Syrská kampaň navíc odhaluje skutečnou úroveň výcviku personálu, kdy je až fascinující například připravenost osádek bojových helikoptér poskytujících přímou podporu syrským jednotkám v poli. Ruští „vrtulníkáři“ operují ve velmi malých výškách a jsou denně vystaveni intenzivní nepřátelské palbě z celé škály zbraní včetně velkorážových kulometů, protiletadlových kanonů a ručních řízených střel. Přesto jsou jejich ztráty naprosto minimální.
4)Stav společnosti. Tak dlouho kurátoři „západní civilizace“ polarizují společnosti v „demokratických“ zemích, až se tyto společnosti rozloží a nejsou ochotny k dostatečné loajalitě. Zjednodušeně řečeno půlka Spojených států bude dělat všechno pro to, aby nemusela umírat pro „Ameriku Donalda Trumpa“ a druhá půlka proto, aby nemusela umírat pro „Ameriku Hillary Clintonové“. A každá z těchto půlek bude navíc házet klacky pod nohy té druhé, aby se jí nedařilo. Což už ostatně vidíme.
A v Rusku? Pětaosmdesát procent Rusů stojí pevně za svým vůdcem.
Ale není to jen motivace daná autoritou lídra a loajalitou k němu. Obránci nikdy nemusí řešit otázku „proč vlastně bojuji v téhle válce?“ Jediná otázka, kterou řeší, je otázka přežití. Netřeba se odkazovat k tomu, čeho Rusové byli v historii schopni v zájmu svého přežití, a netřeba pochybovat o tom, že by toho byli schopni znovu.
5) Technologická „umírněnost“. Amerika se dostala do pasti „revolučních inovací“, neustále doslova chrlených Agenturou pro pokročilé výzkumné projekty (DARPA). A tak zatímco nebesa celé řady států brázdí přehršel amerických průzkumných i útočných bezpilotních prostředků, tamní průmysl jakoby se zadýchal a neodkázal vyprodukovat nic jiného – bojeschopného.
Problematické jsou prakticky všechny současné velké programy, jako je bojový letoun páté generace F-35 Lightning II, konvertován V-22 Osprey či pobřežní bojové plavidlo LCS. Píárové „nahánění hrůzy“ z hypermoderního torpédoborce Zumwalt se změnilo doslova v komedii poté, co museli tuto loď potupně odtáhnout „zadřenou“ z Panamského průplavu. Ne, to opravdu není ruská propaganda.
A tak zatímco Spojené státy pohlcené svými robotickými titěrnostmi v uplynulých letech naprosto upozaďovaly například vývoj nových obrněných vozidel, Rusko se pustilo do vývoje rovnou několika obrněných platforem nové generace. Minimálně pokud jde o pásovou Armatu, předběhlo o jednu generaci celý Západ, jemuž bude trvat dlouhé roky, než vyvine, otestuje a zavede do sériové výroby srovnatelný stroj.
Současně Rusko neopakuje chyby Spojených států a nezříká se bojových letadel čtvrté generace. Program víceúčelového bojového letounu páté generace Suchoj T-50 sice jde kupředu, ale Rusové vědí, že zásadní, generační změna v této oblasti přináší obrovské množství rizik. Právě proto Rusko rozvíjí osvědčené Suchoje a Migy, počítá s jejich výrobou i do budoucna a službou po boku letadel páté generace. Je to přístup bezpečný, racionální a přitom dostatečně inovativní k tomu, aby země neztratila krok s posledním technologickým vývojem. Ostatně podobný přístup je uplatněn i při vývoji nového strategického bombardéru PAK DA, který bude sloužit společně s „bílými labutěmi“, jejichž výroba bude obnovena v modernizované podobě Tu-160M2.
Tolik pár příkladů za všechny.
To vše a další fakta a tendence hovoří ve prospěch Ruska a nikoliv agresora. Navzdory ekonomickým sankcím a i přes příznivý vývoj ve Spojených státech navíc Rusko nehodlá připustit své oslabení ani do budoucna. Putin to řekl jasně: „Současně bych chtěl obrátit vaši pozornost na to, že jestli si dovolíme byť jen na minutu vydechnout, dopustit třeba jen jedno významné selhání v modernizaci armády a námořnictva, situace se může velmi rychle změnit s přihlédnutím k rychlosti ve světě probíhajících událostí.“
Modernizace ruských ozbrojených sil ještě zdaleka není završena, ale už za jejich současného stavu nelze pochybovat o platnosti slov ruského prezidenta.
A pokud někdo pochybnosti přece jen má, nechť si uvědomí, co Rusko dokázalo za rok působení svého doslova nepatrného kontingentu v Sýrii. Vymazalo z povrchu země sílu o velikosti středně velké armády s 35 tisíci muži a 1500 kusy techniky. A v Aleppu porazilo agresora.
