Tereza Spencerová
21.1.2017 LiterárníNoviny
Vzhledem k tomu, že nastupující americký ministr zahraničí Rex Tillerson prodělal na sankcích proti Rusku celé jmění, lze říci, že vládě Donalda Trumpa mohou sankce překážet víc než samotnému Rusku, sděluje Tereza Spencerová. Předpokládá také obrat USA ve vztahu k Sýrii a předkládá neskutečný vojensko-mocenský příběh, který se odehrává v Libyi. Tedy v zemi, odkud do Evropy plují migranti.
Donald J. Trump těžce nabančil evropským lídrům v interview pro Times. EU prý není důležitá, NATO je zastaralé, Putinovi bude věřit stejně jako Merkelové a Merkelová prováděla špatnou imigrační politiku. Německá kancléřka se ozvala, francouzský končící prezident též… Co soudíte o slovech DJT, důvodu jejich pronesení či jak vážně je máme brát v kontextu toho, jak mluví třeba Tillerson nebo Mattis při „grilování“ v americkém Kongresu? Ti tak naklonění Putinovi nejsou a NATO velebí. Tak co platí, a jak konkrétně DJT svá slova obtiskne do prvních kroků své administrativy? Skutečně hrozí zrušení sankcí proti Rusku, když bude spolupracovat v rámci „boje s terorem“, přičemž sám budoucí výklad tohoto slova v mysli DJT je důležitý, zejména v otázce Sýrie…
Upřímně, Trumpova slova na adresu EU a NATO nebyla nijak překvapivá, protože víceméně totéž říká už delší dobu. Pobavila mě ale reakce Evropy, která se cítí uražená, že jí někdo mluví do jejích věcí, nebo pohoršení Johna Kerryho, že prý není vhodné takto otevřeně komentovat politiku jiných zemí. Od lidí, kteří stáli rovnou u „změn režimů“, vojenských agresí, svržení legitimně zvolených vlád, zničení celých států nebo uvalování sankcí kvůli tomu, že se jim nelíbí politika některých jiných států – je to opravdu přehlídka vrcholného pokrytectví. Každý si může zvolit, jestli se bude smát nebo brečet.
Nevím, jakou politiku bude Trump razit na mezinárodní scéně, a tak netuším ani to, jestli opravdu „hrozí“ zrušení sankcí proti Rusku, ale už jen fakt, že si za ministra zahraničí vybral Rexe Tillersona, který v čele ropného konglomerátu ExxonMobil v důsledku sankcí přišel v Rusku o hotové jmění, nasvědčuje, že přinejmenším něco se změní. Možná by se ale dalo obecně říci, že s Trumpem přicházejí ty koncerny a ti oligarchové, pro které nebyla konfrontační a agresivní politika obamovsko-clintonovského establishmentu až tak výhodná, a tak si nyní budou chtít „namastit kapsy“. Tillerson a další petrolejáři v důsledku sankcí přicházeli o peníze, a tudíž je logické očekávat, že se změní i jejich politika vůči Rusku a že si nějakou záminku ke zrušení sankcí už najdou, aby se mohli vrátit na bohatá naleziště na Sibiři nebo (nedejbůh) i v té panenské oblasti za polárním kruhem. Dokonce mám pocit, že jim nyní ty sankce vadí víc než Rusku, které si na ně svým způsobem zvyklo, postupně se dostává do černých čísel a bude si moci vybírat kauzy, na nichž bude s USA spolupracovat. Tudíž nějaká změna v zahraniční politice USA nastane, ale jaká – nebo dokonce jak radikální – bude, si netroufám odhadnout. Už si ale stačí počkat pár dní a „budem vidět“.
Možná si Trump nyní tím rozhovorem jen chtěl hezky veřejně vyzkoušet reakce Evropy, trochu nám to tady „rozhodit“ a případně najít nové spojence; koneckonců, drtivá většina unijních elit stála na straně Hillary, a tak nikdy neuškodí je trochu poškádlit. Nevím.
Své ovoce už to v každém případě nese. Ozval se třeba francouzský generál letectva a velitel nejvyšší transformační alianční rady Denis Mercier, který už nadšeně souhlasí s Trumpem, že NATO je „absolutně zastaralé“, příliš se soustředí na expanzi do různých zemí, přičemž konkrétně jmenoval Afghánistán. O této už více než 16 let trvající „nevítězné demokratizaci“ mudruje v posledních týdnech i sám Trump, přičemž jeho otázky k tématu naznačují, že nechápe, o co že se v tom Afghánistánu pořád ještě snažíme. Ostatně, pokud si odmyslíme skvělé žoldy pro všechny zúčastněné okupační vojáky, tak taky netuším… Tipnu si tedy, že politika USA v Afghánistánu dozná změn. A totéž platí pro Afriku a Blízký východ. Obamova administrativa nebyla pozvána do Astany na mírové rozhovory o Sýrii, ale „trumpovci“ ano, byť třeba Írán tvrdí, že tam USA vůbec nemají co dělat, a Rusko zase nechává na Sýrii, aby rozhodla, zda tam USA chce, či nikoli. Fakticky tím otevírá dveře k zahájení oficiálních kontaktů Trumpovy administrativy s Damaškem, což je už samo o sobě malou revolucí – od obamovského „Asad musí jít“ k jednáním. Uvidíme, jak to dopadne. V Astaně se začíná v pondělí, i když není vyloučeno, že se vše z „organizačních“ důvodů ještě třeba i odloží. Není ale kam spěchat.
Ve včerejších LN vyšel komentář, že DJT to, asi, bohužel bude myslet vážně a jeho politika bude tak strašná, jak se zdá. Místopředseda TOP 09 Ženíšek sdělil, že s NATO je Trump „mimo mísu“. Jak nahlížíte na zděšení těchto nejloajálnějších propagátorů „transatlantické vazby“? Hroutí se jim svět? Co teď budou dělat? Semknou se kolem Merkelové, jak naznačují? Nebo prostě budou doufat, že za čtyři roky se zase vrátí ten krásný svět, který znali doteď?
Je možné, že se mnohým „hroutí svět“, ale myslím, že to platí fakticky a nikoli jen v podobě ztrát jakýchsi ideálů a jistot. Jistě, každý, kdo si plánoval prožít pohodlný novinářský nebo politický život v roli amerického vazala a důsledně mimo realitu, si samozřejmě může v koutku duše přát, že ta noční můra potrvá jen chvíli a pak se všechno zase možná vrátí do „normálu“. Na druhou stranu je tu ale letošní série voleb v Evropské unii, které mohou celý koncept zcela rozbít, je tu halda neřešených problémů, které se neustálým odsouváním jen dostaly na pokraj exploze. Obávám se, že zatímco se některým svět hroutí, všem ostatním se prostě jen mění před očima. Po letošku už Evropská unie nemusí nikdy vypadat jako dosud, ale to přece víme i bez toho, že by nám měl Donald Trump vzkazovat zpoza moře. A co se stane za čtyři roky? I kdyby třeba v amerických volbách vyhrál zase nějaký ten „správný“ kandidát, tak to jako zaútočí na Evropu a donutí silou Francouze, Holanďany, Brity, Italy a další srotit se zase do poslušného houfu? Na tu představu bych nevsadila ani zlámanou grešli.
…
…
…
Celý text ZDE
