Josef Mrázek
1. 1. 2017
Když pračlověk na konci prosince vylezl z jeskyně, aby oslavil slunovrat, blížila se právě doba, kdy slavíme vánoce, ale ty tehdy ještě nebyly. Důvodem slavení bylo, že slunce se začíná vracet, aby stále více a správně hřálo. Radostné očekávání, že teď zase bude čím dál lépe, vedlo pralidi k prohlášením, že jak sleze sníh, budou správněji a úspěšněji lovit a matkám i pračlověčatům pořídí lepší kožichy.
Svět se vyvíjel a jednoduché záměry, ulovit něco výživného a pěkně teple chlupatého, se jevily jako již nedostačující závazek, a navíc jako nevhodné u specialistů na jiný způsob obživy. Bylo potřeba pamatovat na mnohé jiné činnosti a také vymyslet, co mají správně dělat matky a hospodyňky, děti a ti, co pracují za použití hlavy.
To všechno byl úkol pro přemýšlivé povahy, ale vymyslet pravidla správného chování, to nebylo nejtěžší. Těžší bylo obstarat nějakou autoritu, pomocí které by se kodex chování dal prosadit. Nejlépe takovou, se kterou by se nedalo smlouvat. K jejímu nalezení přispělo to, že jsme součástí světa, který stále více poznáváme, ale chybí informace, jak vznikl. Trvající neschopnost lidstva vysvětlit vznik světa nějakým přirozeným způsobem, vedla k závěru, že řešením by mohla být víra v Boha jako nejvyšší autority, nadané schopností svět stvořit. Zprvu bylo bohů více a měli rozdělené kompetence, jako lov, válčení, dělání bouřek, a podobně. Ale pro odpověď na hlavní otázku, jak byl stvořen svět, vyhovovala nejlépe představa jediného Boha všemohoucího.
I když důvod pro vznik různých náboženství je stejný a všechna novější se dovolávají jednoho boha, tak každé z nich vykazuje jiné znaky lidského díla formovaného podle představ příslušného „proroka“ a jeho učedníků. Společné však mají to, že obsahují návod, jak se správně chovat v praktickém životě. Užitečnost tohoto návodu závisí jednak na kvalitě „proroka“ a dále na tom, zda návod není potřeba aktualizovat. Například, důvodem pro zákaz požívání vepřového byly asi otravy rychle se kazícím vepřovým v teplém podnebí, což ztratilo na významu po rozvoji chladicí techniky a zdravotní osvěty. Zákaz však trvá a s ním i příkazy špatné již od začátku.
Křesťanství, dominující víra u nás, se pod názvem Vánoce hlásí k období těsně po slunovratu jako k výročí narození Ježíše Krista, který přišel na zem s cílem vyrůst zde a stát se hlasatelem náboženství upravujícího židovskou víru. Šlo o určité zjednodušení a modernizaci, obsahující ale sociální program tak úspěšný, že již přečkal dvě tisíciletí. Věřící, kteří přijali křesťanský mravní kodex, přenesli uspokojení z jeho dodržování i na ateistickou složku společnosti a tak se ve velké části světa stal mírou při posuzování správnosti chování.
Dnes se málokdo zabývá úvahami o souvislosti slunovratu, jako důvodu pro dobrá předsevzetí, a vánoc, jako výročí narození zakladatele víry, která nás k dobrým předsevzetím pobízí. Jisté je, že potřeba zamyšlení nad tím, co by se mělo zlepšit, se s vánocemi a Novým rokem spojila a vánoce se také staly kontrolním bodem, kdy by mělo být všechno správně ošetřeno, aby následné vykročení na správnou cestu nebylo zatíženo hříchy z minulosti.
Vánoce sice nebývají chápány jako výzva k pořádku, ale fungují tak, a to je cenné, i když to vnímají nejvíce lidé řádní, kteří to nejméně potřebují.
Maminku, jako člověka velmi dbalého, vánoce přetěžovaly. Všechno muselo být čerstvě a důkladně uklizeno a k tomu přípravy na sváteční chod domácnosti, pečení podle předpisů po babičce, ošetřit hrob a skoro pořád zápasit s předválečnou, válečnou a poválečnou nouzí a nemocemi. Vnímal jsem to citlivě a vedlo mne to ke skromnosti, šetrnosti, ochotě pomáhat a k obětavosti. Vánoce mne naučily usilování, aby věci byly tak, jak mají být.
