Vězni mají zákonnou povinnost pracovat, ale není pro ně dost práce

Avatar
Původní autoři

Jana Maříková
25. 1. 2017
Prezident republiky se mýlí, když tvrdí, že je třeba zavést pro vězně zákonnou povinnost pracovat. Tato povinnost je uzákoněna v § 29 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, který stanoví, že „odsouzený, který byl zařazen do práce, je povinen pracovat, pokud je k práci zdravotně způsobilý.“. Problém je v tom, že pro všechny vězně neumí Vězeňská služba zajistit dost práce. Což ostatně neumí ani pracovní úřady pro lidi pobývající na svobodě.


Se zaměstnáváním vězňů byl od zrušení socialistického zřízení vždy problém. V tržním hospodářství není možné žádnou firmu nutit, aby zadávala práci vězňům. Nebo aby je na práci najímala. Jsou s tím spojeny nemalé organizační problémy. Vězně lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií. Na ty, které je možno poslat pracovat mimo areál věznice a ty, které je možno zaměstnat pouze v rámci areálu hlídaného vězeňskou službou. Vězně odsouzené za méně závažné delikty do věznic s dohledem a v některých případech i s dozorem lze poslat na práci i za vězeňské zdi. Odsouzenci z věznic s dohledem, což je nejméně „tvrdý kriminál“ jsou zcela běžně používáni k pracím pro obce nebo kraje, jako je úklid chodníků, odklízení sněhu při kalamitách apod. V případě práce pro stát nebo jeho firmy či obce a kraje nebo jejich organizace vězeň dokonce nemá ani možnost odmítnout nástup práce. U soukromých firem může podle § 30 odst. 4 a 5 odmítnout pro konkrétní firmu pracovat. Například pokud je ve firmě závažným způsobem zanedbávána bezpečnost práce. A to tak, že by tím bylo ohroženo zdraví nebo život. Což je ostatně stejné jako u člověka, který za mřížemi nepobývá. V praxi se to však děje minimálně. Drtivá většina vězňů chce pracovat a má o práci zájem. Z mnoha důvodů. Předně si prací mohou vydělat peníze. Za dobu, kdy „sedí v base“ jim vzniká závazek uhradit náklady na své věznění, resp. jejich část. Pokud vězeň pracuje, tak je mu větší část výplaty strhávána na „stravu a ubytování“. V případě pokud má soudem uloženu povinnost náhrady škody, tak část jde přednostně na tento účel. Část mzdy je mu však vždy ponechána a je mu ukládána na jeho zvláštní účet. Vězeň, který pracuje, tedy neodchází na svobodu s dluhem, ale naopak s aspoň nějakými úsporami. Z vydělaných peněz si také může ve vězeňské kantýně koupit něco „na přilepšenou“.

Druhou a poměrně zásadní motivací k práci je ve vězení především strašlivá nuda. Člověk, který nikdy „neseděl“, nebo nebyl dlouhodobě nemocný tak, že by nemohl pracovat nebo chodit ven, si to většinou ani neumí představit. Nicnedělání člověka velmi rychle přestane bavit. Ve většině případů nejpozději v řádu týdnů. Ale v případě několikaletého trestu to má na člověka velmi devastující účinky na psychiku. Lidově řečeno by se z toho člověk zbláznil. I proto se vězni snaží dostat na práci aspoň na částečný úvazek. Pracovních míst je však bohužel méně než uvězněných. Ostatně je jich méně i než je nezaměstnaných na svobodě. Takže se není čemu divit. To je důsledek globalizovaného kapitalismu.

Některé vězně lze vozit na práci do hlídaných továren, které nejsou součástí areálu věznice. Až někdy na silnici potkáte bílý autobus s fialovým pruhem, tak vězte, že to vezou vězně do práce nebo z práce. Takto si získávají pracovní sílu některé větší nábytkárny nebo strojírenské podniky. Není jich ovšem mnoho. Námětem k zamyšlení – nejen pro prezidenta republiky, ale hlavně pro zákonodárce, by měla být taková změna zákona o veřejných zakázkách, která by zajistila práci vězňům. Je poměrně málo známým faktem, že vězni vyrobili veškerý nábytek pro Poslaneckou sněmovnu. A kdo jej někdy viděl může potvrdit, že to není žádný „šunt“, ale fortelná a pěkná řemeslná práce. Stálo by minimálně za úvahu vložit do zákona požadavek, aby veřejná správa (stát i obce) měli povinnost při zadávání určitých typů veřejných zakázek oslovit napřed vězeňskou službu – respektive firmy, které zaměstnávají vězně. A teprve potom dát zakázku na civilní trh. Není mi například jasné, proč si stát touto cestou nemůže zajistit výrobu např. dopravních značek. Dříve takto vězni vyráběli „espézetky“. Ale holt nějak blbě aplikujeme požadavky EU na hospodářskou soutěž. A jsme v tom bruselštější než Brusel.

Ještě složitější je to se zajišťováním práce pro trestance ve věznicích s ostrahou a zvýšenou ostrahou. Tedy v nejtvrdších kriminálech, jako jsou Valdice nebo Mírov. V nich „sedí“ nejtěžší zločinci. V jejich případě je možné práci organizovat pouze v provozech umístěných v rámci areálu střeženého vězeňskou službou. Což samozřejmě představuje nemalé organizační a logistické problémy související se zásobováním, zajišťováním odborné údržby strojů, na nichž se vyrábí apod. Přesto je např. ve věznici Mírov, kde si trest odpykává nejznámější český vězeň Jiří Kajínek, zaměstnanost vězňů na průměrné úrovni 60%. To neznamená, že by 40% z nich nic nedělalo. Pracují skoro všichni. Ale v práci se střídají na částečné úvazky podle toho jaká je zakázková náplň. Kajínkovi kolegové vyrobili nábytek například pro ombudsmana.

Jestliže chce prezident republiky něco konkrétního pro větší zaměstnanost vězňů vykonat, tak by mohl dát Kanceláři prezidenta republiky příkaz, aby napříště co nejvíce zakázek realizovali cestou dodávek od Vězeňské služby , nebo od firem, které s ní spolupracují na zaměstnávání vězňů. Místo toho, aby Správa pražského hradu účelově rozdělovala opravy zdí na několik oprav, aby to byly podlimitní zakázky, které je možno zadat bez výběrového řízení (jak konstatoval Nejvyšší kontrolní úřad), by napříště mohli udělat jednu velkou zakázku, kterou svěří nějakému „basastavu“. A možná by to vyšlo i levněji.