Vznikla Ransdorfova knihovna

Avatar
Původní autoři

Monika Hoření
31. 1. 2017 zdroj
Velká knihovna čítající na 50 000 knih, které shromáždil za svůj život marxistický filozof, historik, spisovatel a politik KSČM Miloslav Ransdorf, se stává základem vzdělávacího centra a knihovny, jež ponesou jeho jméno. O vzniku spolku, který zaštítil toto vzdělávací centrum, v pondělí byli informováni Ransdorfovi přátelé a příznivci. Je tomu rok od politikova skonu.

»S Mílou se nudil jen hlupák nebo hochštapler. Byl to moudrý člověk, který říkával, že pravda je vektor,« řekl v úvodu setkání v prostorách Evropského domu v Praze místopředseda ÚV KSČM Josef Skála. Ke zrodu knihovny, která je základem pro další využití velkého Ransdorfova myšlenkového potenciálu, se přihlásili všichni účastníci včerejší akce, zastupující široké levicové spektrum. »Právě z nich bychom rádi sestavili jakousi ‚radu starších‘ knihovny. Věříme, že tato instituce bude prolamovat bariéry – u nás i v zahraničí – které se staví do cesty skutečné levici,« zdůraznil Skála.
Vzdělávací centrum a knihovna Miloslava Ransdorfa, jejíž sídlo bude v Praze 4, začne fungovat 15. února, na den Ransdorfových narozenin. Od 1. února budou k dispozici webové stránky. Předsedkyní spolku je Marie Krejčová. Helena Suchá, která má ve spolku na starosti komunikaci s veřejností, vyzvala všechny, kteří mohou jakkoli spolku pomoci. »Vzdělávací centrum a knihovna bude vyžadovat nejen mnoho času, ale i prostředků na provoz, bude potřebná pomoc dobrovolníků, než se představy o její realizaci zcela naplní. Budeme vděčni za každou pomoc – archivační, badatelskou, finanční.«
Chybí v diskusích…
Vzpomínkami, z nichž mnohé byly mile úsměvné, přispěli Ransdorfovi přátelé Karel Klimša, politologové Zdeněk Zbořil a Oskar Krejčí, europoslanec Jaromír Kohlíček či regionální historik František Kovanda. Nejen podle nich Ransdorf obstál, byl konzistentní ve svých názorech, měl vizi. Sociolog a europoslanec za ČSSD Jan Keller, který svá slova zaslal, zavzpomínal na společná studia. Dal také k dobru, jak »ideově kovaný« Vladimír Dlouhý coby předseda ZO KSČ v Prognostickém ústavu trestal Ransdorfa stranickou důtkou. Důkazem kvality Ransdorfova charakteru je, že své síly dal ve prospěch komunistické strany a ve svém přesvědčení nikdy nezradil, na rozdíl od jednoho z největších polistopadových privatizátorů Dlouhého.
Ze studií znal Miloslava Ransdorfa také vysokoškolský pedagog a bývalý poslanec Radim Valenčík. Ten připomněl, jak Ransdorf dokázal pohotově reagovat v politických debatách. »Nyní v diskusích chybí…«
Někdejší ministr zdravotnictví za ČSSD Ivan David ve své písemné vzpomínce uvedl: »Měl nevídanou paměť. Byla to renesanční osobnost. Mohl být profesorem čehokoli, ale jeho to táhlo k politice. V rovném souboji nikdy nebyl poražen.« Podle Jiřího Malínského z Masarykovy demokratické akademie je Ransdorf autorem »jediného použitelného levicového konceptu«. Malínský se vyslovil pro spojování sil levice, oslovování mladých a aktivizaci od základních organizačních článků – tudy podle něho »vede cesta«.
»Kdyby Miloslav Ransdorf žil, byl by na stejném ‚seznamu‘, jako my všichni,« zhodnotil někdejšího komunistického politika, jenž se nebál vstupovat i do nejtěžších politických soubojů, v nichž měli ideoví odpůrci »přesilovku«, mediální analytik Petr Žantovský.
Zůstane velkou inspirací
Do studnice vzpomínek přispěly i zahraniční osobnosti. Europoslanec Kohlíček přečetl osobní dopis předsedkyně frakce GUE/NGL v europarlamentu Gabi Zimmerové. »Když se Miloslav přihlásil na klubu o slovo, bylo to napínavé. Nepřipustil, abych ho přehlédla. Argumentoval, odporoval, měl čísla, historii, citoval vědce, historiky a intelektuály. Věřil, že ten, kdo chce dělat politiku, se musí opírat o odborníky… Myšlenka otevřít jeho knihovnu je největším uctěním jeho památky a jeho bojů.« Zimmerová se sklonila i před jeho jazykovými znalostmi. Kolik řečí vlastně znal – 12? Patnáct? Osmnáct? »Miloslav chtěl vždy s druhými mluvit jejich řečí, řeč totiž chápal jako cestu k druhým národům.« 
Slovenský poslanec Luboš Blaha (SD-Smer), který se s Ransdorfem účastnil např. Litoměřických seminářů, ocenil tvůrčí duch svého přítele, jenž »pravdu vždy považoval za důležitější než osobní komfort«. »Jeho jméno bude dále citováno v pokrokových knihách, jeho politika bude mít následovníků. Na rozdíl od těch, kteří uhnuli. Pro mladou generaci slovenských levičáků zůstane navždy velkou inspirací.« 
Včerejšího shromáždění se zúčastnili také první místopředseda ÚV KSČM Petr Šimůnek, spisovatelka Lenka Procházková ad., také Ransdorfova manželka, dcera a sestřenice. Vlasta Ransdorfová si postěžovala, že konkrétní pomoc ve vyšetření záležitosti ve Švýcarsku jí český stát navzdory ujišťováním neposkytl.               

Ivan David: Vzpomínka na Mílu Ransdorfa

Míla Ransdorf byl výjimečný. Vložit tolik talentu do jediné osoby byla od stvořitele rozmařilost.

Osobnosti s ním srovnatelné, s nimiž jsem se osobně setkal, bych spočítal na prstech. Vážil jsem si toho, že jsem mu směl tykat.

Měl nevídanou paměť. Při zmínce o Afganistánu vyjmenoval všechny vládce té země za posledních 200 let. U piva vypočetl všechny větší české pivovary včetně roku založení. Ve sněmovně šel k řečnickému pultu opravit ministrovi kultury chybný citát z jakési divadelní hry, atd.

Ale když jsem mu před lety telefonoval, abych zjistil kde je, protože jeho přednáška měla před dvaceti minutami začít, přiznal se po dlouhé odmlce, že je v Paříži. Domluvili jsme se na náhradním termínu. Ano, uhodli jste, v době konání své další pražské přednášky byl v Bruselu.

Byl „renesanční osobností“. Měl neuvěřitelný rozhled, přehled a nadhled a navíc byl úžasně pilný. Číst jeho práci znamená prokousávat se stovkami citací.

Myslím, že musel mít od dětství problém. Potkával až příliš málo lidí, kteří byli schopni se přiblížit jeho nárokům. Přátelé si ho mimořádně vážili, inteligentní protivníci ho respektovali navzdory zásadnímu rozdílu názorů.

Byl velmi vnímavý citem i rozumem, byl nepraktický, přepínal své síly, měl duši dítěte.

Táhlo ho to k politice, ale pro politiku ho byla škoda. Mohl být profesorem celkem čehokoli. Nejvíc by se pro něj hodila práce v akademickém ústavu.

Porazit ho v rovném souboji nebylo možné, ale zákulisními intrikami a kudlou do zad ano. Byl nepřehlédnutelný a nestlačitelný. Kdekomu vadil. V politice mu překážela i neochota k účelovým spojenectvím a kompromisům. A také nediplomatická přímočarost, s níž si bezstarostně dělal nepřátele. Na závěr krátké vzpomínky ukázka jeho typického humoru:

Jednou mi vyprávěl, že na rodinné dovolené v rekreačním středisku Parlamentu v Lipnici potkal u snídaně lidoveckého poslance s rodinou. Ten se ho zeptal: „To máte jenom jednu dceru?… Ale takhle vy komunisti brzo vymřete.“ Tak jsem si prohlédl jeho čtyři dcery a řekl jsem mu: „My komunisti klademe důraz hlavně na kvalitu.“