Zbyněk Fiala: O žebrácké holi

Avatar
Původní autoři

Zbyněk Fiala
18.1.2017  Vaše věc

Dlouhodobě nerostoucí objem národní ekonomiky je možné brát jako výrazné riziko, důrazně varuje analytická zpráva připravená pro jednání tripartity. Ano, růst HDP se naší domácí produkce netýká, jen té zahraniční!

Oblíbeným sportem našich státníků je bušit se do prsou a hřímat o suverenitě, ale skutečné ekonomické postavení naší republiky je bližší tomu, co zjistila už Ilona Švihlíková: Jsme kolonií. Zatímco produkce zahraničních podniků vzrostla od půli 90. let sedmkrát a tyto podniky teď od nás vyvádějí až 300 miliard korun zisku ročně, sektor podniků v domácím vlastnictví se za stejnou dobu nehnul z místa a produkuje (ve stálých cenách) pořád stejně. Uvádí to zpráva nepatrného analytického útvaru na Úřadu vlády ČR věnovaná analýze odlivu zisků z ČR. Mluví se o ní už dlouho, ale nyní byla zpřístupněna širšímu okruhu zájemců, protože byla předložena tripartitě,

U zahraničních investic v ČR existuje jasný nepoměr mezi podílem zisků – které pak odtečou do zahraničí – a podílem mezd a daní, které zůstanou u nás. Extrém byl v krizovém roce 2009, kdy společnosti pod zahraniční kontrolou dosáhly 67 procent z celkového čistého provozního přebytku nefinančních podniků, ale za práci vyplatily jen 41 procent z celkového úhrnu mezd.

Proč je u zahraničních podniků výrazněji menší poměr mezd na zisku než ve zbytku naší ekonomiky? Jsou přece moderní, technologicky vybavené. Zvedá nás to vzhůru, Česká republika je na 5. místě v žebříčku exportu výrobků střední nebo špičkové technologické úrovně. Nahoře je Německo, my jsme jen o pár kroků vzadu. Jenže mnohem menší je také podíl hodnoty, který k tomu přidáme. Když se znovu podíváme na onen extrémní rok 2009, k podílu sklizeného zisku (zmíněných 67 procent) patřil o něco menší podíl produkce (53 procent) a ještě menší podíl hrubé přidané hodnoty (48 procent).

„Přidaná hodnota vyspělých technologií se tedy zjevně realizuje teritoriálně nebo účetně mimo ČR,“ píše ve vší slušnosti zpráva, protože na Úřadu vlády by si nedovolili napsat, že nás mohou zahraniční vlastníci ždímat, jak se jim zlíbí, a že se to dá doladit i ostrou tužkou, třeba smyšlenými náklady na poradenství, patenty a goodwill.

Jsme snad blbí? To určitě ne, podle statistik EU, lidské vzdělanostní zdroje v Česku se neliší od poměrů v Německu. Propad vidíme až v jejich využití. Zaměstnanost a produkce v high-tech oborech je u nás řádově nižší a podíl výzkumu je na tom ještě hůř ve srovnání s Německem. Českým zaměstnancům zahraničních firem je svěřována málo kvalifikovaná a špatně ohodnocená část výrobního procesu. Technologie jsou dobré, ale cizí. Jen jednoduchá obsluha je naše.

Česká republika má v současnosti stabilně nejvyšší deficit bilance výnosů v poměru k HDP v celé EU, píše zpráva. Peníze teď tečou hlavně ven. Objem výnosů mířících do zahraničí je deset let větší než nové investice nebo reinvestice. A tento odliv je několikanásobně vyšší, než byl predikován, čteme dál. Pokus o srovnání s nějakým evropským standardem (pomocí nejrůznějších modelů) ukazuje, že je nejméně dvakrát vyšší, než by odpovídalo objektivním makroekonomickým podmínkám. Ale jestli je to přesně dvakrát, nebo třikrát, to už je jedno. Čtěme to tak, že ve srovnání s EU jsou u nás podmínky extrémně výhodné. Ne pro nás, pro ně.

Předpověď? Zatím to vypadá tak, že – počítáno ve směnném kurzu – bychom měli být dlouhodobě na 50 nebo 60 procentech úrovně vyspělých zemí. S ničím lepším nelze počítat. Dohánění? Pohádky.

Mimochodem, devalvace koruny, kterou už třetím rokem udržuje ČNB, tento poměr ještě zhoršuje. ČNB to vydává za uvolnění měnových podmínek, tedy jako svůj příspěvek podpoře ekonomiky. Ale podmínky uvolňuje jen pro exportéry. Ano, pro ty, kteří mají takový rozdíl mezi vysokými zisky a nízkými náklady práce. Levná koruna znamená, že dělník, kterému jsem dával 1000 euro, nyní vystačí s 900 euro. Tím se jen zhorší relativní postavení domácích výrobců – to jsou ti, co stagnují a už se dvacet let nemůžou hnout z místa. Typické hašení požáru benzínem.

Obvyklá otázka, co s tím? Studie varuje před sesunem české ekonomiky k nějakému jižnímu modelu. Lepší je přizpůsobit se Německu a Rakousku a myslet také na alternativní hospodářské instituce, ale to chvíli trvá. Určitě potřebujeme lepší koordinaci výzkumu a vývoje, jak to dělá třeba německý Fraunhoferův institut, propojení školy s reálnou ekonomikou (duální vzdělávání, týden v práci, týden ve škole), lepší dostupnost domácího kapitálu, jak se o to stará rozvojová banka KfW. Rychle může pomoci rozumnější zdanění odplouvajících zisků, vyšší mzdová hladina, úder na daňové ráje (ale zahraniční investice jsou obyčejně spojeny s daňovými prázdninami, takže mají ráj v ČR). Neoprávněnému odlivu zisků by pomohla i větší srovnatelnost daňových nákladů v EU (harmonizace).

Když to shrnu, čekali jsme, že nás to postrčí, ale místo toho nás to zabetonovalo v bídě. Mluvící hlavy, které z obrazovky mudrují o konkurenceschopnosti ekonomiky – tohle ne, to by ji snížilo – mají nejspíš na mysli jen udržování tohoto podřadného postavení. Pro ekonomiku by to bylo špatné, kdyby to bylo dobré pro lidi.

Bývaly časy, kdy jsem musel plánovat a všechny mé redakční požadavky nejprve narazily na Karla. Ten je škrtl, šetřil, byli jsme uprostřed boje za lepší kapitalistické příští. Kyselý ksicht mi vylepšoval žertíkem. Ráno se prý probudil orosený ze strašného snu, ve kterém viděl, jak naši akcionáři bloumají krajinou o žebrácké holi. Ale to byl opravdu jen sen, uvedená zpráva dokládá, že o žebrácké holi se ploužíme my. Její zjištění vůbec neodpovídají očekávání, že přímé zahraniční investice nám pomohou dohonit vyspělejší svět.

Základní problém, zda se podbízet přímým zahraničním investorům, však zůstává. Pomalu tu jsou vyčerpány příležitosti nízko visícího ovoce a do větších rizik už se nikomu nechce. Odliv výnosů znamená, že dřívější investice (často z privatizace za pár šupů) dožívají, a tím to skončí. Někdo vraští čelo, ale podle mne – zaplaťpámbu. Berme vážně potřebu hledat domácí zdroje růstu. A že jich je!

Tady bych rád něco doplnil sám. Hledání domácích zdrojů pro regionální rozvoj se v minulých letech věnoval unijní vědecko-vývojový projekt D-CENT. Už skončil, všechno je na webu dcentproject.eu/resources/. Počítá s trochu jinou ekonomikou – decentralizovanou, kolaborativní, participativní.

Předpokládá účast doplňkové virtuální měny podobné bitcoinu – freecoin. Bude garantována fondem v národní měně o stejném objemu, ale s mnohem větší palebnou silou. Ta palebná síla bude dána tím, že freecoin získá mnohem rychlejší oběh prostředním elektronického lokálního systému, v telefonu. Každé euro tak díky svému avataru freecoin poslouží během stejné doby víckrát a navíc zůstane ve službách daného místa, žádný odliv zdrojů nenastane. Je to stejné, jako kdyby se dostupné peníze pro místní ekonomiku zvýšily mnohonásobně.

Zmíněné peníze mají větší palebnou sílu také díky participativnímu využití kolektivní inteligence. Autoři mluví o decentralizovaném, kolaborativním a demokratickém manažmentu důvěry. Ukazují to na příkladu systému, který už spustil v Barceloně a okolí. Uvedená virtuální měna tam nahrazuje klasické zápočty, ale předchází jim vzájemné vyhodnocení důvěryhodnosti partnerů.

Všichni účastníci mají něčí ručení a sami také někomu ručí. Důvěryhodnost se posuzuje také podle toho, že se obchody točí tempem, které partner slíbil a dodržuje počet obrátek kapitálu v roce. Kšeft mu jde, může dostat potřebnou likviditu. Kolik má důvěry (ručení), tolik virtuálních peněz na jednu obrátku. Když to selže, sáhne se do garančního fondu po skutečných eurech. Co z toho plyne? Neměli bychom opakovat dvakrát stejnou chybu a spoléhat na příliv zahraničních investic. Nějaké určitě stejně přijdou, ale obrovské rezervy růstu české ekonomiky spočívají v doplňování soběstačnosti. V lepších potravinách, lepším bydlení i v lepších vztazích. Není to třeba vymýšlet, je třeba se to naučit, pokud nechceme skončit o žebrácké holi.