EET je pokračování Kalouska jinými prostředky

Avatar
Původní autoři

Jana Maříková
13. 2. 2017
Před zavedením EET stálo obědové menu v Praze 80 až 100 Kč. Na venkově 70 až 80 Kč. Rozdíl je dán částečně výší nájmů a částečně též koupěschopností. Po zavedení EET vzrostly ceny v průměru o 20 Kč na oběd. Na venkově i v Praze. Před zavedením EET se v rámci ostré konkurence, která v pohostinství panuje, řada hospod snažila přilákat a udržet zákazníka i za cenu, že krátila daně. Hospodští deklarovali, že mají roční obrat nižší než 1 milion a nepřihlásili se za plátce DPH. Strávníkům tak mohli podávat levnější obědy. Bez započtení DPH. Vydělával na tom především zákazník, který nemusel v ceně DPH platit. Současné zdražení je způsobeno právě tím, že po zavedení EET hospody do plátcovství DPH spadly, a nově musí k ceně jídla DPH připočítat. A také nemalé náklady na pořízení a provoz EET. Vždyť reklama na software a hardware k EET je na každém roku a někdo ji zaplatit musí.

Ministr financí Andrej Babiš (ANO) měl pravdu, když říkal, že „všeci tuna kradnú“. Ano, všichni jsme před zavedením EET nějak okrádali stát. My obyčejní a chudí lidé třeba tím, že jsme jedli v hospodách, které nebyly plátci DPH. Na každém obědě jsme tak ušetřili průměrně dvacetikorunu. On tím, že si různými účetními operacemi mohl vyplatit 1,5 miliardy, z nichž nemusel platit ani daně ani odvody na zdravotní a sociální zabezpečení. Takzvané nezdanitelné příjmy. Na nich ušetřil stovky milionů.
Principem EET je omezit možnost okrádat stát pouze na vyvolené miliardáře. My všichni obyčejní lidé nyní již prostřednictvím zdraženého jídla platíme státu více daní. Miliardářům však žádná finta, kterou si vyrábí nezdanitelné příjmy „zatržena“ nebyla.
DPH se řadí mezi tzv. nepřímé daně. I když přímo zatěžuje cenu zboží a služeb. Jejím poplatníkem jen ten, kdo si zboží nebo službu kupuje. V případě jídla je to strávník v hospodě nebo kupující v obchodě. DPH zaplatí v ceně zboží. V řadě obchodů  – většinou nepotravinářského druhu, např. elektronika – lze vidět dvojí ceny. Ta nižší je bez DPH a vyšší je s DPH. V případě elektroniky nebo aut obchodníci dvojí ceny uvádí proto, že podnikatel, který je plátcem DPH si z koupeného zboží může od finančního úřadu nechat zaplacenou DPH vrátit. Kupuje tak fakticky „bez DPH“. Nepodnikatelé tuto možnost nemají a tudíž DPH platí ve všem, co kupují. Plátcem DPH je firma, která vám zboží nebo službu prodala. Berňáku ji tedy posílá hospodský, u něhož jste jedli nebo obchodník, u něhož jste nakoupili. Buď jednou za kvartál, nebo jednou měsíčně. Podle velikosti obratu. Ti, kteří utrží ročně více než 10 milionů korun, musí platit každý měsíc. Ti, kteří mají méně, platí čtvrtletně. Systém funguje tak, že od veškeré DPH, kterou vybrali od vás jako zákazníků v ceně, si odečtou DPH ze všeho co v příslušném měsíci nebo čtvrtletí nakoupili. A zbytek pošlou na finanční úřad.
Jediná komodita, kde odpočet daně na vstupu nefunguje, jsou pokrmy. DPH z jídla snězeného v restauraci si ani podnikatel nemůže odečíst. I když bez jídla by umřel hlady, tak jídlo není považováno za výdaj nutný k zachování nebo získání příjmů. Je to nelogické. Bez Mercedesu nebo „bavoráka“ se dá žít i podnikat. Přesto si u těchto aut v ceně několika milionů podnikatel může nechat vrátit DPH. A jejich cenu si může dát ve výši odpisů do nákladů. A tím si snížit i výši daně z příjmů. Bez jídla v hodnotě desetikorun nebo stokorun by sice umřel, a tudíž by dále nemohl podnikat a vydělávat. Jídlo si však od základu daně odečíst nemůže. A v daňovém přiznání k DPH si jej také nemůže započítat. Asi proto se EET jako první zavedlo v hospodách.
Jediný, kdo si může odečíst DPH z nakoupených potravin je hospodský nebo ten podnikatel, který potraviny prodává občanům v krámě. Těm však musí DPH „narazit“ ze své vyšší prodejní ceny. Asi proto jsou potraviny v maloobchodě hned druhé na ráně při zavádění EET.
Mezinárodní srovnání zdanění jídla
V Česku je jídlo (pokrmy v restauraci i potraviny v maloobchodě) zatíženy 15% sazbou DPH.  V Německu platí z jídla 7% DPH, v Rakousku do loňska platili v rámci „opatření proti“ fiskální krizi 10% a od ledna letošního  roku vrací sazbu zpět na 7%. Poláci platí z potravin 5% a z pokrmů 8%. Slováci mají sazbu DPH na jídlo 10%. Za základní životní potřeby – jídla platíme státu dvakrát vyšší DPH než Němci, kteří mají pětkrát vyšší platy než my. Všichni naši sousedé platí z jídla menší DPH než my.
A to jsou na tom v některých zemích ještě lépe. Nejbohatší zemí v Evropě je Lucembursko. V roce 2015 činil jeho HDP v přepočtu na jednoho obyvatele 100.813,- USD. Druhé bylo ve stejném roce Švýcarsko s 80.675,- USD. Pro srovnání ČR vykazovala ve stejném roce 17.252 USD.
V nejbohatším Lucembursku platí z jídla třetí nejnižší DPH z celé Evropy. Z potravin v obchodě platí Lucemburčané 3% a z pokrmů v restauracích 8%. Nejmenší zdanění jídla má Velká Británie, kde jsou potraviny osvobozeny od DPH s možností odpočtu na vstupu. To znamená, že kupující u jídla platí v obchodě 0% DPH, a obchodník má přitom možnost si požádat o vratku daně u všeho co nakoupil na provozování obchodu. V případě pokrmů v hospodách se platí v Británii 5%.
I druhá nejbohatší země Evropy Švýcarsko má druhou nejnižší DPH z jídla. Sazba činí 2,5%  a vztahuje se nejen na potraviny, ale i na všechny základní životní potřeby jako oblečení, léky, hygienické potřeby apod. U pokrmů v restauracích se platí 3,8% stejně jako za ubytování v hotelu. Tyto státy o zavedení nákladného systému EET vůbec neuvažují. Rozdíl mezi cenou pokrmu zatíženého DPH a nezatíženého DPH u neplátce nečiní ani celý švýcarský frank nebo euro. Takže na tom se konkurenční výhoda získat nedá. A celý drahý systém je tak zbytečný.
Při prostudování daňových statistik lze obecně lze říci, že čím bohatší země, tím nižší DPH z jídla.
Z čeho ten stát financují?
A nyní si zkusme srovnat sazby daní z příjmů. U nás je daň z příjmů firem 19%. Daň je stejná pro všechny firmy bez ohledu na velikost obratu. Má pouze jednu celostátní složku. To znamená, že sazbu daně stanoví výhradně národní Parlament a celou daň vybírá stát. O výnos daně se dělí s obecni a kraji podle zákona o rozpočtovém určení daní. Obce ani kraje nemohou do výše daní „vůbec mluvit“.  Stejný systém mají na Slovensku, kde mají také 19% sazbu daně. Jde o pozůstatek tzv. „rovné daně“, která byla na Slovensku zavedena Dzurindovou vládou dříve než v Čechách Topolánkovou.
Systém jedné sazby daně pro všechny podniky mají i Poláci. V Polsku se rovněž platí 19%.
Jedna státní daň však není rozhodně převažujícím modelem na Evropském kontinentě. V Holandsku dělí firmy na velké a malé podle obratu.  Malé firmy s ročním obratem  do 200.000,- EUR mají sazbu daně z příjmů 20%. Firmy s vyšším obratem mají sazbu 25,5%. Ve Francii mají firmy s obratem do 7,63 milionu EUR sazbu daně ze zisku pouze 15%. Firmy s větším obratem odevzdají státu třetinu zisku – 33,33%. Ve Velké Británii mají také dvě sazby korporátních daní. Firmy však dělí nikoli podle velikosti obratu, ale podle výše zisku. Společnosti s hrubým ziskem (před zdaněním) do 300.000 liber platí 21%. Firmy s větším hrubým ziskem pak 28%.
Pro země s federálním uspořádáním je typické, že hospodářkou politiku mohou kromě centrální vlády provádět i regionální vlády nebo i obecní samosprávy. Ty pak nejsou jen rozdělovačem či „utrácečem“ peněz přidělených vládou, ale mohou vlastním rozhodnutím stanovit část daňových sazeb. V zemích jako Německo nebo Švýcarsko se používá tzv. kombinovaná daň. V Německu federální složku daně z příjmů stanoví spolkový parlament. Její sazba je 15%. Její výnos jde kompletně do spolkového rozpočtu. K tomu si však každá spolková země stanoví vlastní přirážku nazývanou živnostenská daň. Platí ji ovšem i podniky – právnické osoby, a její výnos je příjmem zemského rozpočtu. V každé spolkové zemi je sazba jiná. V Bavorsku je 19%. V Badensku-Würtembersku 15% v Berlíně 10%. Firma platí obě složky daně společně prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu, který pak vybrané peníze rozešle spolkovému a zemskému ministerstvu financí. Průměrné daňové zatížení zisku německých firem je na úrovni 30.18%. Ve Švýcarsku je dokonce sazba daně trojsložková. Základní sazbu firemní daně ve Švýcarsku nestanoví federace, ale jednotlivé kantony. Stanoví se vždy s platností na 2 roky. Nyní se sazby pohybují od 8 do 19%. Každý kanton má jinou sazbu daně, která je stanovena vždy tak, aby pokryla výdaje kantonálního rozpočtu. K této základní sazbě si stanoví celostátní přirážku Federální shromáždění, která plní úlohu federálního parlamentu. Výše přirážky je stanovena na 2 roky a je příjmem federálního rozpočtu. Každý rok si svoji přirážku k základní sazbě stanoví i obecní zastupitelstvo. Její výše je stanovena tak, aby rozpočet obce byl vyrovnaný. Výše přirážky se mění každoročně podle výdajů nutných na investice a provoz obce a obcí zřizovaných organizací. Kromě zisku se zdaňuje i majetek firmy – včetně rezerv. Sazby jsou od 0,1 do 0,3% majetku firmy. Dělí se o ně rovným dílem federace, kanton a obec. O dani z majetku si u nás nikdo netroufne ani nahlas hovořit. Nejbohatší vlastníci velkých firem jako Andrej Babiš (Agrofert), Petr Kellner (PPF),  Radovan Vítek (CPI),  Karel Komárek (KKCG), Pavel Tykač (Czech Coal), Daniel Křetínský (EPH), Zdeněk Bakala (OKD), Marek Dospiva (Penta) nebo Tomáš Chrenek (AGEL), by z nápadu na její zavedení asi dostali „psotník“a rychle by se postarali o to, aby dotyčný již nikdy a nikde veřejně nevystupoval. Ve Švýcarsku si však touto metodou zajišťují plynulost rozpočtových příjmů a jejich menší náchylnost k výkyvům podle vývoje ekonomického cyklu (konjunktura, recese).
Přestože je švýcarský daňový systém považován za jeden z nejsložitějších na světě, tak místní správa patří k nejefektivnějším. Švýcarsko je považováno za zemi s nejmenší korupcí u veřejných zakázek. Často to bývá dáno do souvislosti s tím, že každá investice je provázena změnou daní, která je veřejně projednávána. Průměrné daňové zatížení firem ve Švýcarsku bylo v roce 2015 na úrovni 21,17%. Což je o trochu více než v ČR, ale méně než ve většině západoevropských zemí.
            Celkově platí, že v zemích bohatších než ČR je vyšší sazba daní z příjmů právnických osob. U chudších zemí je daň ze zisku nižší. Těžko říci co bylo dříve – jestli vejce nebo slepice. Podobně se můžeme dohadovat, jestli jsou bohaté státy bohaté proto, že v nich firmy platí větší daně, nebo je to obráceně a pouze bohaté státy si mohou dovolit vybírat z firem více. Jisté však je, že ve Švýcarku, v Německu nebo v Rakousku jsou mnohem lépe placení učitelé, lékaři nebo policisté než u nás. A to jak při přepočtu platu směnným kurzem měny, tak i v poměru učitelského, lékařského nebo policejního platu v poměru k tamní průměrné mzdě.
Rozdíly v daňové progresi
Největší rozdíly mezi Českou republikou (a obecně chudším „východem“) a bohatými západními zeměmi jsou v oblasti míry daňové progrese u daně z příjmů fyzických osob. U nás máme pouze 2 sazby. Všichni s ročním příjmem do 108.024,- Kč měsíčně platíme 15%. Ti co mají více platí ještě 7% přirážku zvanou solidární. Nejvyšší sazba je tedy u nás 22%. Od výše ročního výdělku 1.296.288,- se již sazba nezvyšuje. Bez ohledu na to, jestli vyděláváte 2 miliony nebo 2 miliardy.
S výjimkou miliardářů, kteří mají v daňových zákonech spoustu způsobů, jak některé příjmy označit za nezdanitelné, máme my smrtelníci jen velmi malý prostor pro snižování daňového základu. Na rozdíl od miliardářů, jimž jejich účetní kouzelníci dokáží vyrobit nezdanitelné příjmy za 1,5 miliardy jako u Andreje Babiše, my obyčejní smrtelníci zaměstnanci máme nezdanitelných pouze 24.840 Kč ročně, stejnou částku si můžete uplatnit i nezaměstnaného manžela či manželky na mateřské a pak už vám stát odpustí daně pouze na děti. Ovšem velmi skromně Na první dítě je to 13 404 Kč ročně, za druhé dítě je možno uplatnit slevu 17 004 Kč ročně a za třetí a další děti 20 604 Kč ročně. Každý, kdo má děti jistě uzná, že jejich výchova stojí mnohem více. Základ daně si obyčejný člověk může snížit pouze o úroky z hypotéky maximálně však do 45.000 korun ročně, a po 12.000 korun ročně můžete uplatnit platby na penzijní a životní pojištění. Pokud jste odborář, tak si můžete nechat odčíst členský poplatek. A to je vše. Žádné výdaje na dojíždění do práce, nebo ubytování – jestliže pracujete jinde než máte bydliště. Na zvyšování kvalifikace nebo odbornou literaturu nic.
           
Rovnou daň – jednu sazbu daně pro všechny příjmy mají v Evropě pouze Slovensko (19%) , Lotyšsko (25%) , Estonsko (20%) , Rumunsko (16%) a Rusko (13%). Tedy ne zrovna nejvyspělejší země. Krátce byla zavedena za Topolánkovy vlády ministrem financí Miroslavem Kalouskem (TOP 09) i v ČR ve výši 15%. Za Nečasovy vlády však byla doplněna o druhou sazbu nazvanou „solidární přirážka“. Pro srovnání uvádím, že naše minimální mzda činí v přepočtu  335 EUR – tedy ročně 4.020 EUR. Roční průměrná mzda je u nás v přepočtu 11.333 EUR.
            Naopak ekonomicky vyspělé země mají výraznou daňovou progresi. Ze států s jednotnou celostátní daňovou soustavou nejvíce sazeb používá nejbohatší Lucembursko. Používá se 10 sazeb. Kdo má roční základ daně po odpočítání odečitatelných položek do 9.750 EUR – tedy minimální mzdu –  neplatí žádné daně (0%). Příjmy do 11.400 EUR se daní 8%, příjmy do 13.500 EUR 10%, do 14.700 EUR 12%, do 16.350 EUR 14%, do 18.000 EUR 16%,  do 19.650 EUR  18%, do 21.300 EUR 20%, do 34.500 EUR 22%. Z příjmů nad 34.500 EUR se odvádí státu 38%.  Průměrná lucemburská hrubá mzda je 40.500 EUR. Je však třeba brát do úvahy, že Lucembursko poskytuje mnohem více odečitatelných položek než ČR. Odečíst si lze kde co o čem se nám ani nesní – od nákladů na dopravu, na pořízení knih, část a někdy i celé náklady na bydlení apod. Základ daně se u průměrného poplatníka s průměrnou mzdou pohybuje na polovině hrubých příjmů. Platí tedy kolem 20%.
Největší daňová progrese – rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší daní podle kategorie příjmů – je v Rakousku. Mají 4 sazby – 0 až 50%. Z příjmů se základem daně do 10.000 EUR neplatí nic. Ze základu daně do 25.000 EUR se platí 23%., do 51.000 EUR je sazba 33,5%.  Z vyšších příjmů pak platí 50%. Průměrná roční hrubá mzda v Rakousku je 42.387 EUR.Opět je však třeba brát v úvahu, že Rakušané si však mohou mnohem více než my odečíst na manželku, děti, sebevzdělávání nebo na dopravu do práce. Průměrný daňový základ je tak 18.360 EUR. Což je v sazbě 23%. Rakousko nemá minimální mzdu garantovanou zákonem. Mzdové tabulky pro jednotlivé profese se sjednávají v kolektivním jednání mezi komorami. Každý zaměstnance, který není členem zvláštní komory  (lékařská, lékárnická a pod), je ze zákona členem Všeobecné komory práce. Každý podnik je ze zákona členem buď Hospodářské nebo Agrární komory. Tyto organizace spolu každoročně vyjednávají tarifní pásma. Mzda v nejnižším tarifu loni ročně činila 12.200 EUR. Průměrná roční mzda loni byla 42.396 EUR.
            Některé země – zejména Skandinávské – mají vícesložkovou i daň z příjmů fyzických osob. Nejvyšší daňové zatížení největších příjmů má Švédsko. V loni v několika krajích činila 75%.Průměr celkového daňového zatížení nejvyšších příjmů byl loni ve Švédsku 50%. Zde je však třeba brát v úvahu, že Švédové platí pouze daně a na rozdíl od nás již neplatí zdravotní a sociální pojištění. Zdravotnictví a sociální zabezpečení (důchody a podpory v nezaměstnanosti se financují z daňových výnosů). Švédský stát uplatňuje od roku 2011 tři sazby daně.  Z příjmů do základu daně  328.600 SEK (34.634 EUR) se státu neodvádí nic (0%). Do 488.600 SEK (51.498 EUR) je státní sazba 20%. Na tuto hodnotu daňového základu je státní sazba daně, která se odvádí do státního rozpočtu 25%.  Ve Švédsku není zákonem zavedena minimální mzda. Systém je postaven na závazných tarifech vzešlých z kolektivního vyjednávání mezi odborovými svazy a zaměstnavatelskými organizacemi. Tarify jsou závazné i pro odborově nebo zaměstnavatelsky neorganizované. Minimální tarif činil loni v přepočtu 26.860 EUR ročně. Průměrná hrubá roční mzda byla loni 43.975 EUR. Velmi složitý systém umožňuje poplatníkovi uplatnit slevy a odečitatelné položky až do 1/3 hrubé mzdy.
Tyto základní státní sazby jsou však doplňovány ještě sazbami stanovenými kraji a obcemi. Každý kraj má svoji sazbu. Stejně jako obec. Krajské a obecní sazby někdy dosahují až výše státních sazeb.
            V Německu mají daňovou progresi nejelastičtější.A pro výpočet také nejsložitější. Daňových  pásem mají 5. Ti co mají základ daně do 8.004 EUR neplatí nic. Při  základu daně 8.005 EUR platí 14% sazba daně. Při každém zvýšení daňového základu o 1.000 EUR se zvyšuje sazba daně o 1,88 % až do příjmu 13.469 EUR, kdy platí sazba daně ve výši 24 %. Při každém zvýšení daňového základu nad 13.469 EUR se zvyšuje sazba daně o 0,46 % až do příjmu 52.882 EUR z něhož se platí 42% Ti, kteří mají příjmy vyšší než 250.000 EUR pak platí 45% daň. Systém však není u zaměstnanců tak tvrdý jako v ČR. Němci mají možnost si odečítat náklady na své další vzdělávání, dopravu do práce a pokud si pořídí vlastní bydlení tak jej odpisují z daní podobně jako firmy majetek. Ročně 1/30 hodnoty bytu. Nikoli jen úroky z hypotéky jako u nás. V praxi je tedy třeba počítat s tzv. efektivním zdaněním, které je podstatně nižší. U příjmů do 12.000 EUR je efektivní zdanění na úrovni 5,9%, do 18.000 EUR je to 12,1%, do 24.000 EUR to činí 15,9%, do 40.000 EUR jde o 22,5% a u příjmů do 60.000 EUR 28,4%.. U vyšších příjmů již odečitatelné položky nehrají takovou roli a progresivní zdanění nastupuje v „plné palbě“. Pro srovnání minimální mzda činí při plném úvazku 17.676 EUR. Průměrná hrubá mzda byla loni na úrovni 52.326 EUR. Podstatný rozdíl proti ČR spočívá v tom, že Němci, kteří mají menší než průměrnou mzdu platí menší procento daně než u nás a ti co mají více než činí průměr dávají státu podstatně větší podíl než naši bohatí.
Němci ale mají také nejvyšší odvody v Evropě. Na důchodové pojištění platí zaměstnanec i zaměstnavatel 9,95 %. Na zdravotní pojištění zaměstnanec i zaměstnavatel platí po 6,65 %.
Na pojištění proti nezaměstnanosti odvádí zaměstnanec i zaměstnavatel 3,3 %. Na nemocenské pojištění platí zaměstnanec i zaměstnavatel 0,85 %. Jenže jejich zdravotnictví patří k nejlepším na světě. Stejně jako důchody, nebo sociální zabezpečení. První tři dny nemoci mají plně placené, zatím co u nás dostane pojištěnec od státu 0 Kč.
Závěr: EET je opravdu nástroj pokračování balkanizace ČR
Z výše popsaného je vidět, že daně jsou složitá věc. Co země to jiný daňový systém. Jak lze tedy státy mezi sebou srovnávat z hlediska daňové spravedlnosti? Těžko. Nejlépe to jde asi přes srovnání podílu přímých a nepřímých daní na celkových daňových příjmech.  Záměrně uvádím kritérium daňových příjmů a nikoliv příjmů celého „eráru“. Některé evropské země mají zdravotnictví financované prostřednictvím zdravotního pojištění, které je spravováno samostatnými zdravotními pojišťovnami. Podobně jako ČR to má i Rakousko nebo Německo. Naopak skandinávské země a Velká Británie má veřejné zdravotnictví placené z národní zdravotní služby, jejíž náklady jsou součástí státního rozpočtu a rozpočtů krajů a obcí. Podobný problém při srovnávání je i u důchodového zabezpečení. U nás se na důchody vybírá důchodové pojištění, které však jde přímo do státního rozpočtu odkud jsou pak vypláceny důchody. V Německu a v Rakousku a Švýcarsku jsou důchodové pojišťovny odděleny do samostatných institucí, který vybírají pojistné a platí důchody. V Británii důchodové pojistné neexistuje a stát vyplácí důchody přímo ze státního rozpočtu. Státní důchody jsou však na úrovni životního minima. O skutečné důchodové zabezpečení  se starají penzijní fondy a podniky, které svým bývalým zaměstnanců vyplácí renty. Ve Švédsku také neexistuje extra důchodové pojištění, ale důchody jsou vypláceny přímo z rozpočtu.
            U daňových příjmů lze srovnávat. Při nahlédnutí do tabulek hned vidíme, kudy vedla bývalá „železná opona“. Ve starých členských státech EU (Francie, Německo, Belgie, Holandsko apod.) tvoří daně z příjmů (fyzických i právnických osob) 2/3 daňových příjmů. Nepřímé daně (DPH a spotřební daně) tvoří 1/3 daňových příjmů. U nás je tomu přesně naopak. Stejně jako na Slovensku, Polsku a Maďarsku. Největší podíl DPH na daňových příjmech je v Rumunsku 72%. Balkán se pohybuje v průměru kolem ¾.
A jak se dá měřit daňová spravedlnost? Tím jak se kdo podílí na plnění veřejné kasy. DPH dopadá nejtvrději na chudé. Důchodci, matky na mateřské dovolené a nezaměstnaní sice neplatí žádné daně z příjmů. Prakticky celý svůj příjem utratí za živobytí. A Ze všeho co kupují však  platí DPH. Z jídla 15%. Z léků a dětských plen 10%. Ze všeho ostatního 20%. Zaměstnanci odevzdávají státu daň z příjmů (15 nebo 22% daňového základu) a k tomu ještě pojistné na zdravotní a sociální pojištění. Z takto přímo zdaněných příjmů pak ještě platí DPH ze všeho co si kupují. Lidé s průměrnou mzdou odevzdají u nás státu kolem 50% svých příjmů. Lidé s nižší než průměrnou mzdou často i kolem 60%. A jak je to s miliardáři? Přesně obráceně. Jejich účetní jim umí vyrábět nezdanitelné příjmy formou různých pochybných investic, vyplácením půjček místo dividendy apod. Zboží si často létají kupovat do Dubaje, kde král zrušil DPH aby přilákal turisty. Oficiálně se zdůvodněním, že DPH odporuje islámu. Podle časopisu Guardian miliardáři odvádí do eráru průměrně méně než 5% svých příjmů.
EET je soustředěna na přitvrzení výběru DPH. Kterou platí hlavně chudí. Proti daňovým kouzlům miliardářů a nadnárodních korporací je zcela k ničemu. Jejím efektem je, aby chudí ještě více financovali stát. Asi proto, aby bohatí nemuseli platit. To je cesta, kterou vytyčil Miroslav Kalousek, když zaváděl rovnou daň. Bohatým snížil daňovou progresi a chudým zdražil jídlo cestou zvýšení DPH z 5 na  15%. Babiš v tom jen pokračuje a vede nás ještě tvrději balkánským směrem.

PS. Loni mi jako učitelce stát zvýšil výplatu o 400 Kč čistého. Náklady jen na obědy v hospodě naproti škole mi rovněž vzrostly o 400 Kč měsíčně. Reálný růst je tedy nula. Letos mi nepřidali nic.  Zato hlavní rána do rodinných výdajů teprve příjde, až EET nastoupí do maloobchodu. A pak i do služeb. Rodinný rozpočet půjde reálně do mínusu. Stejně jako za Kalouska.