Lenka SK
19.2. 2017 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Ráda bych se s čtenáři Kosy podělila o naše zkušenosti z pětiletého pobytu s rodinou v Bavorsku. Tedy, pokud uznáte za vhodné mé texty uveřejnit. Tak začíná text naší krajanky z Bavorsko, který otiskl web Kosa zostra a který s laskavým svolením pana Vlka, editora Kosy, přetiskujeme:
Možná by bylo dobré, kdybyste o mě něco věděl – pocházím ze smíšené československé rodiny. Po gymplu na Slovensku jsem ještě za federace odešla studovat do Prahy. Během studií mi moji domovinu, rodinu a přátele rozdělili do dvou různých států, ale zvládla jsem to
Dlouhé roky jsem byla knihovnicí na pražské FFUK, takže jsem pravidelně potkávala větší částí dnešní sluníčkářské scény – část z nich jsou moji spolužáci, včetně několika redaktorů či šéfredaktorů našich periodik. Učil tam jak prof. Halík (kterého si vlastně navzdory všemu řečenému z jeho lidské stránky docela vážím), tak prof. Kohák, prof. Petříček, prof. Machovec. Zažila jsem přednášky prof. Bělohradského a dalších. Doteď zde učí i několik pisatelů dopisů osobností o hrozbě z Ruska a tak. Je to pestrá směsice.
V každém případě mám intenzivní pocit, že moje generace má důležitý úkol, někteří se ho již zhostili po svém a já cítím morální povinnost se vrátit domů, ze získaných zkušeností čerpat a otevírat oči všem, kdo o to budou mít zájem. Pokud by to šlo i prostřednictvím Kosy, bude mi ctí.
Samozřejmě jako Vlk na Kose i my na Nové republice dáváme naší krajance prostor:
Často slyšíme výtky na adresu Německa, jak nezodpovědně prosadili otevření hranic EU pro migranty z blízkého Východu a Afriky. Ačkoli o multikulturalismu už roky předtím vyjadřovali pochybnosti i sami nejvyšší představitelé tohoto státu, ve kterém žije již několik generací potomků poválečných gastarbeitrů z Turecka nebo početná komunita uprchlíků z Balkánu z přelomu tisíciletí.
K dohledání jsou statistiky o klesající úrovni vzdělání, vytváření přistěhovaleckých obytných zón, zvýšené kriminalitě nebo vystěhovávání původních obyvatel na venkov. Je otázkou do jaké míry jsou důsledkem neschopnosti či neochoty obyvatel z jiných kulturních a náboženských poměrů přistoupit na pravidla, zákony a normy platné v hostující zemi. Možná hostující země tyto rozdíly podcenila, přehlížela fakty a integraci jednoduše nezvládla. Zvlášť když uvážíme, že poměrně velká skupina přesídlenců z východní Evropy – Poláci, Rusové, Ukrajinci, se sžívá poměrně dobře. Pracují, i starší generace ovládají jazyk a jejich podobné kulturní návyky nijak většinovou společnost neomezují.
Ačkoli jsou nám již několik let podsouvána líbivá hesla: Ve jménu humanismu! Vítejte! My to zvládneme!, společnost se čím dál víc tříští. Část se radikalizuje a část balancuje na vratkém pilíři lidských práv a humanismu, ovšem poněkud jednostranně uplatňovaných. Velká většina obyvatel však nečinně přihlíží, nestačí se divit či naopak nejeví o věci zájem.
Protože většina lidí v Čechách či na Slovensku nemá přímou zkušenost s migrací, chtěla bych se podělit o zkušenosti z pětiletého pobytu v Bavorsku. Přestěhovali jsme se v roce 2012: jako celá rodina – tedy manžel i naše děti, z nichž nejstarší zde tehdy nastoupilo do první třídy. Chtěli jsme svým potomkům umožnit naučit se cizí jazyk nejrychlejší a nejpřirozenější cestou, sami získat nové pracovní zkušenosti, otestovat si naši odhodlanost a všichni spolu poznat kus jiného světa. To se nám v podstatě podařilo. V plánu bylo ještě přesunout se po čtyřech letech do nějaké jiné země, mezinárodní situace se však natolik změnila, že se vracíme domů již toto léto.
Nemám v úmyslu chronologicky popisovat, co jsme postupně zažili. Pokud budou dotazy na praktickou stránku takového rodinného přesunu, můžu je zodpovědět jindy. Raději bych sepsala několik konkrétních zážitků a zkušeností. Možná na pokračování, je toho totiž docela dost.
V naší školce, v městské části s početnou muslimskou menšinou, se nevaří z vepřového masa. Je to pro vedení školky jednodušší. Paní vychovatelky jsou napůl původní Němky, napůl z Turecka, Ruska, Polska. Děti docházejí do školky v posledních pár letech prý hovořily 16 různými mateřskými jazyky. Velkou část času tedy fungují vychovatelky a starší děti jako učitelé němčiny.
Před čtyřmi lety jsem chodila na pravidelné týdenní setkání maminek cizinek, kde jsme dostávaly pro děti výukové materiály i s metodickými pokyny. Cílem bylo naučit maminky komunikovat s dětmi nad úkoly v němčině, pochopit jednoduchá cvičení a slovní výrazy. Koordinovaly to tenkrát dvě sympatické maminky muslimky. První chodila prostovlasá, uměla od rodičů ještě arabsky, narodila se ale již v Německu a němčinou mluvila plynně. Když její děti ze školky odrostly, šla do zaměstnání. Druhá přesídlila z Turecka po vysoké škole, mluvila proto s přízvukem, nosila šátek – byla za to na univerzitě prý tenkrát lehce šikanovaná. V Německu ale práci jako zahradní architektka nesehnala, protože její diplom nebyl uznán. Zdála se smířená s rolí matky v domácnosti, angažovala se ale hodně ve školce, pomáhala zejména novým maminkám z ciziny.
Do skupiny jsem chodila dva roky, lákaly mne tam hlavně dvě maminky Němky, které tam ale chodily spíše kvůli společenskému vyžití – nosily jsme koláčky, pilo se kafíčko. Já jsem jim visela na rtech a chytala první společenské fráze. Obě byly mimochodem provdané za muslimy – jedna včetně přestupu na víru a přijetí šátku, druhá liberálně bez nutných změn. Kromě nich docházely ještě poměrně nepravidelně další paní z Turecka, z Etiopie, z Maroka, a ke konci dokonce ještě jedna z Čech. Ze začátku to ještě byla pestrá skupinka, v níž sice šátky převládaly, ale byly jsme asi čtyři bez nich – atmosféra uvolněná, heslo bylo „Mluvte německy, ne turecky!“ Většina trochu totiž sklouzávala do pohodlnější polohy. Ve třetím roce jsem ale skupinu opustila – jednak to mé nejmenší dítě už nepotřebovalo, šprechtilo lépe než já, a pak se změnilo osazenstvo, bez šátku jsem byla jediná a na atmosféře to bylo znát.
Tato změna se postupně projevila i ve školce, už se tam prakticky nevyskytují děti německých rodičů. Z dceřiných spolužáků nevím o nikom, kdo by nebyl alespoň ze smíšené rodiny. Docházejí tam rodiny z východní Evropy, z Balkánu, z Turecka, z Afriky, z Blízkého i Dálného Východu. Markantní to bylo na jedné letní slavnosti. Rodiče připravovali dětem program – aktivně sami zpívali, hráli nebo tančili. V jednu chvíli se mikrofonu chopila manželská dvojice rodičů z Japonska – patrně dlouhodobě hostující operní zpěváci. Zpívali nějaké árie v italštině, pak cosi anglicky. Pár nemluví vůbec německy, ale pán se zřejmě pro nějakou příležitost naučil německou hymnu a tak ji dal jako projev dobré vůle k lepšímu. Zpíval na celé kolo, reproduktory přenášely zvuk nejen na zahradu školky, ale na velkou část naší turecko-ruské čtvrti. Paní vychovatelky pěly odhodlaně s ním, ale když jsem se rozhlédla po rodičích – nezpíval nikdo, neuměli text. Rozpačitě se usmívali, kroutili hlavami a celkově to byla poměrně trapná chvilka.
Pokračování ještě dnes.
