Václav Danda
19. 2. 2017 ProtiProud
Václav Danda analyzuje řadu faktorů bránících rozuzlení nekonečného krvavého konfliktu na Blízkém východě, který má od počátku potenci stát se větší rozbuškou pro střet Západ – Rusko než Ukrajina.
Druhé kolo jednání o míru v Sýrii v kazašské metropoli Astaně skončilo ve čtvrtek krachem. Rozhovory, které měly začít původně 15. úlém domě otázku, která není řečnická: nora, byly z “technických důvodů” o den odloženy. Podle syrského vládního zástupce Bašára Džaafarího byl hlavním důvodem “nezodpovědný” pozdní příjezd delegací Turecka a jím podporovaných syrských “umírněných” zabijáků, kteří prý jednání neberou dostatečně vážně.
“Měli jasnou vůli narušit jednání v Astaně,” prohlásil na adresu Turků a syrských povstalců Džaafarí. Ankaru poté vyzval, aby stáhla ze Sýrie své jednotky a zamezila radikálním islamistům v přechodu společné syrsko-turecké hranice. Většina pozorovatelů se shoduje v tom, že pravým důvodem neúspěchu druhého kola jednání v Astaně je chaos, jenž v posledních týdnech zavládl nejen na syrském bojišti, ale také v mezinárodních vztazích.
Ve stínu “aféry” ve Washingtonu
Snaha Trumpovy vlády o pragmatický přístup v těchto otázkách, dostala v posledních dnech a týdnech citelnou ránu. Proklamovaná snaha skončit s praxí barevných revolucí a krvavých konfliktů, vyvolaných předešlou Obamovou administrativou, je torpédována ze všech stran. Došlo tak nejen k rozmrazení konfliktu na Ukrajině, ale také k citelnému oslabení Trumpova týmu v podobě vynucené rezignace jeho hlavního bezpečnostního poradce Mika Flynna. Ten měl být jedním z architektů nového mezinárodně bezpečnostního uspořádání ve světě se snahou o dohodu velmocí.
Jistě není náhodou, že den před zahájením rozhovorů v Astaně přijel do Washingtonu na setkání s Trumpem izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Právě jeho země má vzhledem ke svému podílu na syrské válce a strategickým zájmům na anektovaných Golanských výšinách mimořádnou roli. I když se zástupci Izraele mírových jednání neúčastní, přesto mají zprostředkovaně vliv na mnohé skupiny sedící u jednacího stolu či operující přímo na bojišti.
O Sýrii se ve čtvrtek, tedy v den astanského summitu, jednalo také v Evropě. V Bonnu se sešli k jednání ministři zahraničí G20. Summit však zcela zastínilo setkání nového amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona s jeho ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Tématem byla podle Lavrova právě situace v Sýrii, v Afghánistánu a na Ukrajině. Tillerson Lavrovovi sdělil, že je připraven podpořit syrské mírové rozhovory v Astaně.
V Bruselu se ve stejný den sešli ministři obrany NATO poprvé s novým šéfem Pentagonu Jamese Mattisem. I zde se kromě jiného jednalo o situaci v Sýrii. Situace je tedy nepřehledná jak na bojišti, tak na politické scéně.
Co na to “umírněná” opozice
Účast protiasadovských ozbrojených skupin, které Západ označuje eufemisticky umírněnou opozicí, je pro další pokračování jednání samozřejmě podstatná. Zástupci těchto formací totiž minulý týden zpochybnili možnost své účasti na druhém kole mírových rozhovorů. Zdůvodnili to tím, že Moskvě, která je spojencem Bašára Asada, se nepodařilo přimět Damašek, aby plně dodržoval dohodu o příměří – a podnikl gesta dobré vůle, jako třeba propuštění vězňů a zajatců.
To je zjevně pouze záminka, neboť syrská vláda již mnohokrát projevila připravenost k výměně zajatců s těmito skupinami. Pouze není ochotna jednat s ISIL a Al Káidou, jež právem považuje za teroristy, s nimiž se nevyjednává. Problémem však je, že i ostatní protivládní ozbrojené skupiny se z převážné většiny skládají z islamistů, kteří s ISIL a Frontou al Nusrá (přejmenovaná Al Káidá) běžně spolupracují. Nakonec syrské protivládní skupiny vyslaly na jednání do Astany pouze “technické experty”, stejně jako OSN.
Urychlené manévry OSN
Předtrumpovské struktury na Západě, které dosud vše v podstatě ovládají si samozřejmě přáli krach astanských jednání – a udělaly pro to přes své prostředníky mezi jimi podporovanými “opozičními” ozbrojenými skupinami vše. Potřebují totiž návrat k formátu jednání pod dohledem OSN, které plně ovládají, a kde žádný mír nikdy zcela bezpečně “nehrozí”.
Úřad zmocněnce OSN pro Sýrii Staffana de Mistury tak mezitím rozeslal pozvánky k zahájení nového kola mírových rozhovorů v Ženevě, která v minulém roce zcela zkrachovala. Podle Misturových představ by se mělo konat od 23. února, přičemž delegace by do Ženevy měly dorazit již 20. února – s tím, že nejprve povedou konzultace s ním, nebo jeho spolupracovníky.
V Sýrii se mezitím rozhořely v minulém týdnu tvrdé boje na všech frontách. Opoziční skupiny podporované Tureckem prorazily obranné linie ISIL u strategicky důležitého města Al-Báb na severu země a obsadily důležité pozice na západě města vzdáleného jen 30 km od tureckých hranic. O samotné město, patřící do provincie Aleppo, se však stále bojuje.
Válečný hlavolam
Z jihu k Al-Bábu postupuje také syrská armáda, která by ho ráda osvobodila, a upevnila tak svoje pozice v tomto důležitém regionu. Situace kolem města bude tedy v nejbližších dnech značně komplikovaná. Proti sobě se tam ocitnou syrská a turecká armáda – a skupiny, které pomáhají porazit ISIL, přičemž zároveň bojují proti syrské legitimní vládě. Nad bojištěm navíc operuje také ruské letectvo, které v minulých dnech omylem vybombardovalo turecké pozice, což mělo za následek smrt několika tureckých vojáků. Za incident se ruské ozbrojené síly Turecku omluvily.
Turecko, které má v Sýrii své vlastní mocenské zájmy – a chce hrát mezi vzájemnými půtkami oslabenými velmocemi stále důležitější úlohu – vycítilo svoji šanci. Proto Erdogan vyhlásil záměr dobýt centrum ISIL v Sýrii – město Rakká. Jenomže kromě syrské armády podporované ruským letectvem v oblasti operují také Kurdové podporovaní dosud Spojenými státy.
Právě americká podpora kurdských milic YPG byla během loňského roku zdrojem napětí mezi Ankarou a Washingtonem. YPG totiž v Sýrii spolupracuje s kurdskými separatisty ze Strany kurdských pracujících (PKK), kterou Turecko viní (právem) z mnoha teroristických útoků v zemi. Bezpečná zóna by se podle Erdoganových plánů nacházela z velké části v oblasti, kterou nyní kontrolují Kurdové, a poskytla by tak útočiště Arabům a syrským Turkmenům. To se Kurdům jistě líbit nebude.
– – –
Podle Erdogana by se sice Turecko mělo v bitvě o Rakká připojit ke koalici vedené Spojenými státy, očekává však, že Washington přeruší své vztahy s jednotkami YPG. Na severu země by tak mohla vzniknout po pádu Rakká další neřešitelná situace, neboť do konečného uspořádání chce pochopitelně mluvit i legální Asadova vláda.
Bratrovražedné boje
Aby byl obraz chaosu úplný, tak sunnitští islamisté podporovaní Saúdy, Katarem a Američany, stále častěji svádějí na severu Sýrie boje i sami mezi sebou. Vzájemně se totiž obviňují ze zrady islámské věci a z napojení na západní tajné služby. Zřejmě nejtvrdší střety mezi vzájemně znepřátelenými skupinami – patřícími na jedné straně ke skupinám spojeným s ISIL a na druhé s Al Káidou – svedly tento týden na severozápadě země elitní jednotky obou uskupení vyzbrojené těžkými zbraněmi. – – –
O život přitom přišla více jak stovka islamistů, další desítky byly v bojích těžce zraněny. Na straně ISIL svádí tvrdé boje džihádistická skupina Džund al-Aksá, na straně Al Káidy bojuje skupina zvaná Výbor za osvobození Levanty. Syrský hlavolam tak vypadá ze současné perspektivy takřka neřešitelně.
Problém je tím větší, že ze země zmítané válkou odcházejí další a další davy migrantů, k nimž se připojují další statisíce z ostatních Blízkého východu a Afriky, kde – jak známo – žádný takový konflikt neprobíhá. Strůjcům a podporovatelům migrační vlny tato situace pochopitelně vyhovuje, proto budou dělat vše pro to, aby nestabilní situaci v regionu udrželi co nejdéle.
Jak celou situaci ovlivní boj o zahraničně bezpečnostní kurz Spojených států, který v těchto dnech probíhá ve Washingtonu, uvidíme v nejbližších týdnech. Prohlášení ministra zahraničí Tillersona o připravenosti Spojených států podpořit další kolo astanských jednání naznačuje, že všechny možnosti jsou v tuto chvíli otevřené.
Což je stejně tak nadějné, jako hrozivé. Nezapomínejme, že válka o Sýrii (nikoli občanská válka, jak se ji od počátku snaží interpretovat její původci Amerika a EU) má fatální pozadí. Je od počátku přinejmenším stejně riskantní jako státní převrat (a v něm pramenící občanská válka) na Ukrajině. A může se kdykoli zvrtnout ve střet jaderných velmocí.
“Deep State” (mocný establishment a tajné služby v pozadí) ve Washingtonu, svádějící právě v historii nevídanou válku s novým americkým prezidentem, v tento zvrat věří a pracuje na něm. Právě jim adresoval Donald Trump (přes jejich mediální paže) na poslední tiskovce v Bílém domě otázku, která není řečnická:
“To opravdu chcete jadernou apokalypsu?”
