Poupata rozvitá do rozčarování

Avatar
Původní autoři
Jiří Jírovec

14. 2. 2017
Nedávno jsem dostal ukázku video  naprosto odporné komunistické propagandy. Ty kurvy komunistický se neostýchaly zneužít ke svým cílům mladé dívenky v rozpuku. Poupata, dalo by se říct. Přinutili je, aby s úsměvem poskakovaly v rudém oblečení na pískové ploše a vytvářely dojem, že budoucnost je přinejmenším růžová. A nejen to, komunisté přinutili na 200,000 lidí, aby na tribunách tuhle komunistickou zvůli, která postihla na 16000 dívek, obdivovali. Prostě zhouba hodná Chovancovy pozornosti.


Zmíněné video bylo z roku 1985. Ty dívenky ze Strahova se již blíží padesátce a po většinu života budují vysněný kapitalismus. Mají svobodu. Propaganda jde mimo ně a, pokud to nemají v pracovní náplni, nemusejí se usmívat a předstírat radost. Nikdo je nenutí, aby po šichtě šly na cvičiště a poskakovaly do rytmu oslavujícího jásavé zítřky.

Neusmívají se, protože se možná se stydí, že kdysi uvěřily, že jejich život bude lepší. A překvapilo je, že se tak nestalo. Parlamentní listy uveřejnily článek, který napadá systém, do kterého mnohé z nich spadly:  “Když pokladní viděla první výplatu, rozplakala se. Ne štěstím. I odchod na WC si musely vybojovat, řekly nám pracovnice.”zde

Prodavačky a pokladní jsou mimo rozlišovací schopnost politiků, jimž dobré bydlo otučňuje podbradky a nacpává břichy. Jejich prostřednictvím ochutnávají pracující plody své práce (to se říkalo již za komunistů) a to dá nějakou námahu.

Sobotka se nechl nedávno slyšet, že taky tloustne a že se jeho strana zaměří na střední vrstvu. Kdyby měl odvahu jít mezi prodavačky a pokladní, je skoro jisté, že by rychle zhubnul. Kdyby mohly na chvíli přestat pracovat, hnaly by ho sviňským krokem.

ČSSD, tedy post-komunistický předvoj pracujících (dříve dělnické třídy), již zcela zapomněla na to, že kvalitu společnosti je nutné posuzovat podle nakládání s těmi nejchudšími.

Prodavačky a pokladní, s nimiž se denně setkáváme, nejsou pro volby důležité. Nezajímají je Sobotkové, Kalousci ani vykukové ve Sněmovně, kteří si bezostyšně berou volno, kdykoli se jim zachce a ojebávají voliče o páteční odpoledne, kdy se jim již nechce pracovat. Nepočítají, komu dát hlas, ale jak vyjít.

V mediích se o nich nemluví. Ta maří čas babišováním. Proč se zabývat mladými ženami které mnohdy pracují 12 hodin denně a někdy mají i druhou práci, aby nakrmily vzdálený sen o milostném životě, dětech a vlastním bydlení. Nemají čas na kulturu, nemají na knížky. Mají strach ze ztráty existence a z toho, že je jednou ojebe nějaký makléř o peníze na byt.

Společnost, k její vlastní škodě, zajímá kdo zrovna udělal Agátě dítě a co na to její manžel. Ačkoli i to vlastně je o bídě “tam dole”.

Proti chudobě bouřil za komunismu Jiří Dědeček zde . Jeho bojovnost časem vyčichla a tak ani neví, jak byla jeho píseň “Moje holka je chudá” nadčasová.