zajoch
12. 2. 2017 Outsidermedia
Na Ukrajině už rozebrali všechno * Energetická spolupráce Ruska s Maďarskem pokračuje rychlým tempem * V dnešním mimořádně dynamickém světě plném nebezpečí a výzev je potřeba rychlého a efektivního rozhodování
Ukrajina zaplatí dluh územím
Inna Novikova, Jurij Kondratěv
3. února 2017
Pokud Rusko vyhraje soud ohledně tří miliard dolarů, dostane ty peníze? Jaký osud čeká Donbas? Proč budou země Pobaltí tak jako tak ekonomicky záviset na Rusku, bez ohledu na politická rozhodnutí? Na otázky odpovídá prezident Centra systémové analýzy a prognóz Rostislav Iščenko.
Londýnský vrchní soud se zabývá požadavkem na 3 miliardy ukrajinského dluhu, který ukrajinská vláda označuje div ne za úplatek Janukovičovi. Jaké jsou vyhlídky žaloby u soudu?
Rusko zde má zřejmě výborné perspektivy. Nakoupilo eurobondy – oficiální cenné papíry Ukrajiny. Peníze nešly k Janukovičovi. Cenné papíry byly oficiálně vydané ukrajinským státem. Mohla je nakoupit kterákoliv země, byly obchodované na světovém trhu. Rusko za ně okamžitě zaplatilo do ukrajinské státní kasy, a ne Janukovičovi. Zda je tam potom vykradli, to se už Ruska netýká. Později Jaceňjuk oznámil, že v kase z původních tří miliard dolarů zůstalo jen 800 milionů dolarů. Rusku nebylo vráceno nic.
U soudu by mohlo dojít k politickému rozhodnutí, kdy nebude ruské žalobě vyhověno. To by narušilo světový finanční systém. Cenné papíry by nebylo možno vydávat, nikdo by je nekupoval, nikdo by neměl jistotu, že mu poté bude oznámeno, že to byl nějaký úplatek místnímu diktátorovi. Přece ten, kdo chce koupit cenné papíry, není povinen zjišťovat jestli v zemi, která je emitovala, nevládne nějaký diktátor.
Janukovič byl legitimní prezident a převzetí proběhlo v rámci mezinárodního práva. Z mého pohledu jsou perspektivy na vítězství v procesu téměř stoprocentní. Ovšem dostat peníze zpět je prakticky nemožné, Ukrajina je nemá. Nejsou ani jiná výhodná aktiva, která by bylo možno zablokovat.
Tam už rozebrali všechno
Tři miliardy se tam sotva najdou. Když se bude v budoucnu rozhodovat osud Ukrajiny a také Evropy, bude vítězství u Vrchního soudu v Londýně jedním z argumentů ve prospěch Ruska. Ukrajina nemá jako věřitele jen Rusko, je zde i MMF, který má stejné šance dostat zpět své miliardy dolarů poskytnuté Kyjevu – tedy šance žádné. Časem vyplují na světlo další půjčky poskytnuté Ukrajině, mezi nimiž budou i ty ruské a také ty desítky miliard dolarů, kvůli nimž se Kyjev soudí s Gazpromem. Argument ve prospěch Ruska bude v teritoriální otázce bývalé Ukrajiny. Existuje názor, že pokud by se vrátila ruská města Rusku, přešlo by na něj také břemeno 15 až 20 miliard dolarů dluhů u MMF. Protiargumentem však je, že stejně tak Kyjev dluží Rusku, takže nedluží nikdo nikomu nic. Proto je tak důležitý soudní výrok.
Jak to podle vás vypadá s Donbasem?
Dokud existuje Ukrajina, není možno podepsat mír s Donbasem. Ten může nastoupit jen po federalizaci země, a ta by znamenala konec moci současné elity a vedla k jejímu uvěznění. Nelze umožnit Donbasu samostatnost a zbytek ponechat jako celistvý stát. To bylo ve skutečnosti obsahem minských dohod, jenom se to nenazývalo federalizací, ale decentralizací. Fakticky šlo o federalizaci. Jakmile by byla země federální, vládly by si na svém území místní elity, centru by možná něco ponechaly, možná také nic. Aby měli v centru skutečnou moc, musejí zvítězit nejen ve volbách celoukrajinských, ale všude, ve všech regionech.
Jestliže se změní vláda v jednom nebo více regionech, přijdou tito lidé do federální složky jako senátoři nebo ministři a budou ovlivňovat politiku centra. Změní se tam moc a potom dojde na otázky – proč jsou devastovaná města, proč byly zabity desítky tisíc lidí, kdo dával příkazy k boji proti vlastním lidem. Na to se bude muset odpovídat. Znamená to, že současní vládci Ukrajiny, kteří vydělávají na občanské válce, se v lepším případě dostanou do vězení, a v horším pod zem. Proto se tak zuřivě brání federalizaci.
V Estonsku byla nejpopulárnějším programem zdravice Putina, která předčila i novoroční pozdrav nové estonské prezidentky.
V Estonsku nejsou samí rusofobové, jak by si přála media. Ovšem současné vedení pobaltských zemí, obzvláště Litvy, je nepokrytě rusofobní.
Nastanou nějaké změny? Ukončení hysterie a reálný praktický přístup?
Každý problém má minimálně dvě řešení – dobré a špatné, ale obvykle je jich více. Na Ukrajině dojde buď ke změně elit, anebo státnost celkově zanikne. V porakticky celém postsovětském prostoru je situace stejná – ekonomika všech těchto odštěpků je tak či onak napojena na ekonomiku Ruska. To je tranzitním centrem postsovětského světa a jeho energetickou zásobárnou. A hlavně je největším trhem. I to málo, co se kde vyrobí, se musí prodat. Z necelých 200 milionů lidí žijících v postsovětském prostoru jich je skoro 150 milionů v Rusku. Proto jsou pobaltské ekonomiky pevně vázány k ruské ekonomice. A navíc je tu ještě ruský tranzit.
Jenomže ony stále tvrdí, že Rusko krmily a to je tedy jejich dlužníkem.
Statistika svědčí spíše o opaku. Rusko vyrábělo na hlavu více, než spotřebovalo a přebytek šel do svazových republik. Na internetu to lze najít.
Převzato z Pravda.ru
Přístupy k zajištění energetické bezpečnosti je potřeba přehodnotit
Petr Iskenderov
7. února 2017
Letošní první zahraniční návštěva Vladimira Putina vedla do Maďarska a opět ukázala vzájemnou závislost zájmů Ruska a EU v oblasti energetiky. V souvislosti s tím Viktor Orbán uvedl: „Z pohledu Maďarska jsou klíčová slova ruského prezidenta ta, kdy říká, že Maďarsko dostane potřebný plyn a ropu ať už jakoukoliv cestou, třeba klikatou.“ Je jasné, že za celé roky „studené energetické války“ s Ruskem nedokázala Evropská komise vytvořit jiné energetické schéma pro evropskou energetickou bezpečnost, než založené na ruských energetických zdrojích.
Přestože Evropská komise silně naléhala na země Střední a Východní Evropy, aby zmrazily spolupráci s Ruskem v energetice, nebo spíš s ní skoncovaly, stejně diverzifikaci dodávek, kterou tak preferuje Brusel, zajišťují ruské projekty. Při rozhovorech Putina v Budapešti se projednávaly tři varianty dodávek plynu Maďarsku: větvemi ze Severního proudu 2, připojením k systému Tureckého proudu a rovněž možného oživení projektu Jižní proud v nových podmínkách a na novém základě. Podle zdrojů z Budapešti může dojít k tomu, že místo odběru plynu bude na hranici Řecka s Tureckem a trasa dále povede přes Řecko, Makedonii, Srbsko a Maďarsko do Rakouska, do distribučního uzlu Baumgarten.
Energetická spolupráce Ruska s Maďarskem pokračuje rychlým tempem, bez ohledu na objektivní komplikace, vyvolané protiruskými sankcemi EU a subjektivními překážkami od Evropské komise. Dnes dodává Rusko přes 60 % spotřeby plynu v Maďarsku. V lednu letošního roku odebralo o 10,9 % plynu více než loni.
Obě země spolu mají dohodu do roku 2021. Přes dostatek času se Putin s Orbánem již nyní dohodli na jednání o prodloužení dohody. Celková kapacita plynovodů Severní proud 2 a Turecký proud je 86,5 miliardy kubíků plynu za rok. Jejich zprovoznění nejen že umožní zcela se odpojit od zastaralého a politicky výbušného tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu, ale přinese Evropě takovou strukturu rozložení toků plynu ze severu na jih, která odpovídá zájmům Evropanů a umožňuje zahrnout do odběru maximální území. Podle analytiků Fitch Ratings je po finanční stránce realizace současných projektů Severní proud – 2 a Turecký proud možná a v případě financování projektu Gazpromem nepotřebuje skutečné navyšování kapitálu. Veřejná akciová společnost Gazprom tvrdí: „Severní koridor je hlavní pro zásobování plynem evropské části Ruska a nedílnou součástí nejkratší, spolehlivé a efektivní exportní trasy do Evropy, od Jamalu, přes Balt do Německa.“
Další oblast spolupráce Ruska s Maďarskem je jaderná energetika, kterou Brusel nepokrytě odmítá. Druhá část jaderné elektrárny Paks za 10 miliard eur je zablokována Evropskou komisí. Existuje informace, že rozhodnutí EK bylo přijato za účasti americké společnosti Westinghouse, která kontroluje kolem poloviny všech komerčních atomových bloků světa v patnácti státech, a co je důležitější – je těsně napojena na výrobu jaderných zbraní a dodává pro ni zařízení. Je přítomna na více než polovině jaderných elektráren a továren v Belgii, Finsku, Francii, Slovinsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku a Velké Británii.
Westinghouse chce získat vedoucí postavení v Maďarsku a na Balkáně. Jejím plánům může být na překážku nejen spolupráce Ruska se zeměmi Střední a Jihovýchodní Evropy, ale rovněž posun na americké politické scéně. Nový prezident USA straní využívání tradičních energetických zdrojů – ropy a plynu.
Je sympatické, že se v poslední době zřetelně změnil tón publikací ohledně vztahů Ruska a EU rovněž v těch médiích (především skandinávských), která dosud byla protiruská. Tak švédský Svenska Dagbladet přiznává, že „drama s ruským plynovodem Severní proud 2 skončilo naprostým fiaskem švédské vlády“ a informuje, že městská správa přístavu Karlshamn schválila výstavbu své infrastruktury potřebné pro plynovod Severní proud 2 bez ohledu na politické důvody centrální vlády země. Nyní už existuje dopravní spojení přístavu s Ruskem, je řízeno vlastním systémem a znamená pokrok v hospodářském rozvoji města. V přístavu jsou zásobníky na ruský plyn a ropu.
Noviny Aftenposten musely přiznat, že bez ohledu na pokračování sankcí funguje stále těsnější spolupráce mezi státní společností Statoil a Gazpromem. Podle novin mohou přinést těsnější kontakty mezi Statoilem a Rosněftí, se kterou jedná, výhody.
V Evropě cítí, že přístupy k zajištění energetické bezpečnosti je potřeba přehodnotit. Ve světě nastaly příliš vážné tektonické posunya ukrývat se před nimi za protiruské stereotypy do budoucna není reálné.
Převzato z Fondsk.ru
USA se dočkaly svého Gorbačova
Dmitrij Něrsesov
9. února 2017
Tři týdny v úřadu prezidenta a Trump vydává výnosy, které skutečně staví zemi na hlavu. Zcela mění sociální politiku státu a zásadně přehodnocuje zahraniční politiku Washingtonu. A to všechno bez vlastní vlády. Celkem nebezpečný experiment. Ovšem na cestu „perestrojky“ základů státu nastoupila Amerika už dávno.
První rázné kroky podnikl už Bush jr. po 11. září, když si vymohl přijetí Patriot Act (vlastenecký zákon), omezující mnohá práva a svobody amerických občanů. Až dosud zakazovala ústava USA neopodstatněné prohlídky bytů a zadržení, veškeré příkazy k prohlídkám mohly vydávat jen soudy. Vlastenecký zákon umožnil tajným službám právo špiclovat Američany, odposlouchávat telefonní hovory a číst korespondenci jen na základě vlastního podezření, bez soudního povolení.
Akt byl za prezidenta Obamy v roce 2015 nahrazen zákonem méně tvrdým a byl nazván Akt svobody, ovšem hlavní zásady špiclování se v americké společnosti již zahnízdily. Bush nechal zřídit ministerstvo vnitřní bezpečnosti, které by bylo nemyslitelné například ještě za Reagana. Sice už tehdy byly pokusy omezit občanské svobody, ale neprošly. Chtělo to až kruté teroristické akce 11. září.
Obama jakožto demokrat a odpůrce dědictví republikána Bushe měl Patriot Act zrušit hned v prvních dnech své vlády, ale místo toho dlouho hájil právo tajných služeb fungovat bez ohledu na soudy. Heslo „ve jménu bezpečnosti je možné a potřebné obětovat svobodu“ zůstalo. Toto byla „perestrojka“ Bushe jr.
V USA jsou všechny systémy moci postaveny na základě pojmů „brzdy – protiváhy“: ani jedna ze tří součástí vlády (výkonná, zákonodárná, soudní) nemůže vládnout samostatně. Avšak každá vláda spěje ke koncentrování moci. Od doby rozpadu Sovětského svazu se americký prezident považuje za nejmocnějšího muže světa a tedy nemůže být ve své zemi jedním ze tří. Navíc oba jeho partneři nejsou jednotlivé osoby, ale instituce. Ještě ke všemu je v dnešním mimořádně dynamickém světě, plném nebezpečí a výzev, potřeba rychlého a efektivního rozhodování. Nelze připustit zásahy ze strany „brzdy a protiváhy“. Amerika si nemůže dovolit fungovat podobně jako například těžkopádná EU. To je logika, se kterou pracují američtí prezidenti. Právě tato logika musí fungovat v Bílém domě. Není tam potřeba politik, ale organizátor a podnikatel, pro nějž je základní myšlenkou efektivita a rychlost.
Trump má v rukou mechanismy vytvořené jeho předchůdci – státní bezpečnost a algoritmy k překonání vůle Kongresu. Co nového přinese on? Jako první je vidět řízení země bez vládní složky. Až po třech týdnech ukončil sestavování svého týmu: představil 24 kandidátů na vysoké posty v administrativě. Kongres schválil jen 6 nových ministrů a ještě s ohromným skřípáním zuby, což bylo dosud neznámé. Trumpovi to nikterak nevadí a jestli bude muset rozhodovat sám – tím lépe! Třeba to není zcela ústavní, ale to prezidentův problém není. Ať se starají soudy. A pokud současná praxe neodpovídá ústavě, je vinen Kongres, který se topí v politikaření a snaží se místo o zájmy státu zabývat se obtěžováním prezidenta.
Paralelně Trump zahájil boj proti soudnímu systému. Předložil mu své rozhodnutí na omezení imigrace. Netřeba se zabývat detaily, ale smysl spočívá v tom, že vnesl do soudního prostředí rozkol a zahájil nátlak na ty, kteří vystupovali proti němu. Jedno jeho vyjádření na adresu federálního soudce znělo „takzvaný soudce“, což se může považovat za urážející a hraničící s přestupkem. Nový prezident zcela zřetelně směřuje k zostřování. Pokud se mu podaří dosáhnout kapitulace soudců v takové celkem nepodstatné otázce jakou je dočasný zákaz vstupu občanů několika muslimských zemí do USA, bude to znamenat, že může výkonná moc „zlomit“ moc soudní. To může udělat jen člověk nepřipojený pupeční šňůrou k politickému a vládnoucímu systému v USA.
Zásluhou Trumpa se mohou objevit v arzenálu amerického prezidenta zcela nové metody a mechanismy silně se lišící od ústavních norem, nebo tradičních norem. Pokud to projde, potom bude Amerika během několika let zcela jiná. Bude to superprezidentská republika, jejíž prezident bude mít skutečně imperiální pravomoci, založené na všemocné bezpečnosti státu a zákonodárci a soudci mu budou poslušně sloužit.
Převzato z Pravda.ru
