Michail
8. 2. 2017 PodSmetákem
Tak hádejte. Miloš Zeman? Kdepak. Václav Klaus? Samá voda. Podle některých teorií je to dokonce Václav Havel, ale ani ten není favoritem našeho kvízu. Napovíme, že jde také o prezidenta, ale státu nepoměrně významnějšího, respektive států. Necháte se podat? Nejslavnějším pražským úlovkem KGB je Bill Clinton.
Ne, není apríla. To, co zde píšeme, je míněno vážně. S touto informací přišly české bezpečnostní složky na sklonku roku 1992 v době vrcholících prezidentských voleb v USA a domácí média to unisono vytroubila do celého světa. Ptáte se, jak je to možné? Bill Clinton se během svých studií v Oxfordu v šedesátých letech seznámil s Janem Kopoldem, vnukem Jana Švermy, jedním z čelních členů KSČ, který zahynul za II. světové války. Švermova rodina byla sice v té době v nemilosti normalizačního režimu, ale přesto mohl Jan studovat na elitní britské škole, kde s budoucím americkým prezidentem společně bydleli. Stali se dobrými přáteli a Clinton rodinu Kopoldových navštívil v Praze v lednu 1970. Přiletěl do Československa z Moskvy, což se stalo jedním z hlavních motivů konspirační teorie o jeho spolupráce s Rusy. Jako argument uvedl Stanislav Devátý (tehdejší šéf BIS) skutečnost, že Clinton neměl v pořádku své doklady. Ano, to je pravda, Clinton nešel na cizineckou policii, aby zažádal o pobyt, zřejmě proto, že se na to jako mladý volnomyšlenkář prostě vykašlal. Česká média ho však neváhala označit za „kryptokomunistu“, který v Praze prodělal školení KGB, a v době rozhodujícího střetu o hlasy voličů s Georgem Bushem starším vstoupit do volební kampaně.
Nejspíš to bylo myšleno dobře. Bezpečnostní složky nového Havlova státu postavené na ruinách StB se rozhodly zachránit USA, demokracii a celý svět způsobem, který odpovídá jejich mentalitě. Dopadlo to strašnou ostudou. Označit člověka, který se osmnáct let po návštěvě Prahy stává guvernérem Arkansasu a za další čtyři roky prezidentem USA za ruského agenta bez důkazů je jeden velký trapas. Přesto neváhaly bezpečností složky této země rodinu Kopoldů začít po letech vyšetřovat a popotahovat, takže se jich museli zastat některé osobnosti, třeba chartista Petr Uhl, tehdy ředitel ČTK. Na tuto příhodu by dnes raději mnozí zapomněli a skutečnost, že Clinton má na tuto zem velmi vřelé vzpomínky z mládí, raději oželí.
Clinton byl na počátku sedmdesátých let byl pro Pražáky okouzlující, jako vše, co v té době přicházelo ze Západu, zejména z USA. Ale ne všichni z něj byli nadšeni. Můj otec byl s Janem Kopoldem dobrým kamarádem, takže se s Clintem tehdy setkávali. Společně s nimi popíjel kávu také filozof Egon Bondy, který prohlásil, že Willi (tak se tehdy Clintonovi říkalo) má křivý pohled. „Neblbni, ten hejsek námi opovrhuje“, řekl mému otci, který byl mladým Američanem okouzlen, jako většina lidí. Bondyho přítel, spisovatel Bohumil Hrabal, na počátku 90. let vyjádřil podobný názor, ale jelikož byl ostřejší nátury, byl mnohem konkrétnější, když v hostinci U tygra odmítl pustit Clintona a Havla ke svému stolu. Ochranka sice starého pána rychle zpacifikovala a Billi si pak dokonce zahrál na saxofon, ale doporučuji najít si fotky z této události. Pábitelův výraz mluví za vše.
Pamětníci tvrdí, že Jan Kopold byl z dvojice oxfordských studentů ten inteligentnější a jestli někdo mohl být nadějí pro svět, měl to být on. Umírá však ve stejném roce, kdy byl Clinton u nich doma na návštěvě, v červnu roku 1970. Zahynul při pádu ze střechy během dovolené v Turecku. Nešťastná náhoda na druhé straně železné opony. Za podivných okolností zemřel také jeho děda, Jan Šverma. Během Slovenského národní povstání za II. světové války při přechodu Tater umrzl, údajně kvůli špatné obuvi. Jak tento svět opustili Bondy a Hrabal, ví také jenom Bůh…
Můžeme se dnes už jenom dohadovat, jak mohly vypadat dějiny, kdyby místo Gottwalda stál v čele země právě Šverma. A zbylo by na hradě místo pro Havla, kdyby žil Kopold?
S odstupem času je na celé kauze symptomatický postoj domácích elit, které tehdy, stejně jako dnes, cítí nutkavou povinnost zachraňovat svět před nějakým strašným zlem. Demokratický kandidát a sympatický mladík Clinton byl na počátku devadesátých let pro aktuální establišment stejně nepohodlný jako je dnes Trump. Američané si ho zvolili na truc a celý svět v něj doufal. Vše ale nakonec dopadlo jinak. Billi se spřátelil s Havlem, přibral do party Albrightovou a tento „ruský agent z Prahy“ se nakonec stal válečným jestřábem zcela nového, humanitárního typu. Billi Clinton byl jednou z největších nadějí pro lidstvo po pádu železné opony, ale nakonec to byl právě on, kdo vytvořil svět, jak ho známe dnes – rozbombardovaný a plný uprchlíků.
p. s. důkazy o Clintonově kolaboraci s Rusy najdete zde: http://www.cibulka.com/nnoviny/nn2000/nn2200/obsah/08.htm
