Boj proti teroru selhal! Drsné ráno a drsné souvislosti Terezy Spencerové: Trump na vás kašle, Schulz je jako Merkelová, Porošenko, bžunda stran Sýrie…

Avatar
Původní autoři

rozhovor s Terezou Spencerovou 23. 3. 2017 ParlamentníListy
 

Tu pachuť marnosti člověk cítí dopředu, procedila mezi zuby na konto současného boje proti terorismu den po útoku v Londýně editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ta ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí i tentokrát čtenářům ParlamentníchListů.cz přináší na českém mediálním trhu mimořádné informace a souvislosti týkající se světového dění.




Začít musíme aktuálně: Džihádistické jednotky v Sýrii podnikají ofenzivu v prostoru Damašku a Hamá. Které přesně a kým „živené“? Hrozí, že bude významně podlomena pozice vlády Sýrie? Současně se hovoří o nárůstu aktivity vojsk Spojených států, což vyvolává řadu otázek – komu to prospěje?

Myslím, že obrat „podnikají ofenzívu“ je přehnaný. Damašská čtvrť Džóbar, která hraničí se Starým městem, je už roky „rozdělená“ – její části ležící ve městě ovládá syrská armáda, „za mostem“ poslední tři roky vládla Islámská armáda, aktuálně součást široké koalice teroristů v čele s Al-Káidou. Místní obyvatelé jim říkají „krysy“, protože se prokopali do městské kanalizace a byli s to vylézat z kanálů i na vládní straně. A když neprocházeli kanály a tunely, tak alespoň čas od času ostřelovali město z granátometů, přičemž pozabíjeli celkem tisíce civilistů včetně dětí. Nyní své ataky ozvláštnili sebevražednými útočníky za volanty asi tří automobilů s výbušninami, díky čemuž se dokázali dostat přes most až na přilehlé Abasídské náměstí. Syrská armáda je vytlačila zpět do jejich oblastí, které současně znovu – snad už potisící rozbombardovala, a následující den se všechno zopakovalo. „Krysy“ odpálili auto s výbušninou a byli zatlačeni zpět. Možná to celé měla být reakce džihádu na astanská mírová jednání, kterých se teroristické skupiny neúčastní, možná je to také jen ochutnávka toho, jak bude v podání islamistických fanatiků vypadat další fáze syrské války, čímž míním svým způsobem nekonečnou fázi, v níž už nemají dostatek bojovníků ani adekvátní podporu ze Západu či Turecka k vedení „skutečné“ války, ale na sebevražedné útoky budou mít fanatiků stále ještě dost. Svým způsobem to platí i pro vámi zmíněnou „ofenzívu“ z jedné z posledních džihádistických „kapes“ v provincii Hamá. Terorismus a sebevražedná akce budou proto na pořadu dne a pro západní propagandisty bude stále těžší vydávat je za „umírněné“ demokraty, feministy a stoupence GLBT. Z hlediska stability režimu to ale žádná větší hrozba nejspíš není, prostě jen budou umírat další lidé, kteří umřít nechtějí. Nicméně, fakt, že po „regulérní“ válce přijde vlna „obyčejného“ terorismu, si tu opakujeme možná půl roku, takže nic nového pod sluncem.

Máte pravdu s oním zintenzivněním amerických aktivit v Sýrii a Iráku, protože například jen za poslední dva měsíce americké letectvo podniklo přes sedm tisíc náletů na pozice Islámského státu, přičemž je hlavně řeč o Mosulu a Rakká. A podle dostupných propočtů amerických organizací si tyto nálety v půli března vyžádaly svou jubilejní, tisící civilní oběť, ale skutečné číslo bude zřejmě mnohem vyšší, protože Pentagon – stejně jako všichni ostatní „bombardéři“– důsledně podhodnocuje počty svých obětí z řad civilistů. A komu to prospěje? Donald Trump nutně potřebuje konečně vystavit na odiv nějaký úspěch a dobytí – klidně i srovnání se zemí – Mosulu nebo Rakká a porážka tamního Daeše takovým úspěchem může být. Tedy pokud se americký mainstream nezačne hrabat v tom, jak obě města vypadají po „osvobození“ a kolik obyčejných lidí to odneslo. Za Bushe a Obamy média „držela basu“, ale nyní jsou proti Trumpovi, takže nelze vyloučit, že bychom se mohli dozvědět i něco pravdy o výsledcích amerického válčení. A pak si tuto realitu promítnout zpětně na všechny ty „demokratizační“ agrese obou předchozích amerických prezidentů…

Mezitím ale Trump právě za účelem získání nějakého toho vavřínu svolal onu podivnou konferenci koalice bezmála sedmdesáti států, které se prý podílejí na boji proti Daeši. Podle všeho bude vyzdvihovat své úspěchy v Mosulu a u Rakká, i když je to fakticky vše jen pokračování Obamovy strategie, která v praxi nikam nevedla. A tleskat mu budou státy, které v koalici proti Daeši jsou, ale nic moc nedělají, zatímco jiné přítomné státy teroristy rovnou finančně nebo zbrojně podporují. Ta konference, kde české „bijce Daeše“ bude zastupovat pan Zaorálek, bude velká bžunda.

 
Vojna s Turkem musí bejt, citují poslední dobou uživatelé českých sociálních sítí krajně problematické výroky prezidenta Erdogana. Ten nejprve označil Evropu za fašistickou a utlačující muslimy, a nyní dokonce pohrozil Evropanům, že budou-li pokračovat v současné politice, nikde na světě nebudou v bezpečí. To je už přímá výhrůžka. Jde o předreferendovou rétoriku Erdogana, nebo o definitivní kurs jeho politiky? Protievropský, mocenský, silový, nemající zájem na členství v EU a možná ani NATO? Což je zásadní věc. Bude se bortit jižní křídlo NATO? Bude EU pod neustálým tlakem „migrační zbraně“ Turecka, nebo dokonce vojenské síly Turecka? Jak moc je Erdogan na cestě ke spojenectví s Putinem? 

Fakt netuším, co Erdogan udělá a co ne, ale zůstanu u svého názoru z minulého týdne, že po dubnovém referendu v Turecku Erdoganovi slovní „hroziči“ vychladnou. Nyní potřebují nahnat co nejvíce hlasů pro posílení prezidentských pravomocí a rozhodli se tak učinit na úkor Evropy; jakmile ale hlasování vyhrají, jejich plamenné proklamace už nebudou mít smysl.

Otázkou samozřejmě zůstává členství Turecka v NATO. Aliance tureckou armádu na okraji veledůležitého strategického regionu potřebuje, ale současně vesele rozdává azyly tureckým důstojníkům, kteří sloužili v různých orgánech NATO a po loňském vojenském puči v Turecku pro jistotu zběhli. Bavíme se tu zhruba o polovině všech Turků v orgánech Aliance. Potom příliš nepřekvapí, že Turecko vypoví část dohod a společných akcí se zbylými členy NATO, ale o to víc se vtírá otázka: Je ještě Turecko vlastně v NATO, nebo je to členství už spíš jen papírové? Tím spíš, že žádá po Rusku protivzdušné systémy S400 a slibuje, že nikomu z NATO nedovolí se k nim ani přiblížit…

Nicméně, při pohledu na současnou Evropu bych na místě Turků taky přestala s nějakou líbeznou rétorikou plnou slov chvály a ujišťování o nehynoucím partnerství. Na druhou stranu podle mého ale platí, že Erdoganův příklon k Rusku není ve skutečnosti onou strategickou alternativou Západu, protože by mi přišlo logičtější, kdyby Ankara Moskvu nevnímala jako hlavního partnera, ale jako kohosi, kdo mu spolehlivě otevře bránu do Střední Asie a k Číně a Asii jako takové. Budoucnost zdá se býti právě tam.

 
Politika se dá dělat i skrze diáře a kalendáře: Americký ministr zahraničí Rex Tillerson se rozhodl nejet na vrcholnou schůzi NATO, místo toho se rozhodl spoluhostit Si Ťin-pchinga v luxusním resortu Mar-a-Lago, osobně vlastněném Donaldem J. Trumpem… a poté, ó hrůzo, odjet do Ruska. Americká média spustila povyk, že Tillerson dává přednost Rusům před spojenci a že se nám ten DJT pěkně vybarvuje. Je toto rozhodnutí jen „pšouknutí“, nebo skutečně významná rána?

Ten současný americký establishment! Každý na každého donáší do novin a vypouští různé informace, které by se jinak řešily diplomatickými kanály. Zdá se totiž, že i onen Tillersonův cestovní program „unikl“ schválně z ministerstva zahraničí USA, aby se Trumpův tým mohl stát znovu fackovacím panákem. V Rusku v první reakci dokonce tvrdili, že o jeho příjezdu vůbec nic nevědí. Přitom už bylo na čase, aby se ministr zahraničí Tillerson nějak projevil, protože se až dosud zdálo, že americkou zahraniční politiku od Trumpova nástupu určují šílenci typu McCaina nebo Grahama. I když, Tillerson se vlastně před pár dny projevil už jen tím, že se při loučení v Pekingu s čínským prezidentem tvářili jako dva bratři, které kdosi omylem rozdělil kdysi dávno v porodnici.

Nevím, jestli to opravdu znamená, že Trump s Tillersonem dávají přednost Číňanům a Rusům před spojenci, když už ve Washingtonu jednaly britská premiérka i německá kancléřka, stejně jako třeba předseda vlády Japonska, tedy spojenci z nejvěrnějších. Na druhou stranu se ale v médiích objevila spekulace, že NATO dokonce Tillersonovi nabídlo, že změní termín svého summitu, aby se mu vešlo do kalendáře, ale Washington s tím „bruselské“ poslal kamsi. A pokud je to pravda, nabízí se nám pohled na skutečné Trumpovic zahraničněpolitické priority: západní Evropě ukáže, kdo že to tvrdí muziku. Americký zájem „především“, a pokud se vám to nelíbí, tak si dělejte, co chcete. Předpoklad, že se všichni nakonec srotí poslušně za USA, je podle mého tutovka.

Současně s tímto rozhodnutím pokračuje tlak amerických orgánů na Trumpovu administrativu ve směru „ruské stopy“, tedy snahy odhalit, že členové kampaně DJT vědomě spolupracovali s Rusy na poškození Hillary Clintonové. Považujete toto vyšetřování za zpolitizované, či za objektivně správné? Je na místě vyšetřovat i alternativní média, zda, jak je obviňují vyšetřovatelé, vědomě spolupracovala s Rusy buď na získávání jimi držených informací, nebo alespoň na šíření obsahu těchto médií prostřednictvím internetových trollů a botů? Zdá se, že vyšetřovatelé USA asi považuji Rusko za světově jedinečnou kybervelmoc. Jak moc se ztotožňujete s Oskarem Krejčím v tom, že toto vyšetřování vyvrcholí v sebediskreditaci Spojených států jakožto velmoci, kde na sebe jednotlivé složky moci vytahují špínu? 

Jestli to považuji za zpolitizované nebo objektivně správné? Jistě, že za zpolitizované, ale na mém názoru koneckonců v praxi ani tak nezáleží. Dost se ale bavím. Třeba tím skandálním zjištěním, že se nedávno „odstřelený“ Trumpův poradce pro národní bezpečnost Mike Flynn před třemi roky na bezpečnostní konferenci v Británii na dvacet minut zapovídal s ruskou studentkou, která psala diplomku o ruských tajných službách… A utajil tento „ruský kontakt“ před Pentagonem! Cítíte, jak se všechno kolem třese a svět se bortí?

… … … ….

(celý rozhovor s Terezou Spencerovou ZDE)