Yekta Uzunoglu
4. 3. 2017
Jezdím po kurdských horách v severním Iráku a zastavujeme se v jedné vesnici, která nevypadá, že by byla bohatá. Za chvíli slyšíme v té “civilizaci” daleko z vesnice zvuk hučícího motoru, nebyl to zvuk auta s prasklým tlumičem, byl to hluk traktoru přijíždějícího s vlekem naloženým ovcemi. Mával jsem na řidiče, aby se zastavil, on zastaví, muž s plnovousem sluncem opálenou tváři a na hlavě s kurdským turbanem vystupuje. Zdvořile pozdraví. Jeho traktor má arabské nápisy, vypadá jako Zetor.
Ptám se, co je to za značku, odpoví, že je to nesmrtelný československý traktor, aniž by se tušil, že přijíždím z Čech. Na můj dotaz, proč tam není značka v latince, odpoví, že ho smontovali někde u Bagdádu, proto je ta značka napsána arabskými písmeny a dodává, že tam v Kurdistánu jezdi jen tyto traktory a takový traktor v horách, je dobrý ve všech ročních obdobích, hlavně v zimě by se bez něj kvůli vysokému sněhu ani nikam nedostali… Zetor je věrný přítel kurdských vesničanů…. Pár Čechů ho prodalo Slovákům kvůli svému osobnímu prospěchu, třeba aby si koupili luxusní západní vůz či zajistili dobrý důchod. Ještě že ho prodali, proto ještě pořád existuje a dodává aspoň náhradní díly i kurdským vesničanům! Pro statisíce lidí je ten stroj vším k existenci. Kdyby ho neprodali, je jisté, že by už skončil vytunelovaný jako velmi mnohé jiné podniky, co v Česku vytunelovali….
Za mého mladí byla Jawa snem každého kurdského kluka, a i dnes je Jawa jediným transportním prostředkem nejen pro člověka, ale pro i jejho zboží od kurdských hor až po pouště Sýrii či Egypta včetně desetimilionové Káhiry…. Pár Čechů ji kvůli prospěchu pohřbilo…
Dostavám se do ropné rafinérie Salahadun v Baij v Iráku. Je silně poškozena válkou s islámským státem. Neumějí ji opravit, jsou bezradní. Byla to jedna z mnoha rafinérií, kterou postavily po celém Středním východě a v severní Africe zlaté české ruce… Dnes se nedá v Česku dohromady ani pár rukou, které by aspoň opravovaly tyto rafinérie! Všechny závody země, která neměla a nemá ropu a která v oblasti zpracováni ropy jakožto nejvýznamnějšího fosilního zdroje energie, byla světovým gigantem, už dávno neexistují kvůli zájmu pár jedinců. Jsou vyrabovány až do základu……
Vracíme se k Eufratu, k jedné zavlažovací stanici, která před poškozením zavlažovala tisíce hektarů zemědělské půdy. Půdy která byla, je a bude jediným zdrojem života pro tisíce vesničanů. Prohlížíme si stanici, nevěřím svým vlastním očím, jsou tady čerpadla z Sigmy… Začínám se soustřeďovat na čerpadla a zavlažovací pumpy od Iráku po Sýrii přes zapadlé časti Egypta a Súdánu…. všude jsou jen čerpadla Sigma jako zdroj vody, tím se stala zdrojem života tam, kde bez vody a tím i bez čerpadla není život….
Všichni se mně ptají, co se stalo se Sigmou… Co jsem měl odpovědět? Že valná část byla vytunelována a že už existuje jen jeden malý odštěpný závod? Jak mám přeložit do arabštiny či do kurdštiny výraz „tunelování“? I kdybych dokázal nějak přeložit to zrůdné slovo, jakým právem mám od nich očekávat, že by tomu porozuměli, aniž by si mysleli, že jim vykládám pomluvy, a přemýšleli, proč tak nehorázně pomlouvám zemi, která se mi stala druhým domovem…. Kdo na světě by mohl pochopit, ze příslušnici nějakého národa si sami nechali vyrabovat vše, co generace a generace jejich předků stavěli, kam vložili část své duše, své bytosti….
Ještě si pamatuji na svého dědečka, jak něžné pečoval, cídil, mazal svoje “Brno”, kulovnici Brno, o které jsou národní písně v kurdštině, kde se říká “zamilovaná je moje láska, ale Brno je mým vlastním bratrem”… Od zapadlých kurdských vesnic v Iránu, někde u bývalých sovětských, dnes arménských hranic, až do kurdských horních vesnic v Turecku, v Iráku či syrském Afrinu “Brno” bylo bratrem Kurdů v těch nejzávaznějších chvílích života… I dnes všude v Kurdistánu až po Súdán vidíte záblesk očí, když se mluví o českých zbraních…. včetně o L 29 či L 39 nebo o T 55…. Kolika jedincům prospělo vytunelování toho národního majetku, který světu prezentovali schopnosti jednoho, kdysi schopného národa..
.
Navštěvuji závod na přízi bavlny jednoho Kurda v Súdánu. Závod jede noc a den, Kurd říká, že v té ekonomické situaci musí pracovat stroje “rund um die Uhr” to jest 24 hodin denně a je tak šťastný, že jsem Kurd z Česka, ale jen na začátku a následně se mně smutně ptá: “Starší bratře, jak mohli ty továrny prodat Švýcarům, když museli vědět, že oni tu výrobu zastaví jakožto jejich největší konkurenti?”… Co jsem mu měl odpovědět? Začít tím, jak část Čechů jako zločinci, jak přes noc vytunelovali vše, co se vytunelovat šlo? Zkazit mu představu o Česku? A sobě pak další vzácný den v těch končinách, kam jsem přijel za poznáním? Na chvíli jsem zavřel oči a promítal jsem si, kde všude jsem ty stroje na přízi viděl, promítalo se mi to jak zrychlený film, od antického tureckého města na přízi a látky Bursa, až do Ázerbájdžán, Turkmenistán, do Egypta, až sem do Súdánu….. Kolik lidí z toho prodeje všech závodů konkurenčním firmám mělo prospěch? Tři? Nebo 10? …..
A co Koh-i-Nor, s propiskami, kterými se děti na základních školách od Turecka až po Lýbii, naučili psát první slovíčka a k těm prvním slovům patřilo Czechoslovakia a první obraz slona na gumách….
Seznam položek, které člověku z Česka jezdícímu po světě každým krokem způsobují bolest, je nekonečně dlouhý od Tatry až po Koh-i-Nor.
A nyní? Chtěl jsem napsat článek o prostituci v Egyptě a v Turecku.
Když jsem se ptal místních gigolů na kdejaké ženy, které jsem přijíždějí, aby se uspokojily, i na Češky, všichni zahořkli a všichni, aniž by mohli být mezi sebou domluveni (ani by to technicky nebylo možné), odpovídali: “víte pane doktore, my jsme tady v turistických centrech jako číšnici, nosiči, maséři, prostě služebnici pro všechno a Češky jsou sice hezké ale chtěly by po nás služby zadarmo a navíc by chtěly, abychom je někam pozvali na svoje vlastní náklady…. Nechápou, že my to děláme proto, abychom uživili svoje rodiny tam venku (měli na mysli mimo turistická centra) na vesnicích, celé rodiny čekají na to, co jim přineseme každý měsíc, aby naši sourozenci měli co jist a mohli chodit do školy, aby nemuseli dělat to, co musíme dělat my…….
To je ten nový a zřetelný obraz o Česku v zahraničí !…
Nevím, koho mám proklínat za to, co Český národ udělal se svými duševními hodnotami, se svýma „zlatýma“ českýma rukama, se svým rozumem od Masaryka po Dvořáka, od Smetany až po Škodu a Baťu, a po tisíce a tisíce dalších, kteří se proslavili nejen v Česku, ale celém světě… Za pár let rozkradli, vytunelovali, vymetli vše, co bylo lidem přínosné, hlavně pod morálním pod heslem: “Co bych byl za prezidenta země s tržním hospodářstvím, kdybych neprodal svůj majetek tomu, kdo nabízí nejvíce?” (Václav Havel při prodeji poloviny Lucerny Chemopetrolu……)
Zaslepenost materiálními hodnotami nad všemi lidskými hodnotami je jediné, co dnes vládne ve všech lidských strukturách v Česku, jako prokletí Česka!
