Yekta Uzunoglu
27. 3. 2017
Tristně sleduji, jak mnoho i investigativních žurnalistů z obou bloků -jak proruští, ale také protiruští žurnalisté – vyhodnocují Rusko -Turecké vztahy posledních měsíců emocionálně bez jakékoliv věcné opory, skoro bych už řekl, až typicky česky. Hlavně proruští novináři jásají, jak Rusko – Turecké vztahy kvetou, jak se Erdogan klaní před Putinem, kolik smluv bylo podepsáno včetně dohody tykající se raket atd. Když nejsou novináři erudovaní aspoň v těch základních otázkách, jakpak má být informován běžný občan o tom, co se děje v tak důležitých vztazích mezi tak významnými zeměmi?
Jak ti jedni, tak ale i ti druzí, stále “analyzují” i tyto mezinárodní dosti citlivé vztahy svými “citovými” a ” ideologickými”, nebo “služebnými” brýlemi.
Existují rusko – turecké vztahy do konce I. světové války, lépe řečeno do Říjnové revoluce, pak od Říjnové revoluce do roku 1990, to jest až do rozpadu komunistického bloku, pak od roku 1990 až do pádu či sestřelení ruského letadla Tureckem a Rusko-Turecké vztahy od sestřelení ruského letadla do dnešního dne. Na této úrovni Rusko – Turecké vztahy zůstanou ještě několik let.
Od té doby stále píšu, že už vzájemné vztahy Ruska a Turecka nebudou nikdy takové, jako před sestřelením ruského letadla. Přirovnal jsem novou situaci k tanci s medvědem, kdy můžete sice pozvat medvěda na tanec, ale nikdy už mu nemůžete poroučet, kdy má medvěd přestat tančit.
Je pravda, že Vladimir Putin navzdory svým poradcům a ministru zahraničních věcí Ruska Sergeji Lavrovovi, dlouho nějak “chlapsky” vnímal Erdogana dokonce jako přítele, než bylo sestřeleno jeho letadlo těsně po jeho návštěvě v Turecku na summitu G 20, letadlo, jehož sestřelení mělo za cíl dostat Rusko do přímého střetu s NATO. Erdoganovi tato bytostně nebezpečná hra nevyšla, od té doby se snaží všemožně tyto z gruntu narušené vztahy napravit, ale Putin už není oním Putinem, jako byl před sestřelením tohoto letadla. Nyní vládne mezi oběma zeměmi politika „kdo z koho“ a zatím na všech frontách si vede výtečně Putin, de facto tahá Erdogana jako cirkusového medvěda, kterému na nos navlekli železný řetěz.
Putin, jak se zdá pochopil, až kam může Erdogan zajít se svou zákeřností, ale též s podlézavostí. Často je přímo balzámem na duši pozorovat ruskou diplomacii, jak mistrovsky bruslí po té kluzké šachovnici proti Turecku a předvádí umění diplomacie! Je to jakoby člověk sledoval tanečníky na plese z knihy „Vojna a mír“ Lva Nikolajeviče Tolstého. To, co předvádějí tito ruští diplomaté za představení v součinnosti s dalšími složkami státu a vždy v neuvěřitelné harmonii, tak přesně to je vyobrazeno právě v románu Vojna mír.
Budu se snažit jen jedním příkladem se přiblížit, jak nádherný, harmonický a rytmický tanec má ruská diplomacie vůči svému sousedovi, o kterém ví – i z historie – jak je zákeřný, jak může být podrazácký, při první vyskytnuvší se příležitosti.
O nadlidském úsilí Erdogana přiblížit se Putinovi, jsem psal už před několika měsíci. Od prvního setkání v Moskvě do dnešního dne Erdogan činí vše, aby se přiblížil Rusku, aby aspoň byť částečně napravil kdysi existující vztahy. Putin a jeho celá administrativa s Erdoganem hrají jedinečnou šachovou partii. Třeba o tzv. puči proti Erdoganovi dodali Erdoganovi nejméně dva dny před tzv. pučem chybějící informace, aby jeho muži měli situaci kompletně pod kontrolou. Za to hned Rusové předložili Erdoganovi smlouvy, například o dostavbě jaderné elektrárny, ale již s jinými podmínkami, než byly v té původní smlouvě, k jejímuž zrušení došlo po sestřelení letadla. Tak výhodnou smlouvu pro ruského dodavatele by jen tak nikdo nepodepsal, ale od té chvíle musí Erdogan stále podepisovat s Ruskem pro Turecko rozhodně nevýhodné smlouvy. Rusko, aby Erdogana přimělo k podpisu jednostranné smlouvy, činí nepředstavitelná přestavení, kde turecká strana hraje pitomého klauna. Erdogan měl 9. -10. března 2017 podepsat s Putinem sérii hospodářských smluv de facto pro Turecko nevýhodných. Nějak to neoficiálně podmínil tím, že Rusko pomůže Turecku, aby Turecko mělo v Sýrii svůj vytoužený koridor a aby za tímto účelem Rusko podpořilo plán Turecka a pomohlo přesvědčit USA.
Takže Rusko mělo pomoci Turecku i při přesvědčování jeho partnera a přítele v samotném NATO! Má ale někdo skutečně tu drzost, nebo snad žije v naprosto jiné dle všeho anti-etické dimenzi, že nemůže pochopit, jak lze chtít či očekávat po zemi, jež ještě byla donedávna považována za nepřátelskou, že bude prosvěcovat jeho vojenského partnera v NATO….
Erdogan si chtěl být tentokrát jistý dřív, že mu Rusko pomůže, než on sám podepíše v Moskvě pro Rusko výhodné smlouvy. Proto bylo svoláno vrcholové setkání náčelníků generálních štábů tří zemí, a to USA, Ruska a Turecka. Ale kde? V tureckém Antalya? A kdy? Letos 7. – 8. březnem, to jest den předtím, než měl Erdogan v Moskvě podepsat řadu pro Rusko výhodných smluv! Erdogan již chtěl mít jistotu, že Rusko nejen že souhlasí s tureckým koridorem přes syrské území, ale že pomůže Turecku přesvědčit USA o nutnosti přijetí tomto plánu. Takže náčelník generálního štábu země NATO – Turecka generál Hulisi Akar, náčelník generálního štábu USA generál Joseph Dunfold a náčelník generálního štábu ruské armády generál Valerij Gerasimov se sešli skoro bez povšimnutí světových médií…..
Večer 7. března nemohl Erdogan ani spát, dle zlých jazyků celou noc pochodoval po místnosti, kde byla shromážděna jeho rodina a narcisticky básnil o své velikosti, jak dva náčelníci dvou nejsilnějších armád přijeli na jeho povel tisíce kilometrů, aby poslouchali náčelníka sultána …. Ano, je to pravda, že se často nevidí, že by se náčelníci obou velmocí někde sešli a strávili společně celé dva dny! V ještě větší extázi se nacházel náčelník generálního štábu Turecka, který snad sám sebe už viděl jako nejmocnějšího náčelníka světa, který má na každé straně po svém boku náčelníky nejsilnějších armád světa …. A tak, v té euforii referoval téměř každou hodinu svému sultánovi, který si chtěl být jist před odletem do Moskvy, kde měl podepsat řadu smluv, že účastnici s tureckým plánem souhlasí. Údajně byl generál Dunfold dost zaskočen, když slyšel, jak generál Akar vykládá generálu Gerasimovi veškeré detaily svých vojenských plánů na otevření – rozšíření – prodloužení a zajištění tureckého koridoru na území Sýrie.
Generál Akar oběma stranám sdělil, že je vyzývá, aby okamžitě přerušili jakýkoliv vztah s kurdskými paramilitaristickými silami YPG.
Aby byli USA i Rusko připraveni a pomohli turecké armádě při vyčistění kurdského města Munbic od kurdských ozbrojených sil.
Aby pomohli Turecku k dobytí Raky společně s tzv. syrskou opozicí a aby Raka byla stále vedena jako hlavní město syrské opozice.
Oba hosté pozorně poslouchali turecké záměry, pozorně je sledovali po dobu dvou dnů a na rozloučení jako odpověď čekajícímu generálu Akarovi pouze sdělili, že jeho plán je zajímavý…. Nic víc, nic méně, ale generál Akar to “zajímavé” vnímal jako gesto souhlasu a tak předal tuto informaci svému sultánovi, který v následujících hodinách podepsal s Ruskem pro Turecko řadu nevýhodných…..
Když Erdogan nastoupil do svého letadla směrem z Moskvy do svého sultanátu, v New Yorku (časový rozdíl cca 6 hodin), doručila syrská vláda OSN připravenou žalobu – stížnost na Turecko, dle všeho zpracovanou společně s erudovanými ruskými odborníky, kde žádá, aby turecké vojenské jednotky okamžitě opustili území Sýrie! A v stejných hodinách mluvčí Pentagonu prohlásil, že ve spolupráci s kurdskými vojenskými jednotkami v Sýrii budou pokračovat, a v žádném případě tyto jednotky nejsou teroristické, tak, jak to tvrdí Turecko. A v následujících hodinách CENTCOM poslal Kurdům v Sýrii jako výpomoc dělostřeleckou jednotkou o 400 mužích, což byla vůbec první vojenská jednotka s těžkými zbraněmi od začátku války v Sýrii. Američtí vojáci, kteří doposud preferovali neviditelnost, se najednou zviditelnili přímo v městě Munbic, kde často nesli na ramenou odznaky kurdských jednotek a to tak demonstrativně, aby je i slepý turecký náčelník viděl! To aby se vyvaroval na toto kurdské město kontrolované kurdskými jednotkami nějak, jakýmkoliv způsobem, zaútočit. V následujících hodinách na jižní straně toho města se pro změnu ukázali ruští vojáci s kurdskými jednotkami, opět s kurdskými vojenskými odznaky. Stáli vedle kurdských bojovníků a pózovali, jakoby stáli před kamerami nebožtíka Bondarčuka! (film Bojovali za vlast).
A nejen to, všude, kde by event. Turecko mohlo zaútočit byť těžkým dělostřelectvem, jsou u kurdských jednotek ruští vojáci, od města Afrinu až po Munbic. Od Munbicu severně po délce 450 km jsou zas Američané, kteří jsou demonstrativně u kurdských vojenských jednotek, aby náhodou někdo, byť “omylem”, neútočil na Kurdy.
Toto je skutečně jen jeden malý příklad, jakým způsobem si Rusko pohrává s Tureckem, až a konečně nemilosrdně, především v ekonomice. Těch příkladů je nekonečně dlouhý seznam, který by mohl sloužit studentům mezinárodních vztahů jako unikátní výuka diplomacie.
Buďme střízliví, současné Rusko má hodně daleko k naivitě, obzvlášť vůči Turecku, a pár fotografií podání rukou Putina s Erdoganem nic neprozradí o tom, co se dohrává v zákulisí….
