Pláčeme nad (ne)správným hrobem?

Jiří Baťa
26. 3. 2017
Podle některých pravicových politiků a jim podobných mudrlantů prý žijeme v době, jakou jsme ještě nezažili. Jinými slovy, máme se tak dobře, jako nikdy. Věřit se tomu dá, pokud to říkají lidé s příjmem nad 50 tisíc, přičemž se v práci zrovna nepřetrhnou, pokud vůbec nějakou „práci“ dělají. Podle nich si zřejmě žijeme jako „prasata v žitě“. Jaká je však skutečnost?


Zajisté je pravda, že jistá (menší) část našich spoluobčanů se má jako nikdy dříve. Lze však od jejich životní úrovně vyvozovat celkovou (průměrnou), stejně vysokou životní úroveň i u zbývající drtivé většiny občanů? Jistě ne, ale nejde jen o základní ukazatel standardu úrovně, na jaké si lidé žijí, ale je také třeba brát v úvahu řadu dalších faktorů, které náš život ovlivňují. Myslím, že nepřekvapím když řeknu, že jich je mnoho. Začnu velmi obecně u toho nejpodstatnějšího a tím je naše zdraví.

Ne všichni si za svůj ne dobrý zdravotní stav mohou. Dítě, které se narodí s nějakou vrozenou vadou, dítě tělesně postižené, s různými syndromy, které se léčí jen velmi těžce, složitě (mnohdy zda-li vůbec) a draze, lidé po úrazech, za které třeba nemohou atd. A jsme u prvního „hrobečku“, nad kterým pláčem. Jistě oprávněně protože víme, že na řadu léčebných procedur, léků, přístrojů, ale i lékařů a zdravotního personálu se nedostává finančních prostředků, tedy peněz! Kolik je různě nemocných dětí, na které se pořádají finanční příspěvky, sbírají se víčka od PET lahví, pořádají se charitativní a jiné akce, jejichž výtěžek jde na pomoc těmto těžce nemocným. Jsme vesměs solidární a mnoho občanů na tyto potřebné věci přispívají, protože vědí, že bez jejich pomoci by se nejen dítě, ale kterýchkoliv jiný člověk jen těžko vyléčil.

Jinou oblast potřebných tvoří např. bezdomovci, osamělí lidé, nebo nezaměstnaní, kteří mnohdy těžce přežívají ze dne na den bez potřebného zajištění obživy, hygieny, oblečení, zdravotní péče apod. Někteří lidé si tento strav přivodili vlastní vinou, ale pokud to není vyloženě vyvrhel nebo vrah, pak je to pořád jen člověk, který potřebuje rovněž pomoci. Nelze říct, že se jim žádná pomoc neposkytuje, ale je otázka, zda je dostačující a zda ji mají všichni potřební. Že tomu tak není vidíme dnes a denně v ulicích měst v místech, kde řada bezdomovců přežívá, vidíme lidi, kteří ve velmi nepříhodném oblečení se šourají městem nebo obchodech, kde kupují korunové zboží, protože na víc nemají. Tito lidé však alespoň mají střechu nad hlavou, tedy někde bydlí, ale protože jejich příjmy jsou nedostatečné, nemohou si dovolit svoji životní úroveň vylepšit.

Na druhé straně máme ovšem spoluobčany, kteří toho pro svou životní úroveň dělají málo nebo vůbec nic a přitom si opravdu žijí, jak se říká téměř „nad poměry“! Nemusím to konkretizovat, protože víme, o koho jde. Ale už zde v této věci se začíná odvíjet nitka ani ne tak pochybností, jako naprostého nesouhlasu nás občanů, kteří se na těchto aktivitách svým daněmi podílíme ve formě dotací („spolupachatelství“). Připusťme, že Cikáni byli (a upřímně řečeno stále jsou) dlouhou dobu problematickým elementem na kterém si přihřívá polívčičku, anebo se tím přímo živí řada „milých, dobrosrdečných, sociálně cítících, ochotných a multikulturně smýšlejících“ dobráků v řádu několika desítek neziskových organizacích, na které mnoha miliony přispívá nejen stát, ale i jiné domácí, hlavně mezinárodní subjekty nebo organizace. A jsme u jádra pudla.

V pojednání, které je přílohou tohoto článku, jeho autor zmiňuje celou řadu konkrétních případů, faktů a skutečností, při jejichž sledování obrazně řečeno, vám klesne čelist, nebo se otvírá kudla v kapse, v lepším případě nezadržitelná chuť jít někoho řádně vyfackovat. Desítky, stovky milionů, které jdou těmto „neziskovkám“ na jejich „bohulibou“ činnost, jdou jednak z našich daní, ale také, jak již zmíněno z různých nadací, dotací a sponzorských darů. Nic proti tomu, pokud má jejich činnost opodstatnění, výsledky a výrazně se tím zlepší situace těch, kterým jsou tyto peníze určeny. Jenže je tomu tak?

Jako příklad lze poukázat na řadu „neziskovek“, které jsou zaměřeny obecně řečeno, na pomoc uprchlíkům nebo migrantům. Nemálo lidí poukazuje na to, že jsme jako národ xenofobové, rasisti, antisociálové a bůhví co ještě, když jsme proti přijímání uprchlíků nebo migrantů přičemž poukazují, že z přítomnosti migrantů pro nás vůbec žádné nebezpečí nehrozí, protože tu vlastně ani žádní migranti či uprchlíci nejsou. Buďme tedy na chvíli hloupí a naivní a věřme jejich slovům, ale potom nechť vysvětlí nebo zdůvodní, proč je tady tolik „neziskovek“ které mají za cíl těmto „vymyšleným chudákům“ pomáhat. Z toho totiž plyne, že uprchlíků a migrantů je u nás sice pramálo, ale to na druhé straně nijak nevadí vychcánkům, kteří se touto „bohulibou“ činností zabývají, berou za to peníze, aniž by vůbec vykazovali nějakou prospěšnou činnost, potažmo výsledek. Problém je totiž v tom, že jejich činnost, jejich efektivitu a výsledky nikdo nekontroluje. Navzdory tomu, že jsou jim poskytovány peníze ze státního rozpočtu! Že to sakra, nevadí panu Babišovi, že?

Nicméně, vrátím-li se k odkazovanému pojednání „ Marksová je tajným agentem neziskovek“, musím vedle zmíněných neziskovek zmínit i existenci různých „fondů“, které rovněž disponují desítkami, ne-li zrovna stovkami milionů korun na zcela netransparentní a bezvýslednou činnost. Tedy přesně řečeno, nějaká ta činnost tam bude, minimálně ve zpracování účetnictví o platech, mzdách, odměnách a jiných dávkách, které jsou vypláceny dobře zaháčkovaným lidem, kteří potřebnou objektivitu činnosti fondu či neziskovky zajišťují (blíže či více v odkazu).

Hlavně z řad pravicových politiků či pravicově smýšlejících osobností často slyšíme jejich tvrzení, že u nás máme demokracii, resp. jsme právním státem. Stejně jako v jejich zmíněné životní úrovni, tedy, že se mají jako nikdy před tím, tak i v této oblasti mají, na rozdíl od většiny občanů, tu svou demokracii. Proto o ni mají takové obavy, proto o ni tak usilovně bojují, protože je prý v ohrožení. Umíte si představit co by bylo, kdyby ta jejich demokracie nějak utrpěla, nedej bože aby nebyla? Vždyť demokracie, jakkoli je to jen ideologicky teoretická záležitost, pro ně je to „matka živitelka“! No a když není matka, není život! Demokracie. Co je to za demokracii, když tisíce lidí musí spoléhat (bez záruky) na cizí pomoc? Když jedni žijí v přepychu, jiní pod mostem? Co je platné, že ti bohatí občas nebo i pravidelně „přispívají“ na ty potřebné, když jejich peníze k potřebným ani nedoputují, ale jsou z nich živeni různá netáhla, lidé s rukama za zády, vyžírky, kterým obrazně řečeno, létají pečení holubi až do huby!?

Nemohu se však ubránit srovnání některými lidmi tolik proklínaného a tak nenáviděného období totality, tj. období budování socialismu, kdy sice nebyly banány, na toaletní papír se stály fronty, možná nebylo ještě ještě něco navíc, ale že by existovaly nějaké „neziskovky“ nebo „fondy“ na podporu potřebných, tak to ani náhodou. A proč? Protože toho nebylo zapotřebí a to přesto, že ČSR po válce bez jakýchkoliv problémů přijala stovky cizinců z Řecka, později z Vietnamu, Afghánistánu, Afriky, Kuby a v posledních letech také později i migranty z Ukrajiny, Ruska apod. Stát byl natolik soběstačný, že bez problémů těmto lidem poskytl nejen přístřeší, ale i práci, byty, vzdělání, to všechno aniž bylo potřeba nějakých neziskovek, státních dotací, příspěvků, fondů apod. V tu dobu ovšem také neexistovali již zmínění „vychcánkové“, kteří by se jako dnes, přisáli ke státnímu cecíku či jiným nadacím, dotacím a fondům. Ale také, na rozdíl od dnešní doby, nebyli bezdomovci, nezaměstnaní, lidé nebyli bez potřebné zdravotní péče, školy fungovaly na základě metodiky a poznatků podle Komenského, Palackého, Jungmanna apod. a ze škol vycházeli mladí lidé, co něco znají, umí, tedy vzdělaní.

Není pochyb, že by se i dnešní režim obešel bez zmíněných neziskovek, fondů, nadací, charit apod. To by zde ale nesměli být lidé, kteří v rámci falešné kolegiality a pozitivních vzájemných vztahů s lidmi na vlivných místech státní správy umí přesvědčit lidi a také politiky, že jsou či budou svou činností (o práci nemůže být řeč) prospěšní a užiteční. A protože tato činnost je součástí státní politiky, jejich bohulibé činnosti je dána zelená a stát sype miliony do řady neziskovek, nadací a fondů, aniž by se zajímali o efektivnosti takto vynaložených nemalých finančních prostředků, pocházejících z daní občanů.

Jestliže si často stěžujeme na problémy, které pochází ze špatné práce vlády, politiků a státních orgánů, plynoucí z neodpovědné finanční politiky státu, jestliže si lámeme hlavu nad tím, proč se nedostává financí tam či jinde přesto, že se naše ekonomika rok od roku zlepšuje, pak z neznalosti věci nevíme, jak velmi nezodpovědně je s finančními prostředky nakládáno. Ovšem to už je věc, která by si zasloužila samostatné pojednání. My můžeme jen konstatovat, že nejsme spokojeni s politikou vlády, s činností politiků a státních orgánů a svorně budeme nadávat, jaký je ve státě bordel. Výše zmíněnými neziskovkami, fondy, nadacemi apod. zjišťujeme, kam skutečně odchází (či se sypou) stovky milionů korun, které se na skutečné potřeby našich spoluobčanů (ale nejen jim) nedostávají.

ZDROJ