Válečné příběhy – Prolog: Český pluk z vojáků 8. pěší divize, který jako jediný bojoval s nacisty už 14. března 1939…

Avatar
Původní autoři
Břetislav Olšer
15.3. 2017   Rukojmí
Tímto článkem v den tragického výročí 14. března 1939, kdy byl za dva následující dny již Protektorát Böhmen und Mähren postupně obsazen nacisty, začínám cyklus válečných příběhů; jde o další hrozivé memento, protože ani po 78 letech se svět patrně z ničeho nepoučil a další válečné běsnění tureckých neonacistů a fašistů je doslova na spadnutí…
Před několika lety jsem v židovském státu psal o válečnýchh osudech moravských židů v Izraeli. Jedním z nich byl i příběh vojáků 8. pěší divize v Czajankově textilní továrně na okraji Místku, která byla využívána jako kasárna; sídlil zde český pluk, jenž jako jediný bojoval s nacisty už 14. března 1939. Vyprávěla mi o tom svědkyně bojů a moravská židovka Franci Landsbergerové z Místku, jedna z hrdinek mé knížky “Izraelské osudy -Tisíc a jedna pravda o Svaté zemi…”

V očekávání 2. světové války se Československo připravovalo na svoji obranu. Celkem mělo být na hranicích postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých bunkrů, pevností a tvrzí. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let. Náklady by dosáhly skoro jedenáct miliard korun. Suma na tehdejší dobu astronomická.

Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat pouze jednu pětinu částky. Postaveno tak bylo jen 226 pevností, mělo stát i 17 tvrzí. Z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo dokončit necelých 10 tisíc, vydaných nakonec bez jediného výstřelu. Dne 23. září 1938 byla mobilizace, povoláno bylo 1 250 000 mužů do zbraně.

„Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, muži, ženy. Ale budeme se bránit do posledního dechu. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se až k smrti, to já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a padnu s nimi.“ řekl Edvard Beneš, 26. září 1938.

„Musíme do války, ať jsou důsledky jakékoli. Západní velmoci budou nuceny nás následovat. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit,“ prohlásilo pět nejvyšších českých generálů u prezidenta Edvarda Beneše, 28. září 1938…

Slova se vedou, činy však ne vždy odpovídají nastalé skutečnosti; o týden později jsme totiž byli donuceni po Mnichovské dohodě hraniční bunkry a obranné objekty odevzdat nacistům. Přesto se našla v Místku divize, jejíž vojáci nebyli zbabělci a jako jediní se bránili střelbou.

Velení pluku dostalo již předtím rozkaz ponechat u jednotek pouze „mírovou zásobu střeliva“ (16 nábojů pro pistoli, 30 pro pušku, 100 pro lehký a 250 pro těžký kulomet). V únoru 1939 přišel rozkaz odevzdat do divizního skladu těžké kulomety a průbojné střelivo. To když ČSR zradil nejen Mnichovská diktát a jednotky VIII. armádního sboru a pluku SS „Liebstandarte Adolf Hitler“ překročily státní hranice s cílem obsadit Moravskou Ostravu a Místek.

Úterý 14. března 1939, šest hodin večer, začala předčasná okupace Moravské Ostravy i nedalekého Místku, o které neměla ještě vláda druhé republiky ani tušení. Lidové noviny dokonce vydají zprávu, že vojska přes Ostravu jen projíždějí na Slovensko. Německé vojsko jede na Slovensko.

Tak zněl titulek článku v Lidových novinách, který informoval o přítomnosti německé armády v Moravské Ostravě. “Moravská Ostrava, 14. března. Dnes k večeru bylo obyvatelstvo města Moravské Ostravy překvapeno několika oddíly německého motorizovaného vojska, které projíždělo městem směrem ke Slovensku,” oznámily Lidové noviny.

Omyl. Německá armáda už zůstala v Ostravě. Předčasná okupace města byla součástí plánů nacistů, jak přimět prezidenta Emila Háchu k podepsání dohody o vstupu invazní armády do Čech a na Moravu. Ve chvíli, kdy wehrmacht obsazoval Ostravu, však Hácha teprve mířil speciálním vlakem do Berlína, aniž úplně přesně tušil, jaké bude mít Hitler požadavky. O večerní okupaci části Moravy se po půlnoci dozvěděl přímo od nacistického vůdce.

Vše v Místku probíhalo jako každý běžný den, ovšem než odpoledne 14. března 1939 dorazila německá motorizovaná kolona 84. pěšího pluku k Czajankově textilní továrně na okraji Místku. V objektu se nacházelo 250 vojáků a nováčků III. prapor pěšího pluku 8 – Slezský. Z osobního automobilu v čele kolony vystoupili dva němečtí důstojníci a vydali se ke vchodu do kasáren. Když nereagovali na výzvy našeho strážného, zahájil na ně palbu z pušky…

Řízení obrany se ujal velitel kulometné roty kapitán Pavlík se svým zástupcem poručíkem Martínkem. Jejich vojáci mohli střílet pouze z pušek a lehkých kulometů, postrádali granáty a těžké kulomety. Také zásoba střeliva rychle docházela. Mezitím nepřátelská střelba stále sílila a dělový granát zasáhl i kancelář velitele praporu podplukovníka Štěpiny. Tak začal jediný boj mezi Wehrmachtem a Československou armádou během obsazování ČSR.

Přestřelka mezi nacisty a vojáky 12. kulometné roty i nováčky kurzu polštiny trvala asi hodinu, během níž byly odraženy tři německé útoky. Němci použili také obrněný automobil a lehké protitankové dělo, ráže 3,7cm. Obrněný automobil, který poškodili obránci střelami z lehkého kulometu, se musel stáhnout z boje. Zahynulo přes dvacet Němců, na české straně byli jen zranění, kteří byli po krátkém zajetí propuštěni na svobodu…

Osmý pěší pluk Slezský vznikl v červnu 1917 na Ukrajině a v srpnu byl přejmenován z pěšího na střelecký. Pod tímto názvem později přišel do vlasti. Poté byl v srpnu 1920 přestěhován do Frýdku, koncem září do Českého Těšína a převzal číslo osmý, název Slezský i plukovní prapor. Část pluku byla převelena do Jablunkova a Místku. Při mobilizaci roku 1938 zajišťoval pluk ostrahu hranic na Hlučínsku a Bohumínsku, v září měl bránit prostor Moravský Beroun – Bruntál.

Historie jednoznačně potvrdila slova podplukovníka Štěpiny, který po boji a kapitulaci posádky napsal ve svém hlášení ministerstvu obrany, že byla zachráněna čest vojáků místecké posádky. Proto plným právem byli 18. července 1946 velitelé a několik příslušníků hrdinného odporu získalo vyznamenáni v Místku přímo od prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše.který ještě 28. září 1938 vedl výše uvedená plamenná slova; patrně neprozíravě, aniž by tušil mnichovskou zradu Francie a Velké Británie. A to i přesto, že namyšlený britský ministerský předseda Nevill Chamberlain po návratu z Mnichova svět ujistil: „Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“

Řada tehdejších obránců cti ČSR se však nedožila konce válečného běsnění. K nim patřil i velitel obrany Čajánkových kasáren kapitán Karel Pavlík; za účast v ilegální organizaci Za vlast a další odbojovou činnost byl 26. ledna 1943 popraven v koncentračním táboře Mauthausen.

Toto vše mi vyprávěla Franzi Landsbergerová-Oberlanderová, když jsem k ní v Izraeli z bytu svého přítele Roberta Moše Davida přeběhl přes jednu z ulic Tel Avivu do jejího malého domku. V tom krutém čase, kdy do Místku přijeli 14. března 1939 Němci, jí bylo osmnáct a stala jsem se tak svědkem toho, jak se čeští vojáci 8. pěšího pluku postavili s kulometem jako jediní z naší armády nacistickým vojákům na odpor…