Znárodnění podniků ukrajinských oligarchů, které provedlo vedení Doněcké lidové republiky v reakci na blokádu dopravních tras kyjevskými nacionalisty, budí vášně nejen na Ukrajině, ale také v Rusku. Přinášíme pohled ruského bloggera Alexandra Rogerse.
Se zadostiučiněním a potěšením sleduji už několikátý den hysterii v médiích a na sociálních sítích vyvolanou znárodněním firem oligarchů v Doněcké lidové republice. Zaprvé jde o krach celé ideologie Majdanu. Majdan byl totiž z velké části postaven na antioligarchických heslech a nakonec získala oligarchie na Ukrajině mnohem větší moc, než měla do Majdanu – a znárodnění probíhá v nenáviděné Novorossiji.
Zadruhé tím Porošenkův režim přichází o víc než miliardu amerických dolarů v devizových příjmech, které mu teď budou chybět na válku proti Donbasu.
Hysterie rozpoutaná zejména kolem znárodnění DTEK (Doněcký palivový a energetický komplex – největší palivový a energetický holding Ukrajiny zabývající se těžbou ropy, plynu, uhlí a výrobou elektrické energie a tepla) a Metinvestu (další holding těžebních, metalurgických a obchodních firem s mezinárodní účastí) svedla dohromady ukrajinské nacionalisty a opoziční blok a odhalila tak jejich skutečnou podstatu.
Stejný původ má i hysterie některých veřejně známých postav, které také začaly hlasitě vykřikovat, že „znárodnění – to je zlo“.
A tak se podívejme, jaké argumenty vlastně mají odpůrci znárodnění:
– žádná z lidových republik nenajde trhy pro odbyt svých výrobků;
– stát není efektivním vlastníkem (z ČR známe „stát je špatným hospodářem“).
Co se týká odbytu, dá se takovým tvrzením vzhledem k čerstvým zkušenostem jen těžko věřit. Jestliže Porošenkův režim může nakupovat ruský plyn z evropských zemí jako plyn „evropský“, nebo pokud může Bělorusko prodávat kiwi „Made in Bělorusko“, proč by například Jižní Osetie nemohla najednou navýšit prodej výrobků ze svých metalurgických podniků? Cože, vy jste neslyšeli o rozvinuté metalurgii v Jižní Osetii? Já jsem zase nic neslyšel o pěstování kiwi u Minska. A vidíte – kiwi vypěstované právě tam se prodává po celém Rusku – a vše je v pořádku. Stejně tak jablka, banány a ledacos dalšího.
Mimochodem jsem přesvědčen, že ani Lukašenko se nebude bránit tomu, aby prodal nějaké to uhlí z „běloruských šachet“ kterémukoli zájemci. Pokud by snad došlo na prokazování původu zboží, je tu další možnost, že metalurgická produkce Donbasu se bude prodávat na vnitřním trhu Ruska a obdobné ruské výrobky se postěhují na ty trhy, kde se až dosud prodávala produkce Metinvestu.
„Chytrák si vždycky poradí“, aneb Každý problém se dá snadno vyřešit, pokud je politická vůle a alespoň minimální znalost toho, jak to ve světě funguje.
A pokud by snad nebyla možná přeprava produkce přes Mariupol, pak stále ještě existuje univerzální námořní přístav v Rostově na Donu. Doprava už není žádný velký problém.
To spíš hutě a železárny v Dněpropetrovské oblasti budou těžko hledat zájemce o svoji surovinu. Ale o tom se z nějakého důvodu nikdo z odpůrců znárodnění nezmiňuje.
Jak vidíme, je první z argumentů odpůrců znárodnění neudržitelný. A s druhým to není o nic lepší.
Pohádkami o „efektivním soukromém majiteli“ jsme krmeni už víc než 25 let. Ve skutečnosti vznikly tyto pohádky jen proto, aby sovětský lid mohl být okraden během zločinné a loupeživé privatizace. Žádný reálný důvod ani obsah tyto báchorky nemají.
Vyprávějte něco o „neefektivnosti státu jako vlastníka“ Číňanům! Vsadím se, že pokaždé, když někdo vypravuje tenhle nesmysl, se někde daleko v Číně Si Ťin-pching rozpláče (smíchy). Pro představu vám doporučuji zajít si na blog Ruslana Karmanova, který žije a pracuje v Číně. O čínské ekonomice se tam dozvíte mnoho zajímavého.
Mohli bychom si také povídat o „neefektivnosti“ Gazpromu, Rosněfti, Rosatomu, Roskosmosu apod.
A řeči o „neefektivnosti státu“, které se najednou objevily v posledních dnech, nám všem vlastně znovu ukázaly, „kdo je kdo“. Kdo je takovým malým Achmetovem a kdo z „mediálních expertů“ od něj dostává „obálky“. To ale bylo zřejmé už dříve a nejsou k tomu zapotřebí další důkazy.
Hysterie dělá oligarchům radost.
