Čermák: Pamatujete se ještě, kdy začala normalizace s velkým N?

Avatar
Původní autoři

Vladimír Čermák
10. 4. 2017  První zprávy

Zamysleli jste se někdy nad otázkou, kdy přesně v Československu začala po Srpnu Normalizace s velkým N? Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.


V zemi, která po událostech, které se kolem 21. srpna 1968 staly, vypadala jakoby sjednocena v názoru na roli SSSR v tehdejším domácím i světovém dění? Tak tedy: začalo to někdy kolem 8. dubna 1969. Za 2 roky to tedy bude už celé půlstoletí kdy se Husák s Brežněvem tajně setkali dvakrát v Berehově poblíž disponujícího vojenským letištěm nedaleko Mukačeva. A to zhruba týden před jeho jmenováním do funkce 1. tajemníka ÚV KSČ, v níž tento ambiciózní, ctižádostivý jedinec vystřídal a v podstatě primitivního, nedovzdělaného slabocha A. Dubčeka.

Jeho verbovkou, jak se toto setkání s Leonidem dalo označit, to začalo. Tehdy ještě 1. tajemník slovenské KSS, dosáhl stropu svých aspirací – stal se hlavním sovětským satrapou v tehdejší ČSSR. Pro českou společnost – dost podobně jako v roce 1620, kdy falcký kurfiřt Fridrich V. se domluvil v zapadlé krčmě blízko Rakovníka s bavorským vévodou a jeho prostřednictvím s tehdejším vládnoucím Habsburkem ve Vídni – tím začalo dvacetileté, bezútěšné období hluboké deprese podobající se baroknímu temnu. Normalizace byla totiž něco jako druhé temno.

Stejně jako tehdy, kdy katolická církev a domácí katolické panstvo nahradilo dřívější vládu, došlo i v období po nástupu Husáka do funkce k zásadním změnám v řízení státu, což trvalo až do Listopadu 1969. Později vysoké funkce a pozice obsadili na sklonku husákovské normalizace většinou ti, kteří v rámci tzv. sametové revoluce odevzdali těsně předtím na sekretariátu ÚV své legitimace, aby se z nich mohli stát oligarchové polistopadového režimu, nová, kratší a slabší varianta někdejší černé normalizace trvá vlastně dodnes. A to přesto, že SSSR, který zde normalizaci prostřednictvím Husáka a jeho skvadry prosadil, je už dávno fuč na smetišti dějin. Tak to v dějinách ale bývá.

Co o této schůzce konkrétně víme? Prakticky nic moc. Jedině to, co pustil Biĺak ve svých pamětech (Až po mé smrti) a Husákův dvorní poskok, nyní bratislavský galerista V. Plevza v jeho neautorizovaných pamětech „Vzestupy a pády“ pustili do světa o tom, jak se pekla dohoda Husáka s Brežněvem o tom, co bude. Tedy za jakých podmínek se měla řešit opětovná integrace tehdejšího Československa do sovětského systému. V principu šlo o obnovenou verbovku starého bolševického kádra do nejvyšších struktur moci v satelitním systému sovětské moci.

Husák tehdy dostal plné kompetence k tomu, aby se s podporou SSSR obklopil svými nohsledy a lokaji (hlavně ze Slovenska) po svém ustanovení do funkce nejvyššího komouše ČSSR (17. dubna). Své kvality k tomuto úkolu předvedl nejen na moskevských rozhovorech (ve dnech 23.-26. srpna 1968), ale i ve funkci posrpnového vedoucího stranického představitele slovenských komunistů, z nichž se vytvořilo jádro normalizační elity. Dostal záruky, že s podporou svých Věrných (rozuměj kolaborantů) může doma dělat, co uzná za vhodné, aniž by se musel namáhat se soudními procesy proti svým odpůrcům. Mohl toho využít k významnému navýšení slovenských rozpočtů na úkor jemu ne zvlášť milých Čehůnů. A také k tomu, aby si vyřídil účty s řadou svých odpůrců (včetně těch, kteří jinak pracovali pro Moskvu, jako byl M. Hübl). Jinými slovy, aby jeho roduvěrní Slováci vládli i v Čechách, ovšem pod kuratelou Sovětů.

Takové nabídce Augustin Husák (jak byl původně pokřtěn) neodolal. Dostal tak volné ruce k  tomu, aby změnil poměry v Československu, kde se mezitím negativní vztahy zdejšího obyvatelstva a dokonce i  mnoha tamějších komunistů k sovětskému režimu vyhrotily způsobem, který Sověti nechtěli akceptovat. Brežněv a spol. měli takových „bílých koňů“ samozřejmě více i v Čechách (např. Černíka či dokonce Z. Mlynáře), ale Husák byl pro ně z řady důvodů nejperspektivnější.

Studovat, jak celý problém Husák následně vyřešil, je docela zajímavé, ale dodnes není k dispozici solidní analýza toho, co následovalo po  jeho nástupu k moci. Dokonce ani husákovská hagiografie na Slovensku nedosáhla zdaleka předpokládané úrovně. To, co tam předvádějí Michálek či Weiss (dnešní ambasador v Praze) v adoraci normalizačního kolaboranta č. 1 je jen slabý odvar toho, co by našinec očekával. Na řadu – aspoň dosud – nejenže nepřišla ani analýza toho, k čemu došlo po Husákově ustavení do nejvyššího mocenského postu v Československu, ale ani toho, co přišlo poté, kdy se sovětský systému začal hroutit po zahájení perestrojky a kdy Augustín musel na sklonku roku 1987 tvrdě bojovat aspoň o udržení postu prezidenta.

Husák přitom byl v jistém ohledu kuriozitou. Jako jediný významnější domácí politik prožil u mocenských koryt v důležitých obdobích vývoje všechny tři klíčová dílčí období změn v Československu, což byl samo o sobě slušný výkon potvrzující, jakou měl chuť k moci. Tedy Únor, Srpen i Listopad. Přesto se dodnes nedožil žádné kvalitní autobiografie. To, co se objevilo v tomto desetiletí na Slovensku. To, co o něm bylo medializováno, je jen takové slabomyslné pindání, nikoliv rozbor.

Je to přitom škoda, protože z jeho neúspěchů, pádů i vzestupů by se mohli dnešní čeští i slovenští politici leccos naučit. Třeba o tom, jak si hrát na politika, byť by byl jen ubohý vazal Kremlu. Nebo jak udělat z mlácení prázdné slámy jak se dá hodnotit také husákovská žvanírna, jako úspěšnou cestu k vyšším postům. Tím se vzpomínky na tohoto politického gaunera vzdalují do minulosti a je čím dál menší naděje, že dojde v tomto směru k nějakému obratu. Husák je prostě stále ještě horké zboží.

Normalizace jako silně zkrácené opakování doby Temna měla a  má dopady na českou společnost dosud. Třeba na to, jak z funkce prezidenta udělala směšný a bezvýznamný, byť trochu nákladný post nevyžadující od těch, co jej zastávají ani stopy charismatu (zde prosím dát odkaz na koment o prezidentství), jak eliminovat z politického dění nikoliv jen roli elit, ale i jejich tvorbu. Třeba povyšováním amorálních lidí postrádajících charakter do odpovědných pozic. Takových i jiných poučení z krizového vývoje české společnosti v 70. a 80. letech nabízí česká zkušenost s  nástupem Husáka k moci mnohem více.

Zároveň však také názorně demonstrovala, jak degeneroval samotný bolševismus z původně revoluční doktríny na bezvýznamný nákladní výtah k mocenské pozici lidi jako byl Augustín H.. Tedy osob posedlých touhou po moci. Zatím také nedošlo na rozbory toho, jak Slovensko těží dodnes z obrovského přerozdělování příjmů z ekonomického systému v době normalizace či jiné, stále více zapomínané – ve své době však dobře známé – efekty normalizace.

Lze tedy očekávat, že tak jak dále budou stárnou pamětníci Srpna, dnes i Listopadu, zmizí z naší paměti i mnohé z toho, co napáchala normalizace (podobně jako téměř zmizela paměť české společnosti na období pobělohorského temna). Téma normalizace a tedy i vlivu osob jako byl Husák na naše dějiny se stane něčím, co brzy nebude stát dnešním mladým lidem ani za pozornost.

Zvednuté ruce pro normalizaci, jen František Kriegel (vlevo v popředí) a několik dalších ruce nezvedlo.

– – – 

Související: Čermák: Kde udělali soudruzi kádrováci chybu?