Břetislav Olšer
V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem také v USA. V šedesátých letech se účastnil demokratizačního procesu Pražské jaro 1968 a v následujícím roce byl proto vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. V letech 1970–1979 pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu VHMP… (Wikipedie…)
Tady u Nových Domků (dnes části Rozvadova) dne 23. prosince 1989 (nadcházely Vánoce) Hans Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier symbolicky přestřihli snad už provždy ostnatý drát “železné opony”… Kdyby tito bodří muži plní ideálů jen tušili, že brzy bude konec stříhání ostnatých drátů, naopak že z nich vyrostou nové ploty a zábrany nejen v Evropě, ale po celém světě, jako houby po dešti….. Foto: Reuters… http://www.rukojmi.cz/clanky/3513-dalsi-casovana-evropska-bomba-je-znovu-v-calais-pred-ctvrt-rokem-ji-pomoci-buldozeru-zlikvidovali-jako-novou-dzungli-new-jungle-dnes-je-opet-na-tom-samem-miste
Zkusil si od minulého režimu své, přesto byl proti návrhu zákona o protikomunistickém odboji. Sám k tomu pro Parlamentní listy napsal: “Přestože sám jsem byl v šedesátých letech členem KSČ, mohl bych se možná jako aktivní odpůrce režimu v normalizaci, jako chartista, dvakrát mluvčí Charty, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vydavatel samizdatových tisků, absolvent desítek výslechů, domovních prohlídek a tříletého vězení, za nějakého odpůrce kvalifikovat. Právě proto mě ani nenapadne, abych se nějakého uznání dožadoval. Vím, co jsem dělal, a považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady.”
A to bylo jeho myšlení, kterým se na hony lišil od svého syna, jenž se narodil v USA, kde si žil jako v bavlnce, zatímco jeho otec měl před sebou krušný život; od roku 1979 do 1982 byl vězněn, po převratu v roce 1989 se stal ministrem zahraničí, aby se po rozkladu Občanského fóra do vysoké politiky už nikdy nevrátil. Jeho šéfování jedné malé straně, která měla v názvu příliš mnoho písmen, je spíše tragikomická záležitost. Od roku 1993 do 1996 totiž vedl středovou mimoparlamentní liberální stranu Svobodní na Občanské hnutí, která se později spojila s Liberální stranou národně sociální, jež ale nikdy nezískala významný podíl voličů.
Vzpomínám si, jak jsem byl se skupinou českých novinářů v Bělehradu na ministerstvu zahraničí, když se tam počítaly škody po barbarských náletech. Bohužel, také s účastí Česka, které bylo čerstvým členem NATO. Dívali se na mě z patra, byl jsem prý podobný svým plnovousem Vuku Draškovićovi, co zastával před časem zrovna post ministra zahraničí. Nebyl populární hlavně proto, že jeho působení v této funkci bylo výrazně orientováno na EU a právě na NATO…
Když jsem se identifikoval, vzpomněl na bělehradského rodáka Prof. Rajko Dolečka a Jiřího Dienstbiera staršího, byla ruka v rukávě. Jediným Čechem, který v té době v bývalé Jugoslávii z pověření OSN pobýval, byl totiž právě Jiří Dienstbier starší, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva také v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku.
A ten opakovaně prohlásil, že k masovému exodu Albánců a jejich humanitární krizi došlo až v souvislosti s bombardováním NATO. Etnické čistky z let 1999 a 2004, kdy bylo vyhnáno přes 300 tisíc lidí, vypáleno 52 tisíc domů, zničeno 130 křesťanských kostelů a klášterů…? Human Rights Watch uvedla a potvrdila Dienstbierova slova, že bylo více než 500 civilistů zabito při úderech NATO v bývalé Jugoslávii. A rovněž spadly bomby na čínské velvyslanectví v Bělehradu, kde též zabily čtyři Číňany… Prý omylem….
Vstříc ke světlým zítřkům humanitárních bombardování…
Navíc padla kosa na kámen; Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu nedávno rozhodl, že zesnulý bývalý srbský prezident Slobodan Milošević nebyl zodpovědný za válečné zločiny, které se uskutečnily v letech 1992-1995 během války v Bosně. Senát ICTY zjistil, že „prohlášení skupštiny (sněmovny) o svrchovanosti Republiky Bosny a Hrecegoviny dne 15. října 1991 při nepřítomnosti bosenskosrbských delegátů, eskalovalo situaci, „ale že Milošević nebyl pro zřízením Republiky Srbské jako reakci na vzniklou situaci“.
Rozsudek říká, že „Slobodan Milošević se pokoušel zaujmout “opatrnější přístup“. Porotci také zjistili, že „Slobodan Milošević vyjádřil své výhrady k tomu, že by mohl bosenskosrbský parlament vyloučit muslimy, kteří byli „Jugoslávci’… Jistě to byla pro Jiřího Dienstbiera st. velká satisfakce.
Další mé nepřímé setkání s ním bylo v ostravské věznici v Heřmanicích, kde byl vězněn i s Václavem Havlem. Mohl jsem nahlédnout do jejich cely a vyslechnout si zvláštní charakteristiky obou mužů – Havel prý byl vstřícný ke spoluvězňům, (viz. následná, desítek tisíc propuštěných v rámci amnestie, a pan Sobas, souhrnný trest 12 let, který Havla doprovázel mj. při jeho návštěvě Ostravska…) A zatímco Havel vyučoval vězně, Dienstbier starší byl údajně velmi vzdorovitý mukl, co dělal svým strážcům jen potíže…
Česká vicemiss krásy Kateřina Kasalová v Sun City na Miss World… Snímek Břetislav Olšer
Měl jsem čest být v jihoafrickém Sun City pár chvil po boku první vicemiss Česka Kateřiny Kasalové, půvabná brunetka z Pardubic, zastupující v JAR v soutěž o královnu krásy Miss World 1995 Moniku Žídkovou, jež mezitím získala titul Miss Europe v Turecku… Vzpomínala též na své setkání s panem Dienstbierem starším, velmi šarmantním mužem.
Pak osmatřicítka senátorů v čele s Dientsbierem ml. odhlasovali podání žaloby na exprezidenta Václava Klause pro velezradu za jeho amnestii. Zhrzený člověk dělá pomatené činy. Ideálním prototypem tohoto rčení je právě Jiří Dienstbier mladší z ČSSD. Aniž to na sobě nechává znát, byla to jeho předtucha, že brzy bude na politickém dně. Neunesl svoji ostudnou prohru už v prvním kole prezidentských voleb 2013, v nichž skončil až čtvrtý za Janem Fischerem.
Znalci měli jasno; velezradu Ústava definuje jako jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Z velezrady byl obviněn prezident Hácha, jenž kolaboroval s nacisty jako prezident Protektorátu Böhmen und Mähren. Zemřel ve vězení na Pankráci 27. června 1945. Podobná paralela s Klausem je jen hnutí psychopatické mysli osmatřicítky českých nýmandů.
Paměť mnohým lidem zřejmě neslouží, jinak by si vzpomněli na tři amnestie Václava Havla, kdy celkem propustil z vězení na 24 tisíc zločinců, zatímco Klausova první a hned i poslední amnestie dala svobodu jen kolem šesti tisícům vězňů… Pravda, nikdo sice Havlovi moc netleskal, kromě vězňů, ale také pro něho nikdo nechtěl trest za velezradu. Prý se přece zpět do věznic vrátilo “pouze” necelých deset procent amnestovaných… Jenom? Určitě z té Klausovy to nebyly tisíce…
Každý slušný kandidát ví, jak se čestně smířit s prohrou, o té prezdientské ani nemluvě. Místo toho sociopat Dienstbier, jako zhýčkaný fracek, jen zneužil charisma svého otce a neunesl svoji veřejnou politickou dehonestaci, odmítl dát své hlasy v druhém kole Zemanovi. A někteří si dokonce nebrali servítky, když o něm řekli, že je to zakomplexovaný hurvínek, trouba a hňup, jenž pošlapal veškeré principy demokracie a ústavnosti…
Mladému Dienstbierovi nic nepomohlo, že v roce 1997 jako „právdoláskovec“ nastoupil na místo koncipienta do advokátní kanceláře proslulého komunistického expremiéra Mariána Čalfy v Havlově první vládě – „Čalfa, Bartošík a partneři“, jejímž partnerem se později sám stal.
Konec dobrý, všechno dobré; pro voliče, ne pro nezdárného syna velkého muže. Prezident Miloš Zeman se rozhodl nepozvat končícího ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera (ČSSD) na Pražský hrad, aby mu poděkoval za jeho práci; neměl proč, nic pozitivního pro Českou republiku neudělal. Sám Dienstbier ml. reagoval, že Zeman pouze rozeštvává lidi, a proto je rád, že se s prezidentem nepotká… A definitivně tak spadla klec s americkým občanem, co se snažil být v Česku za boha…
Inu, otec a syn Dienstbierovi: Jeden byl charakter a jedinečná osobnost, druhý jen zakomplexovaný hurvínek, trouba a hňup, jenž pošlapal veškeré principy demokracie a ústavnosti… tak dlouho se zkrátka chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne; ještě že se té synovy blamáže Jiří Dienstbier starší nedožil…
