Honza Werner
Sdružovat se, či nikoliv? Pro ateisty a agnostiky je tato otázka v podstatě nadbytečná. Ve světě, který se k nevíře dlouhodobě staví hostilně, je sdružování se nutností, vůči které neexistují alternativy. O víkendu jsem se náhodou připletl do jedné facebookové debaty, ve které se jistý pán vyjádřil v tom smyslu, že on sám je sice nevěřící, ale že nechápe, proč by se vůbec ateisté měli jakkoliv sdružovat. Zbytečná mu přijde i facebooková stránka či skupina sdružující ateisty – natožpak aktivity přesahující virtuální svět sociálních sítí.
Pro mě, jakožto pro člověka, který se o diskriminaci ateistů zabývá dlouhodobě, je naprosto absurdní a nepochopitelné, že se vůbec někdo vysloví v tom duchu, že nechápe, proč by se ateisté měli jakkoliv sdružovat. Odpověď na takovou námitku je principiálně velice jednoduchá. Stačí totiž suše konstatovat, že od dob antického Řecka, kde byl v Athénách kriminalizován ateismus a rouhání se, se toho do dneška, celosvětově vzato, příliš nezměnilo. Antický proti-rouhačský zákon v Athénách již tehdy postihl celou řadu filosofů, tehdejších volnomyšlenkářů. Těžko říct, co by si asi dnes pomyslel antický filosof Anaxagorás, oběť tehdejšího proti-rouhačského zákona z 5. století př. n. l., když by se dozvěděl, že více než 2500 let po jeho odsouzení na planetě Zemi stále existují desítky států, kde je rouhání se či ateismus kriminalizováno. A to včetně zemí vyspělého, západního světa. Změnil se jen Bůh, který se nesmí kritizovat.
Anaxagorás se tehdy provinil vůči řeckému polyteismu tím způsobem, že o Slunci, které bylo v antických Athénách jeho doby považováno za zosobnění Boha Hélia, prohlásil, že jde o „rozžhavenou masu kamene, která se oddělila od Země“. Více než 2500 let poté jsou podobné akty rouhání se kriminalizovány ve více než 50 zemích světa. Nedávno byli za rouhání se odsouzeni lidé v Dánsku a Německu, momentálně pak na základě proti-rouhačského zákona stíhá řecká prokuratura celkem 6 lidí, a to na podnět Řecké ortodoxní církve. V Řecku to není zdaleka jediný případ. Známá je především kauza Philippose Louizose, který byl v roce 2014 odsouzen podmíněně k deseti měsícům. V březnu letošního roku soud začal projednávat jeho odvolání. Rozhlédneme-li se po dalších evropských zemích, důvod k radosti určitě mít nebudeme. Za pozitivní lze sice považovat tu skutečnost, že v předchozích letech zrušili své proti-rouhačské zákony Norsko, Island a Malta, avšak řada dalších zemí se rozhodla ponechat je v platnosti. Kupříkladu Dánsko ponechalo svůj proti-rouhačský zákon v plastnosti i po přezkoumání. A to přesto, že Rada pro lidská práva při OSN apelovala na všechny země, aby své proti-rouhačské zákony zrušily. A přesuneme-li se dál na východ, tak v takovém Rusku Vám hrozí za „urážku náboženského cítění“ až 7 let vězení. Podle ruských prokurátorů je totiž veřejné popření existence Boha projevem šíření náboženské nesnášenlivosti.
Za sdílení tohoto obrázku Vám v Řecku v roce 2017 hrozí desetiměsíční podmínka.
V druhém desetiletí 21. století tak v Evropě stále člověku hrozí nebezpečí za spáchání zločinu vůči pohádkové, mýtické, neexistující nadpřirozené entitě jménem Bůh. Rozdíl oproti antice tu však přeci jenom je. Vůči Héliovi se dnes můžete rouhat zcela beztrestně. Řecký polyteismus jsme totiž už oficiálně uznali za „mytologii“ a Dia, Poseidóna a ostatní považujeme za fiktivní, neexistující bytosti. Anaxagorás by tak dnes mohl Slunce označovat za rozžhavenou masu kamene zcela betrestně, avšak pokud by třeba v Řecku, Dánsku či Německu na veřejném prostoru vystavoval obrázky satirické a „urážlivé“ vůči aktuálně uznávané neexistující bytosti, totiž abrahámovskému Bohu, měl by stejný problém, jako před 2500 lety.
Otázka, zdali by se ateisté na prahu 21. století měli či neměli sdružovat, tak zcela pozbývá významu. Náboženství navíc diskriminuje nevěřící i jinými způsoby, než prostřednictvím i v Evropě hojně rozšířených proti-rouhačských zákonů. Příkladem za všechny budiž katolické Irsko. V Irsku zhruba 90 % všech státních základních škol ovládá katolická církev, přičemž dle platné irské legislativy na nich nemohou vyučovat nekatolíci. Nikoho znalého poměrů asi nepřekvapí, že co se týče evropských ateistických organizací, patří Atheists Ireland mezi ty nejpočetnější a nejlépe organizované. Pokud budete sledovat jejich facebookovou stránku, občas si u fotek z jejich srazů budete moci přečíst něco ve smyslu: „Srazu se zúčastnili ještě dva další lidé, jsou to však učitelé, a na fotce tak nejsou. Kdyby se provalilo, že jsou ateisty, znamenalo by to pro ně konec v práci.“ Co se Irska týče to však není zdaleka vše.
V Irsku totiž existuje tzv. „baptism barrier“. Tímto slovním spojení se označují zákony, které školám umožňují, aby při zápisu do prvních tříd základních škol preferovaly pokřtěné děti před těmi nepokřtěnými. Výsledkem je, že stovky až tisíce rodičů v Irsku křtí svoje děti jen proto, aby je mohli dostat na základní školu v okolí svého bydliště. Mnoho dalších rodičů se však nechce diktátu náboženství podvolit, a tak své děti nekřtí. Každý rok se pak vynořuje řada případů rodičů, kteří byli odmítnuti třeba i na deseti základních školách, a to proto, že přednost dostaly pokřtěné děti a na ty nepokřtěné již nezbylo místo.
A někdo se chce divit, že se ateisté sdružují?
Samozřejmě chápu, že ne každý má čas detailně sledovat dění v Irsku či Řecku, a že pro někoho sledování politiky znamená sledování amerických či třeba nyní francouzských prezidentských voleb, avšak tím to končí. Pokud však někdo z pozice neznalosti začne tvrdit, že ateisté nemají důvod sdružovat se, a jak mu ateistický aktivismus přijde „odporný“, působí to na mě nejen jako projev ignorantství, jako demonstrace neznalosti situace ve světě, ale také jako totální výsměch vůči všem, kteří v dnešní době trpí pod diktátem náboženství.
Jistě jste zaregistrovali, že veškeré výše uvedené příklady se týkaly striktně dění v Evropě. Ano, pokud bychom totiž posuzovali celou věc z hlediska situace ateistů mimo Evropu, byla by to ještě úplně „jiná liga“ a slova o zbytečnosti sdružování se ateistů by v kontextu postavení ateistů v islámském světě vyzněla jako projev čirého bláznovství. Úkolem sekulárních, humanistických a ateistických organizací je upozorňovat na diskriminaci, perzekuce a pronásledování, která zažívají ateisté, agnostici a sekularisté v islámském světě, Marokem počínaje, Indonésií konče. Letos již byli za zločiny „rouhání se“ zabiti (ať už skuteční, či domnělí) rouhači v Pákistánu a Indii. Za posledních pět let bylo v Bangladéši zabito na deset sekulárních bloggerů, další byli zraněni. V Íránu, Saúdské Arábii, Kuvajtu, Egyptě, Pákistánu a řadě dalších zemí momentálně sedí ve vězení lidé za to, že veřejně projevili svůj ateismus, kritizovali náboženství či se nějakým způsobem rouhali. Bez mezinárodních ateistických a humanistických organizací, typu International Humanist and Ethical Union, Center for Inquiry či Atheist Alliance International, které o těchto případech informují, by se informace o příkořích, která musí ateisté z muslimských zemí podstupovat, dozvědělo minimum lidí.
Díky tomu, že se ateisté sdružují, ať už na národní či mezinárodní úrovni, je možné vyvíjet alespoň nějaký tlak na propuštění „vězňů svědomí“ v muslimských zemích. Ostatně, je tomu zhruba měsíc, kdy byl v Pákistánu zatčen zakladatel tamní ateistické a agnostické organizace, Ayaz Nizami. Neprovinil se ničím jiným, než kritickými názory na náboženství. Nyní jej čeká dlouhá doba ve vězení, ne-li smrt. Zřejmě se neměl sdružovat v ateistickém hnutí: měl si svou nevíru nechat pro sebe, předstírat, že je muslimem, a podvolit se náboženství. Tak jako tisíce dalších ateistů z muslimských zemí, kteří svůj ateismus před ostatními tají – vědí totiž o nepříjemných důsledcích, které by je čekaly v případě, že by se jejich ateismus „provalil“.
Sdružovat se není pro ateisty obývající planetu Zemi volbou, nýbrž nutností.
