Řeč Lenky Procházkové 19. 4. před Senátem, který měl projednat její nominaci do Rady ÚSTRu.

Lenka Procházková
21.4.2017

Vážené paní senátorky, vážení pánové senátoři,

každý národ potřebuje znát své milníky i omyly.

Jako pamětnice minulého režimu a jako vnučka účastníka odboje popraveného gestapem cítím, že je nutné zkoumat a analyzovat příčiny a způsoby likvidace svobody člověka, ať už se jedná o druhou republiku, protektorát nebo o období 1948 až 89.

Dosavadní práci Ústavu, který se tímto ze zákona zabývá, znám převážně jen z veřejně dostupných zdrojů a ty informace jsou mnohdy rozporuplné. Signatáři otevřeného dopisu, ve kterém varovali senát před mým zvolením do Rady, tvrdí že ústav je v krizi. Krize je příležitost. Příležitost ke změně. To vyžaduje debatu, na kterou jsem připravena.

Od chvíle prezidentovy nominace jsem přemýšlela o tom, jakým přínosem pro Radu budu, pokud mě zvolíte. Když jsem si prostudovala náplň práce jednotlivých oddělení, jako spisovatelku mě zaujal odbor publikační činnosti a oddělení výstav a vzdělávání. To je činnost, které rozumím nejen jako autorka a vysokoškolská pedagožka, ale i jako účastnice a organizátorka seminářů.

Mým celoživotním tématem je pražské jaro. Ve výročním roce 2008 jsem uspořádala a moderovala v NK cyklus veřejných přednášek, v nichž vystupovali pamětníci a odborníci a chronologicky jsme zmapovali ten vývoj od tzv. Strahovských událostí, přes sjezd spisovatelů až k činu Jana Palacha a k počátkům normalizace. Celý cyklus natáčel pro archív štáb Českého rozhlasu. O Janu Palachovi jsem napsala dvě knihy, ta první je dokumentární, spoluautorem byl Jiří Lederer a vyšla v samizdatu. Tu druhou jsem zpracovala jako román, abych příběh mého nezapomenutelného vrstevníka přiblížila mladším čtenářům. V knížce se zabývám i Vysočanským sjezdem, což je téma dnes poněkud opomíjené. Domnívám se, že neprávem. Proč mladé lidi neinformovat o statečnosti tehdejších delegátů, kteří se napříč okupovanou republikou sjeli do Prahy a organizovali odpor proti invazi včetně celostátní generální stávky? Étos pražského jara neskončil podpisem Moskevských protokolů,

pokračoval listopadovou stávkou studentů a i v normalizaci, kdy sta tisíce lidí sice neprošly kádrovými prověrkami, ale prošly zkouškou pravdy, když odmítly uznat invazi za přátelskou pomoc a raději se daly vyhodit z práce a šikanovat. Étos pražského jara se nevztahoval jen na reformní komunisty, jak je dnes zjednodušováno, byla to univerzální hodnota. Mnoho rodin dodnes opatruje zažloutlé výtisky novin a časopisů z konce šedesátých let, v nichž publikovali později zakázaní autoři.

Každý národ potřebuje znát milníky, na které může být hrdý. A pražské jaro k nim také patří. Pokud mi pracovníci ÚSTRu ve svém dopise senátu vytýkají větu z nějakého projevu, že pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodního dialogu, jak zachránit svět, pak jsou asi příliš mladí na objektivní pohled. Zkoumat dějiny sine ira et studio tedy bez hněvu a zaujatosti dokáže asi málokdo. Člověk není robot. I mně se zvedl žaludek, když jsem pro potřeby televizního pořadu o mém tátovi odtajňovala v Achivu bezpečnostních složek materiály operativy včetně telefonních odposlechů, které měly sloužit k přípravě politického procesu s Janem Procházkou – protagonistou pražského jara. Je prospěšné tyto estébácké metody zkoumat, analyzovat a zveřejňovat. Současně je ale nutné dávat je do souvislostí s tím, proč byly užívány a co, koho a jaké myšlenky měly dehonestovat. Někdy mi připadá, že pražské jaro je na indexu pořád.

Kladu si otázku proč.

Další téma, které si zaslouží zájem badatelů, je druhá republika. S normalizací ji spojuje statečnost některých a zbabělost jiných. Nevím, zda byla probádána a zanalyzována mediální štvanice na Karla Čapka.

Každý národ potřebuje znát své milníky.

Pokud mě zvolíte za sedmého člena Rady, pokusím se iniciovat bádání na téma vliv médií na likvidaci demokratických režimů. A jsem si jistá, že těch zanedbaných témat je celá řada. To je zhruba vše, děkuji za pozornost a budu ráda za vaše otázky.

Pozn.: Žádnou otázku mi nikdo nepoložil a ani rozprava se nekonala. V tajném hlasování jsem v prvním kole získala 15 hlasů, ve druhém (dalšího dne) 10 hlasů.