Jiří Baťa
9. 4. 2017
Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Tak lze hodnotit upachtěné „novinářské“ výkony redaktorů či přispívatelů na portálu Aktuálně.cz. Když tam zrovna nezvrací Martin Fendrych, tak tam blije pan Jan Moláček, případně jim v tom vypomáhá pan publicista a spisovatel Luděk Navara. Ale k věci. Je jí pozoruhodná úvaha posledně jmenovaného, tedy pana Navary o tom, zda prezident potřebuje ke svému úřadování Pražský hrad. Za jistých okolností bych tuto otázku považoval za věcnou a hodnou zamyšlení, kdyby se s ní pan Navara neprezentoval zrovna v souvislosti se současným prezidentem M. Zemanem.
Od vzniku samostatného Československa se na Pražském hradě totiž vystřídalo nemálo prezidentů a nikdy nikomu nepřišlo na mysl, proč musí prezident republiky působit „némlich“ na Pražském hradě. U pana Navary je to však otázka zásadní, protože pokud mu nevadilo, že na hradě úřadoval jako prezident Václav Havel je zřejmé, že u prezidenta Zemana k tomu má řadu důvodů. Ten první je, že jde o Miloše Zemana jako takového,, se kterým se váží další důvody jako například jeho idiotská otázka, zda od něj (ne)očekáváme, že se bude především věnovat skutečným prezidentským povinnostem?
Jádro pudla však ve své podstatě tkví v kauze červených trenýrek nad Pražským hradem, tedy sídlem prezidenta. Pro upřesnění: Tři členové skupiny Ztohoven dostali podmínku za vyvěšení obřích „rudých“ trenýrek a musí také uhradit škodu. Samozřejmě že se brání: vyjadřovali tak jen svůj názor na prezidenta. Jsou prý umělci a jejich čin je jedním velkým uměleckým dílem. Jak pan Navara připouští, byl to čin sice kontroverzní, ale nutící prý k zamyšlení. Nicméně k tomu ale také dodává, že těžko říct, zda takto posuzováno by ale musely být uměleckým dílem i mnohé činy prezidenta; o jeho jednání přece můžeme často říct totéž, dodává pan Navara. Já si osobně myslím, že to říct nemůžeme, pokud ovšem nebereme v úvahu ty, které má na mysli pan Navara. S názorem, že čin pánů Ztohoven byl čin nutící k zamyšlení, lze souhlasit, problém však je, kdo a jak se nad tímto činem zamyslí. Už fakt, že původní verdikt soudu byl nahrazen druhým, kterým byly pánové odsouzeni svědčí o tom, že názory na hrdinský, pardon umělecký počin pánů Zhoven, pardon chci říct ze Ztohoven, se budou značně různit.
Tady ovšem pan Navara už začíná se svými názory experimentovat. Jemu totiž přijde, že náročné, promyšlené, často vysoce taktické, racionální, politické a hlavně vlastenecké rozhodování prezidenta Miloše Zemana v domácí, ale hlavně ve složité mezinárodní situaci prezidenta M. Zemana je srovnatelné s úpadkovým myšlením a tvorbou recisistických rádoby umělců. V případě „rudých“ (tedy už ne jen červených) trenýrek přitom vůbec nejde o Miloše Zemana, nýbrž o samou podstatu naprostého znevážení státního, prezidentského symbolu, což by si za pobytu Václava Flašky Havla na hradě nejen nedovolili (tak dalece by neuvažovali), ale nenašli by k tomu ani odvahu přesto, že Václav Havel neměl k podobným „uměleckým“ projevům (coby sám „umělec“!) zas až tak daleko. To nemluvím o tradičně demokratických státech jako jsou USA, Velká Británie, Francie či Německo, kde by v takovém případě zela jistě skončili za katrem.
Pan Navara nahlas uvažuje a říká: „Jistě, Hrad je symbolem země a nemají nad ním vlát trenýrky. Symbolem země je i prezident, jenže co s tím, když je „tolik těch“, pro které právě on tím symbolem jednoduše není: budou vždycky říkat, že pro Pražský hrad je větší ostudou, že tam úřaduje právě on. Připusťme, že zde pan Navara vyjádřil svůj názor, ale otázka je, zda je možné jím citovanou početní veličinu „tolik těch“ (to je kolik, pět, padesát, sto, tisíc, deset tisíc nebo snad sto tisíc „těch“?) považovat za opodstatněný a rozhodující ekvivalent jako většinový názor, který převažuje nad těmi ostatními, tedy „ těch“ zbylých z té menšiny občanů, kteří s počinem „umělců“ nesouhlasí.
Pozoruhodný byl již původní názor a hodnocení soudu, které jednání pánů ze Ztohoven nejprve považovali za pouhou recesi a (tedy ani) ne za přestupek a že až současný výrok soudu vydaný napodruhé, po zásahu nadřízené instance, rozhodl jasně: čin umělců hodnotí česká justice jako “krajně neuctivý”. To ale říká pan Nevara, případně „tolik těch“, avšak není pochyb o tom, že to není jen všeobecný názor české justice a „tolika těch“, ale zcela jistě také většiny občanů České republiky. Ale zpět k názoru pana Navary, že Pražský hrad je symbolem země, zatímco prezident Zeman jím není.
Není až tak nesnadné pochopit jak pana Navaru, stejně jako „tolik těch“ z pražské kavárny, pravdoláskaře, havloidy, sluníčkáře a jiných antizemanovce, že prezident Zeman pro ně není to pravé ořechové, ale co lze pochopit jen stěží je, že se těmito způsoby proti prezidentu Zemanovi vyjadřují. Nebudu daleko od pravdy když zmíním, že pokud by snad v prezidentských volbách vyhrál K. Schwarzenberg, nikdy by k podobným projevům nedošlo a to přesto, že by s Karlem Schwarzenbergem jako prezidentem jistě nesouhlasila velká část občanů. Ne snad proto, že by neměli důvod, nebo že by neměli inspiraci či odvahu, ale prostě proto, že obyčejní občané uvažují jinak, tj. střídmě, slušně a s vědomím, že je to byť nechtěný, ale přece jen prezident republiky! Toto sice farizejsky říká i pan Navara, přesto však dává najevo svůj nesouhlas způsoby, které jsou pro většinu občanů nepřijatelné.
Sem patří i jeho naprosto zcestná úvaha o potřebnosti Pražského hradu jako úřad prezidenta. S jeho názory, že pro potřeby úřadu prezidenta České republiky by byla zcela postačující vila v Lánech lze víceméně souhlasit, ale to, že s touto myšlenkou pan Navara přichází právě v souvislosti s výkonem funkce prezidenta Miloše Zemana je zřejmé a evidentní, že to není podnět nikterak racionální, ale čistě proklamativní, vztahující se k osobě Miloše Zemana. Jsem přesvědčen o tom, že se touto myšlenkou, resp. otázkou pan Navara přestane a nebude zabývat v momentě, kdy na Pražském hradě bude ve funkci prezidenta kdokoli, jen ne Miloš Zeman.
Nicméně pan Navara, aby tuto myšlenku nějak obecně zdůvodnil, hledá podobenství v případech jiných zemí, kde údajně prezidenti nesídlí na tak honosných a vele významných místech, jakým je Pražský hrad, který je údajně, podle Guinessovy knihy rekordů „největším starodávným hradem na světě“. Předkládá nám srovnání s Bílým domem ve Washingtonu, který prý není nic jiného než „velký bílý dům“. Srovnává něco co je naprosto nesrovnatelné, což pro pana Navaru zřejmě není podstatné. Není mi známo, nakolik má pan spisovatel Navara přehled o tom, kde či v čem má ten který cizí prezident své sídlo, ale že M. Zeman není jediný, který užívá, notabene ne ze své vůle sídlo, které je symbolem země. Pro příměr by nemusel chodit až tak daleko aby zjistil, že třeba prezident Slovenské republiky Kiska má své sídlo na Bratislavském hradě a ne někde na hradě v Levoči a pro pana Navaru zřejmě značně neoblíbený ruský prezident V. Putin má, což jistě ví, sídlo v moskevském Kremlu a ani anglická královna nemá sídlo zrovna v nějaké vilce uprostřed královské zahrady. Tak bych mohl pokračovat, protože většina hlav státu má zpravidla jako svůj úřad k dispozici nějaký skvost, nejčastěji historickou nebo jinak proslavenou a vzácnou nemovitost své země.
Dle (nejen) mého názoru by jistě naši prezidenti nemuseli mít svůj úřad zrovna na Pražském hradě, myšlenka se zámkem v Lánech je, resp. by mohla být celkem racionální, pan Navara se ale zabývá myšlenkou, zda by nebylo vhodné, kdyby se kancelář prezidenta, v tomto případě výlučně Miloše Zemana, věnovala jen tomu, čemu se podobná kancelář zpravidla věnuje, tedy tomu, co přímo souvisí s výkonem prezidentské funkce? Nevím co tím má pan Navara na mysli, ale činnost prezidentské kanceláře nemá s objektem hradu nic společného, pokud ovšem nejde o vlastní rozsáhlou činnost kanceláře, resp. zřejmé a objektivní ohrožení bezpečnosti Pražského hradu a prezidenta samotného.
O Hrad ať se stará třeba k tomu účelově zřízená nadace, prezident si tam kancelářské prostory může pronajímat, nebo sídlit jinde, poučuje dále pan Navara. Pokud je mi známo, a panu Navarovi tato skutečnost uniká, existuje příspěvková organizace Správa Pražského hradu, založená již v r. 1993. Pan Navara může hádat za kterého prezidenta tato organizace vznikla. Tato organizace vykonává činnost v rozsahu stanoveném Kanceláří prezidenta republiky a spolu s ní se podílí na zajištění finančních prostředků na tuto činnost. Pražský hrad je Pražský hrad a na tom kopci zůstává; na rozdíl od prezidentů, kteří se střídají… ironicky dodává pan Navara. To má jistě pravdu a ke vší smůle panu Navarovi nejvíc vadí právě a hlavně ten poslední .
Již sám zakladatel samostatného Československa T.G. Masaryk zvolil Pražský hrad jako nejvhodnější sídlo pro hlavu státu, to se po léta bez jakýchkoliv politických problémů traduje a tak by to také mělo také zůstat. Poukaz páně Navary na to, že už Havel se po nástupu do funkce potýkal s nekonečnými prostorami Hradu, které byly plné stínů jeho temných komunistických předchůdců je od pana Navary hodně ubohé konstatování zvláště když si uvědomíme, že se čas nezastavil, že nejen technika ale i věci, myšlení a názory na stav věci se mění, tak se postupem času mění i potřeba, vzhled a využitelnost Pražského hradu. Že Havel byl ten, kdo Hrad po letech zamčených vrat otevřel veřejnosti a doplnil o další zajímavé stavby (podobně jako předtím Masaryk), byla jen zcela účelová a Havlova záležitost. Chtěl tím ukázat svou státnickou velkorysost a (ne)skromnost (vždyť z cizího krev neteče), dát vyniknout svým kamarádům (viz B. Šípek) a dalším přátelům, pustit státu žilou aby ukázal, že on na rozdíl od svých předchůdců vidí Pražský hrad jinak. Opravdu?
To, že není Pražský hrad více pro veřejnost či jinak využíván je věc jiná, o tom však nerozhoduje ani prezident, ani jeho kancelář. Poukaz na to, že se tam dějí poněkud zvláštní věci jako např. detekční brány při vstupu na Pražský hrad, není žádná osobní libůstka prezidenta M. Zemana nebo prezidentské kanceláře, ale je to opatření, vynucené zcela neočekávanou mezinárodní bezpečnostní situací v Evropě. Případ se zcizením a znehodnocením standarty prezidenta republiky a použití červených trenýrek jako její náhradu svědčí o tom, že i přes uvedená opatření lze jistými elementy nejen provokovat, páchat škodu ale i dehonestovat význam prezidentské standarty a tím i diskriminovat osobnost stávajícího, legálně a občany většinově zvoleného prezidenta republiky Miloše Zemana.
Názory a myšlenky pana Navary tedy jednoznačně směřují především k tomu, jak ještě více znevážit, znepříjemnit a zpochybnit náročnou činnost a práci prezidenta Zemana a to (s nadsázkou) i za cenu, že by mohl být vystěhován na zámek v Lánech. Závěrečná otázka pana Navary mi přijde víc hloupá než naivní když se v ní ptá, cituji: „Nebylo by lépe nám všem, Čechům, Pražanům, návštěvníkům i turistům, Pražskému hradu, Plečnikově duši (ukrývající se někde v nebi nad Hradem) a nakonec i budoucímu prezidentovi, kdyby si vystačil s tím, co je nezbytné k výkonu jeho funkce? A třeba i něčím navíc k tomu. Ale musí to být zrovna celý Pražský hrad?“
Aniž bych na tuto poněkud matoucí a hloupou otázku chtěl odpovědět chci se touto cestou pana Navary zeptat: V čem spatřuje uzurpování si „zrovna celého Pražského hradu? Proč tuto otázku pokládá v souvislosti s výkonem funkce prezidenta M. Zemana? Proč s těmito myšlenkami a nápady nepřišel už za éry V. Havla, resp. V Klause? Odpovím za něj: „Protože nebyly důvody se proti nim jako prezidentům až tak vymezovat! K prezidentu M. Zemanovi těch důvodů má pan Navara a jeho přátelé z pražské kavárny bezpočet!“ A o tom to všechno je.
