10. 5. 2017 Globe24
Washington – Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa pozvolna navyšuje počet vojáků, kteří působí ve válkou zmítaném Afghánistánu. Čísla však mluví za vše, 15 let trvající přítomnost Američanů chaos v zemi nevyřešila, spíše ho dál zvyšuje a země čelí kolapsu.
Invaze Američanů v Afghánistánu započala v roce 2001 po útoku na Newyorská Dvojčata. Příkladem provincie, kam Američané vstoupili, je i jihoafghánský Hilmand. Provincie se po odchodu větší části armády po roce 2014 stala největším producentem opia. Opium ale není jediným problémem, který provincii, potažmo celou zemi, znepokojuje. Islámské hnutí Taliban se postupně od roku 2005 vzmáhá na síle. Incidenty s touto teroristickou organizací narostly zejména loni. Povstalci prý ovládají téměř polovinu země. Jakési „stínové vlády Talibanu“ působí prakticky ve všech provinciích a Hilmand kompletně ovládají. Informuje o tom server Politico a novinář Douglas Wissing.
Afghánistán i přes stažení většiny jednotek prý stále zůstává zemí, kde je angažmá americké armády největší. Nejvíce vojáku bylo v zemi za prezidenta Obamy, kolem 100 tisíc jedinců. Dnes jich zůstává něco okolo 10 tisíc, je zde i přes 20 tisíc poradců. Jeden voják stojí americkou pokladnu neuvěřitelný 1 milion dolarů ročně. Tento rok by měl afghánský pobyt přijít Ameriku na 50 miliard dolarů. Nyní se americká armáda do země plíživě vrací. V dubnu přišlo do země dalších 5 tisíc vojáků.
Pentagon vyžaduje další jednotky a Afghánistán pustoší větší a účinnější bomby. Má americká přítomnost a nárůst jednotek smysl? Američané v zemi válčí už 15 let a v rámci nástroje „budování národa“ do ní nasypali mnoho dolarů. Oficiální afghánská vláda je však nefunkční, země je zcela ochromena vlnou ilegální produkce opia, která činí vládu země jednou z nezkorumpovanějších na světě. Země je na devátém místě, co se táče hrozby kolapsu státu. V roce 2016 si ozbrojené konflikty vyžádaly na 12 tisíc mrtvých civilistů. Přes 600 tisíc lidí se muselo kvůli válce přestěhovat. Mnoho Afghánců viní z chaosu v zemi přítomnost zahraničních vojsk, což posiluje lidovou podporu povstalcům z hnutí Taliban.
Je otázkou, jaká je tedy skutečná priorita současné americké administrativy. Prezident Trump hlásal „Amerika na prvním místě“, nicméně posílení vojenské přítomnosti ve vzdáleném Afghánistánu tomu neodpovídá, navíc jde o další zatížení rozpočtu, který už tak vyčerpává boj s Islámským státem nebo manévry u Severní Koreje. Server Politico zmiňuje výpovědi amerických vojáků v Afghánistánu, kteří si stěžují, kolik peněz musí Amerika na jejich přítomnost dávat. Jejich rodiny doma ve Spojených státech musí přitom často strádat.
Problematické je také intenzivnější shazování bomb na území Afghánistánu (nedávno Trump nařídil shození “matky všech bomb”). To může způsobit další odcizení tamních muslimských obyvatel od amerických jednotek. Donald Trump přesto prosazuje další setrvání vojsk na území. Už nikoliv pod hlavičkou „budování národa“, ale pod spojením „protiteroristické světlo“. Nejde o žádnou rozsáhlou strategii, spíše o taktiku s nejistým výsledkem. Neočekává se, že by po 15 letech bojů, najednou Trumpova taktika byla samo spásná. Povstání Talibanu a ozbrojený konflikt ostatně gradoval zejména v posledních letech prezidentování Obamy, kdy bylo v zemi nejvíce vojáků. Talibanští bojovníci kdysi řekli svým kolegům: „Američané mají hodinky, ale my máme čas,“. Toto heslo mluví za vše.
Je otázkou, kdy někdo z Washingtonu konečně řekne, že situace v Afghánistánu je neřešitelná. Podle serveru je nutné, aby americká politická reprezentace přijala to, co je zřejmé. Že válku v Afghánistánu není možné vyhrát, a že je čas, aby Spojené státy stáhly své vojáky a nechaly Afghánce vyřešit si své problémy.
ZasahujeMoskva do dění v Afghánistánu? Ruský expert rozplétánepřehledné dění
Přední američtí vojenští představitelé v posledních týdnech obviňují ruskou vládu z poskytování podpory Talibanu, militantní skupiny, která nadále vede krvavé povstání proti vládě v Afghánistánu, připomíná Artěmij Kalinovskij v komentáři pro server Moscow Times. Expert na východoevropský geopolitický prostor z Amsterdamské univerzity v něm přiznává, že on sám byl k těmto tvrzením zpočátku skeptický, což se nyní změnilo.
Pojistka do budoucna
Předně, nikdo daná obvinění nepodložil konkrétními důkazy, poukazuje akademik. Jako druhý důvod své původní skepse označuje skutečnost, že ruští středoasijští spojenci považují Taliban, stejně jako jeho spojence Islámské hnutí Uzbekistánu, za klíčovou hrozbu. “A za třetí, před dvěma lety jsem slyšel podobná obvinění proti Spojeným státům. Tehdy jsem je odmítal jako očividný nesmysl; směs paranoie a ruské propagandy,” konstatuje expert.
Momentálně ale Kalinovskij již není tak kategorický. Připomíná, že ačkoliv ruští představitelé nepotvrdili dodávky zbraní pro Taliban, jsou nicméně poměrně otevření ohledně své ochoty spolupracovat s touto skupinou.
“Ve této hře jsou dva faktory,” vysvětluje odborník. Uvádí, že Rusko předně děsí Islámský stát (IS), který zakotvil v Afghánistánu a na rozdíl od Talibanu, jehož ambice nikdy nesahaly za hranice Afghánistánu a Pákistánu, IS aktivně verbuje v postsovětských zemích a je připraven útočit v samotném Rusku. Zadruhé, Moskva již dávno nevěří ve schopnost Washingtonu a jeho spojenců vyřídit Taliban coby bojovou sílu či po sobě zanechat stabilní vládu v Kábulu, podotýká, Kalinovskij.
Boris Gromov, generál, který řídil stahování sovětských vojsk z Afghánistánu, spolu s Dmitrijem Rogozinem, ruským vyslancem při NATO, publikovali v roce 2010 komentář v New York Times, v němž varovali, že předčasné stažení sil NATO “bude ohromnou vzpruhou pro islámské militanty, destabilizuje středoasijské republiky a vyvolá příval uprchlíků, z nichž několik tisíc zamíří do Evropy a Ruska,” cituje akademik.
Rozhodnutí Moskvy spolupracovat s Talibanem považuje Kalinovskij za jistou pojistku do budoucna. “Ruští představitelé si zřejmě myslí, že dříve či později bude Taliban součástí nějaké vládní koalice nebo přímo pánem Kábulu. Pokud ano, pomůže být s ním zadobře již teď,” vysvětluje odborník. Dodává, že pro takové jednání existuje precedent – na konci roku 1991, když se hroutil SSSR, pozval Boris Jelcin do Moskvy delegaci afghánské opozice v čele s Burhánuddínem Rabbáním, ačkoliv SSSR předtím po desetiletí pomáhal komunistickému režimu v Kábulu odolávat koalici povstaleckých skupin.
Ačkoliv kábulská vláda tehdy obnovila kontrolu nad městy, venkov povětšinou držela opozice a válku od léta 1989 otevřeně kritizoval sovětský tisk, připomíná Kalinovskij. Podotýká, že SSSR stále ještě existoval, ale po srpnovém puči byly jeho dny sečteny a Jelcin, nikoliv sovětský prezident Michail Gorbačov, představoval přední politickou figuru. “Když do Ruska přijel Rabbání, Jelcin slíbil, že podpora kábulského režimu brzy skončí a snažil se o spolupráci s budoucími vládci Afghánistánu,” doplňuje expert.
Intervence vedou k nekonečné válce
Rabbáního vláda v Kábulu sice netrvala dlouho, jelikož jeho skupina vstoupila do občanské války s jinými islamistickými skupinami, ale Jelcinův krok se ukázal z dlouhodobého hlediska jako výhodný, konstatuje odborník. Připomíná, že poté, co v roce 1992 vypukla občanská válka v Tádžikistánu, Rabbáního síly poskytly útočiště Tádžikům spojeným s opozicí a v nadcházejících letech Moskva za pomoci Rabbáního skupiny pomáhala dojednat konec konfliktu, přičemž od roku 1998 navíc dodávala Rabbánímu zbraně.
“Navázáním vztahů s Talibanem si ruští představitelé nyní bezpochyby myslí, že se uchylují k formě politického realismu,” pokračuje expert. Soudí, že mohou mít pravdu, byť opětovný vstup Ruska do afghánské politiky podtrhuje děsivé škody, které zahraniční intervence – především americká a rusko/sovětská – této zemi přinesly. V prosinci 1979, kdy se sovětské vedení rozhodlo pro intervenci, doufalo, že dokáže poskytnout vládě v Kábulu dostatečnou podporu, aby se konsolidovala a obnovila kontrolu nad Afghánistánem, uvádí Kalinovskij. Dodává, že USA a jejich spojenci rovněž věřili, že po sobě zanechají vládu ovládající většinu země.
Moskva a Washington nicméně opakovaně nedokázaly spolupracovat na ukončení bojů v Afghánistánu, zdůrazňuje akademik. Vysvětluje, že na konci 80. let sovětští představitelé nadále podporovali Kábul nikoliv ve víře ve vítězství, ale v naději, že dříve či později Spojené státy uznají tamní komunistický režim jako skutečného politického hráče a přinutí afghánskou opozici k nějaké formě koaliční vlády. Podpora Talibanu ze strany Moskvy má stejnou logiku, míní odborník. Myslí si, že teoreticky vytváří vůči Talibanu páku a tlačí ho k mírovým rozhovorům, ke vstupu do širší vlády, která by za víceméně přijatelných podmínek mohla zmírnit krveprolití v zemi.
Nedávná obvinění ze strany amerických představitelů jsou nicméně ilustrací toho, proč Kalinovskij považuje takový výsledek za nepravděpodobný. “I kdyby se další domácí (afghánští) hráči uvolili k mírové dohodě, téměř nepřerušený antagonismus mezi Moskvou a Washingtonem z poslední dekády činí takovou mezinárodní spolupráci sotva možnou,” píše odborník. Deklaruje, že je proto stěží představitelné, aby ruská podpora Talibanu – vojenská či jakákoliv jiná – měla za následek něco jiného než přiživení této nekonečné války.
