„Děsí mě, že Stropnického musejí poslouchat generálové,“ neudržela se žena na besedě s profesorem Pavlíčkem. A ústavní expert smutně pravil…

20. 5. 2017   ParlamentníListy

Evropská unie nad námi nemůže mít navrch. Kdo z bankovní rady ČNB zodpovídá za rozplynutí našeho zlatého pokladu, když například Italové na ten svůj i přes ekonomické problémy nechtějí ani sáhnout. Přímá volba prezidenta je také o penězích. Odluka církve od státu, povinná účast ve volbách. Vysocí státní úředníci proti svým resortním šéfům? To by byla anarchie! Setkání s profesorem Václavem Pavlíčkem, odborníkem na ústavní právo, se uskutečnilo v Plzni s necelou dvacítkou zájemců a vygradovalo až do povídání o kompetenci ministrů…


Akci moderoval nestor západočeské literatury a českého jazyka profesor Viktor Viktora, který o svém hostu na úvod akce mimo jiné řekl: „… je profesorem Západočeské univerzity na Právnické fakultě – která osobnosti tohoto typu potřebuje jako sůl. Působil na Karlově univerzitě, byl proděkanem Právnické fakulty a prožil si normalizační bezčasí. Po roce 1971 byl propuštěn a až do roku 1990 žil mimo tuto fakultu. Od roku 2000 je předsedou Nadace Marie, Jozefa a Zdeňky Hlávkových – jeho činnost v tomto je nesmírně rozsáhlá a důležitá. Je také členem vědecké rady Národní galerie. A navíc je ještě zahrádkář,“ vyčetl všechny aktivity svého hosta profesor Viktora.

„Oživení činnosti nadace se datuje rokem 1990,“ uvedl profesor Pavlíček. „Začal jsem v ní působit v roce 1992 a poté jsem byl v roce 1993 zvolen místopředsedou a od roku 2000 předsedou. Když jsem se mohl vrátit po roce 1990 na fakultu, tak jsem pracoval na katedře ústavního práva na Listině základních práv a svobod. Chtěl jsem, abychom obnovili výuku státovědy, tedy výuky o státu, a navazovali na historii,“ představil se ještě v úvodu bývalý člen Helsinského výboru Václav Pavlíček.

Rovnoprávnost, zrušení šlechtických titulů, pozemková reforma i odloučení církve od státu

„Masaryk ventiloval svou myšlenku při odchodu ze svého úřadu, že státy se udržují ideály, z nichž se zrodily. Když bylo české státnosti zle, tak bylo zle i proto, že se od těchto Masarykových ideálů, které formuloval k české otázce a které promítal do svých dalších prací, když vzpomínal o Havlíčkovi, světové revoluci, odchýlila,“ pohovořil profesor Pavlíček o Tomáši Garrigue Masarykovi. „To je v knížce Nová Evropa – Stanovisko slovanské, kterou začal psát při pobytu v Rusku. Vyšlo to nákladem Československých legií. Ukázal tady koncepci nové ústavy, že to má být republika a nikoliv monarchie a že má být založena na rovnoprávnosti především mužů a žen, zrušení všech stavovských výsad, což ovšem byl názor celého politického spektra.“ Zrušení šlechtických titulů bylo podle hosta ještě dříve, než se Masaryk vrátil do Československa, kam přišel těsně před Vánoci 1918. „Že má být také provedena zásadní pozemková reforma a odstraněny křivdy, kterých se habsburské mocnářství vůči Československu, českému národu dopouštělo a aby se mohli vrátit potomci exulantů, kteří museli z důvodů svého náboženského vyznání odejít, a tak se mohli podílet na pozemkové reformě.“

„Řada věcí se tedy podařila, ale některé věci také nikoliv. Nepodařilo se to, oč usiloval Masaryk a další, tedy odluka církve od státu a zrovnoprávnění všech náboženských vyznání – jak řekl významný český historik a kritik Masaryka Josef Pekař,“ pokračoval dále Pavlíček. „Jeho názor byl, že hlavní myšlenkou českého národa je otázka národnostní. Masaryk byl za ta léta přesvědčen, že je to otázka náboženská. Byl to právě Masaryk, který myšlenku obnovení národa dokázal realizovat. Pekař při svém projevu v roce 1935 uvedl, že Masaryk nikdy nevstoupil do chrámu Svatého Víta, neboť nechtěl navazovat na tradice monarchie,“ seznámil přítomné s ne příliš známými skutečnostmi profesor Pavlíček. „Zlořády politického stranictví byly dobře popsány.“ Tehdy se podle něj také psalo, že Československo bylo nejdemokratičtějším státem v Evropě a bylo vydáno na pospas nedemokratickým státům. „Polemizoval jsem s těmi, kteří říkali, že Češi jsou nevyspělý národ. V jedné publikaci bylo Švehlou napsáno, že ´… neměli jsme šlechtu, odrodila se nám a je to jenom prostý venkovský lid, který byl nositelem českého jazyka a českého národního vědomí´.“

Česká státnost? Ještě dříve než od Sáma

Poté začala diskuse. První se zeptal muž středního věku: „Proč v současnosti odvozujeme českou státnost od kmenového knížectví Václavova, proč nenavazujeme na československou státnost. A když už tedy jdeme do středověku, proč nejdeme ke Zlaté bule sicilské, kde byla česká státnost potvrzena. Proč ta historie je založena na legendách, a ne na historických pramenech?“

„Ústava říká něco jiného,“ ujal se vysvětlování profesor Pavlíček. „Říká, že navazujeme na dobré tradice státnosti Koruny české a tradice státnosti československé. Ve státnosti bychom v souladu, ale myslím historicky nepřesně, odvozovali kořeny od Lucemburků a celé období přemyslovské je z toho vynecháno. Já jsem tuto formulaci kritizoval, že kořeny státnosti jsou mnohem delší. Trvalostí státnosti se ukazuje, že přes otřesy věků státnost vydržela. Ostatně český stát se vyznačuje i geograficky, že se v tom území vždycky pohyboval.“ V době první republiky se podle Pavlíčka hovořilo, že se česká státnost odvozuje od doby Sámovy a cyrilometodějské tradice. „K tomu se přikláněla i katolická církev třeba v tehdy vydaném Svatováclavském sborníku v roce 1929, kde se zdůrazňovalo, že cyrilometodějská tradice je tou tradicí, která zároveň spojuje východ a západ Evropy. Ve Svatováclavském sborníku, vydaném před několika lety, se to chápe jinak a jde se kupodivu mnohem hlouběji do minulosti. Uvádí, že státnost bychom měli vnímat přes knížete Václava jako navazování staré předkřesťanské tradice. To mýtické kamenné křeslo a lýkové střevíce, že toto všechno navazuje na mnohem starší tradice, které právě Václav v nastolovacím obřadu symbolizoval. Další historik také poukazuje na to, že zde bylo již dávno vytvořeno samostatné biskupství, které pak dohlíželo na samostatnou státnost.“

„Nebyl jsem příznivcem 28. září jako dne státního svátku a zdůrazňoval jsem, že 28. říjen jako idea současné státnosti je nám z hlediska demokratického uspořádání bližší,“ posteskl si profesor ústavního práva Pavlíček. „Ovšem 28. říjen má význam v trvalosti české státnosti. Ne v hodnotách demokracie, ale v hodnotách dlouhého trvání, což v mírových smlouvách, které se týkají Československa, se uvádějí historické tradice Koruny české, kdy v obraně proti Turkům byla založena unie Uher a Rakouska a Českého království. Toto za doby Habsburků bylo opuštěno a zrazeno. Také z hlediska hranic je důležité trvání státnosti, že to není jen na základě mírových smluv v roce 1918 a 1919, ale že je to záležitost tradic,“ vysvětlil host plzeňského diskusního odpoledne.

(Ne)nadřazení evropského práva

Rozčílená žena staršího věku se pak nechala slyšet: „Můžete mi vysvětlit vztah svrchovanosti České republiky k EU, když se tvrdí, že evropské právo je nad ústavním zákonem?“

„To není tak jednoznačné,“ uklidňoval tazatelku pan profesor. „Někteří to tvrdí, někteří ne. Dokonce spolkový soud Německa tvrdí, že evropské právo je sice nad zákonem, ale ne nad ústavou. Nyní, když se ministr vnitra pokoušel čelit směrnici EU, tak se snažil změnit ústavu, aby v tomto ohledu to byl ústavní zákon a nemohlo to být evropským právem překonáno. Přirozeně existuje silný nátlak ze strany EU, aby se to chápalo jinak, ale nemohu říci, že by to byla obecně přijímaná teze v jednotlivých státech EU. Já jsem to vždy odmítal a argumentoval jsem včetně toho, že suverenita spočívá ne v tom, jak u nás říkají někteří právníci, že odevzdáváme nějaké pravomoci a že s tím zpátky již nemůžeme nic dělat. Říkám, že suverenita ne v rozsahu pravomoci, ale ve schopnosti státu si zase vzít pravomoci zpět. A že tomu tak je, ukazuje nejen Lisabonská smlouva, ale i Brexit, kdy Británie se rozhodla, že si tu svrchovanost bere zpět,“ uvedl k plné spokojenosti tázající se ženy profesor Pavlíček.

Prezidentští kandidáti „ve vatě a v balíku“

Otázka muže středních let zněla: „Dnes se hodně diskutuje o změnách ústavy. Jak je dobré ji měnit podle libosti několika politiků?“

„Změn ústavy nebylo zase tak moc,“ uklidňoval opět Pavlíček. „Jedna byla přímá volba prezidenta republiky. Já se přiznám, že jsem tomu nebyl moc nakloněn. Nedomníval jsem se, že to je projev větší demokracie. Jestliže si musí kandidát obstarat 50 milionů, které se počítají jako limit, ale v každém případě musí mít prostředky k tomu, aby se mohl uplatnit. Tedy buď je bohatý, nebo si musí obstarat podporu od jiných. Malí střádalové mu tolik jistě nedají, tak to budou osobnosti, které mají kapitál. Je to určitá forma majetkového censu, alespoň fakticky, když ne formálně. Formálně tedy budou mít přístup do sdělovacích prostředků, ale je otázka, jak je to účinné. Jde to tak daleko, že nejen nezávislí kandidáti, ale i u kandidátů politických stran se od nich žádá – a dokonce i v sociální demokracii – aby si na to přispívali. Já si nemyslím, že je to rovný přístup k veřejným funkcím. Kromě toho to přirozeně rozděluje společnost. Nemyslím si, že když se to zavedlo, že bychom od toho měli ustupovat, protože každý systém má svá pozitiva a negativa. Nepochybně negativa nebyla v tom, že se muselo několikrát hlasovat v parlamentě, ale jsou třeba v této oblasti.“ Zároveň se podle Pavlíčka stále objevují snahy politiků, aby prezident, který byl zvolen přímo občany, byl zbaven funkce, obžalován, a to je jistě věc, která nepřispívá ke stabilizaci státu.

O amnestiích a milostech

„Jsem přesvědčen vzdor tomu, že jsem všechny prezidenty čas od času kritizoval, a ty jejich reakce byly různé, že obecně platí, že každý funkcionář, každá instituce chce rozšiřovat svoji moc nad limity, které má,“ …  …   …

 … …. …. dále se dozvíte názor prof. Pavlíčka na guvernéra a hodnostáře Národní banky, kteří nejsou zakotveni v Ústavě – dále padne otázka, kam zmizel zlatý poklad NB – mluví se o milostech a amnestiích – o referendu a povinných volbách – o vzpupných a vzpurných státních úřednících – a další šoky doby očima ústavně-právního odborníka.

(dokončení zajímavého textu reportáže ZDE)