3.5.2017 Argument!
Už je to tu zase. Euro se vrátilo na naší rozjitřenou politickou scénu. Jsou k tomu zhruba dva hlavní důvody. První je ukončení tzv. kurzového závazku, který byl od počátku nesmyslný a v závěrečném období i neudržitelný. Postupný návrat k plovoucí koruně, která by navzdory krátkodobějším turbulencím měla ve střednědobém horizontu posilovat, se stal signálem pro „naše“ podnikatelské kruhy. Ty začaly znovu tlačit na přijetí eura ve smyslu hesla, „co je dobré pro Německem ovládaný průmysl, je dobré i pro české občany.“
Druhým faktorem, který rozvířil českou politikou scénu, z níž velká část si libuje v poloze shrbenosti, jsou posuny v rámci EU, resp. eurozóny. Odchod Velké Británie dále zesiluje pozici Německa, kterou se Emmanuel Macron pokusí vybalancovat souhrnem neoliberálních reforem ve Francii, aby obnovil mezi zeměmi mocenskou paritu. Tyto posuny oživily znovu tezi tzv. vícerychlostní Evropy, která v praxi už dávno existuje. Nicméně, čeští politici – v představě, že by snad „nebyli u toho“ (u čeho tedy vlastně, že?) – mají pocit, že musíme rychle vstoupit do eurozóny, abychom se nedostali na jakousi periferii.
Rozebírat ekonomické argumenty je pro mě, která se euru a jeho vadám věnuje už od studentských let (ergo tak 15 let), poněkud únavné. Bohužel, i kdybych je zmiňovala milionkrát, nestačí to. Euro bylo realizováno a stále JE vnímáno jako politický projekt. Stalo se nicméně věcí jakési prapodivné prestiže, projevem určité zběsilosti „být u toho“, a to bez ohledu na to, jak to může ovlivnit ekonomiku v ČR, za kterou by měli být čeští politici odpovědní na prvním místě. To, že tuto odpovědnost povětšinou vůbec necítí a řada z nich se nadmíru těší, až po domácím propadáku budou z loajality k Bruselu, resp. Berlínu „recyklováni“ na nějakém pěkném místečku v EU, ponechme nyní stranou.
Euro je politický projekt a nefunkční měna
Euro jako politický projekt vzniklo a je nefunkční měnou. Není to vůbec otázka ideologická, je to prostě DNA této měny. Od počátku tvorbě eura dominovaly německé představy, které se s dluhovou krizí roku 2010 dále plně rozvinuly. Pokud provozuji jednu měnu na území, které vykazuje značné rozdíly (z hlediska struktury ekonomiky – to je klíčový faktor, ale i geografie, institucí a jejich role, následně úrovně mezd atd. atd.), potřebuji nutně přerozdělovací mechanismus. Podívejme se na USA, kde je skutečně enormní mobilita pracovní síly, nesrovnatelná s Evropou. I tam potřebujete pro fungování jedné měny redistribuci, přerozdělování. Totéž platilo mezi severem a jihem Itálie (a to ještě lira nebyla zrovna skvělá měna), mezi východem a západem Německa (viz sjednocení marky, ve většině případů 1:1 a viz solidární daň) a platilo to samozřejmě i pro Československo, které také bylo taková měnová unie.
Jenže eurozóna žádný takový mechanismus nemá. Není lehké něco takového prosadit ani v rámci jedné země (viz napětí sever a jih Itálie, i v rámci Československa…), natožpak mezi různými zeměmi. Místo toho tu máme velmi uvolněnou politiku ECB, která aktuálně přes svůj program kvantitativního uvolňování a nízké úrokové sazby zachraňuje před pádem do temnoty Itálii, ale to nebude jistě trvat věčně. Však už si také Mario Draghi vyposlechl od Wolfganga Schäubleho svoje…
Restrikce místo přerozdělování
Místo přerozdělování má euro ovšem restriktivní pakty. Takovou pěknou svěrací kazajku v podobě Paktu eura plus a Fiskálního kompaktu. Tato kazajka, jako koneckonců i zlatý standard, má deflační podobu. Pokud má země specifický problém, devalvace, resp. depreciace nepřichází v úvahu. Tlak jde rovnou na mzdy a přes „přizpůsobení se“ ekonomickou recesí. Na rozdíl od šovinistických mýtů, hovořících o „jižním křídle“, se to zdaleka netýká jen jihu, ale dnes také Finska, které vždy bylo šampionem v reformách. Od té doby, co na něj dolehly tzv. asymetrické šoky, zažilo hlubokou a dlouhou recesi, což je ještě zvýrazněno v kontrastu se Švédskem, které moudře euro nemá.
Je pravda, že jsou nyní na stole návrhy, které žádají změnu eurozóny – jak nový francouzský prezident, tak i španělská vláda (a nejnověji jsem zaznamenala i italské vyjádření) chtějí změnu konstrukce. Je otázkou, zda jejich návrhy by byly pro narovnání asymetrického zatížení práce v eurozóně oproti kapitálu dostačující. V Německu ovšem nejspíše zvítězí znovu Angela Merkelová, což je signálem pro to, jak píše i Wolfgang Münchau, že se nebude měnit vůbec nic. Koneckonců se A. Merkelová při setkání s E. Macronem již nechala slyšet, že „nevidí potřebu měnit pravidla.“ Bodejť by ji viděla, když „pravidla“ byla ušita Německem a pro Německo.
Česká pozice
A co česká pozice? Domnívám se, že současné sliby o „stanovení termínu eura“ a nutnosti „být u toho“ jsou, kromě tlaku podnikatelských kruhů pod zahraniční kontrolou, chronickým projevem mindráku z toho, že „ještě nejsme Západ.“ Právě ony debaty, knihy k tématu a koneckonců i občasné demonstrace s hesly „patříme na Západ“ velmi výmluvě signalizují, že Západ nejsme. (Protože jinak by nikoho ani nenapadlo se o tom takto rituálně a trapně ujišťovat). Evropa zkrátka je již nyní multi-rychlostní a ČR má pozici tzv. závislé ekonomiky (což jsem popsala v knize Jak jsme se stali kolonií). U některých politiků ale převládá – vzhledem k technickému nepochopení problému – představa, že zavedením eura se tím Západem staneme. Že zkrátka budeme na té správné straně.
Já osobně dlouhodobě, konzistentně nevystupuji proti euru jen proto, že měnová unie je nefunkční a že další problémy – nejpozději u změny politiky ECB – na sebe nenechají dále čekat. Zastánci toho, že problémy jsou pryč, nevidí do střev ekonomiky Itálie a především nechápou, že euro prozatím vedlo k divergenci (oddalování úrovně) mezi členy, nikoliv obráceně. Zaslechl někdo z těch vášnivých podporovatelů, abychom byli v jádru integrace, že podle Draghiho je euro neodvolatelné? Ví někdo z nich, co to jsou disbalance na Target 2? Dovedou si představit přepočet úspor, důchodů, platů přes kurz dejme tomu 25,50 Kč za euro, když podle parity kupní síly (viz Eurostat) jsme někde kolem 19 Kč?
Euro jako svěrací kazajka
Jsem proti euru především z pohledu českých národních zájmů. Euro je svěrací kazajka, která nám nejenže neumožní být Západem, ale definitivně nás odsune do druhé, či třetí kategorie. Především to katastrofálně omezí již nyní nedostatečný hospodářský manévrovací prostor.
Pro řadu politiků to může být lákavá vize. Já sama jich znám takových řadu, kteří s úlevou říkají, že to a to nejde, protože Brusel (=Berlín). Je to příjemně oportunistické. Nemusí se nic vymýšlet, nedejbože nějaká strategie skutečně pro NAŠE potřeby (a ne pro zahraniční investory, Amazony atd. atd.). Přijetím eura skutečně nemůžete skoro nic: monetární politiku ovládá ECB, která na zájmy malých zemí kašle, resp. dle mandátu kašlat musí, protože sleduje agregované veličiny za celou eurozónu. Fiskální kompakt spolehlivě udusí jakoukoliv expanzi, o kterou by se snad vláda mohla pokoušet. Zbyde tak rozhodování o tom, jestli se bude moci kouřit v restauracích. Pro poslušné místodržící je to asi zajímavé. Pro občany už jaksi moc ne, protože náklady přizpůsobení by nesli právě oni.
Západ a politická ekonomie
A jak je to s námi a tím Západem? Inu, být Západem opravdu neznamená mít euro. A nemusíme se ani vracet k nešťastnému Řecku, o němž jsem s Kostasem Tsivosem (o něm a o fungování eurozóny z hlediska politické ekonomie) napsala celou knihu.
ČR není z hlediska politické ekonomie, o kterou tu dominantně jde, Západ. A nebude. Být Západem znamená totiž mít páky ovládání kapitálu, ne se přisát k nefunkční společné měně. Znamená to mít matky nadnárodních firem, ať již produkčních či finančních na svém území. Znamená to čerpat zisky z jiných zemí, a ne je předávat. Znamená to mít ekonomickou pozici k aktivnímu vytváření pravidel, nejen poslušně zvedat ruku, když paní Merkelová kývne. To je být Západ. Jenže o tom se žádná debata vést nebude. Ani místodržící nemají rádi, když se do zákulisí pustí světlo.
