Přes čáru

Avatar
Původní autoři

Luděk Prokop
15. 5. 2017
Náměstkyně Alena Schillerová, která by měla podle hnutí ANO nahradit Andreje Babiše v ministerském křesle, nemá podle premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) potřebné předpoklady pro dobrý výkon funkce. Sobotka v pondělí požádal ANO o urychlené předložení jiného návrhu.


Po té, co Babiš oznámil, že hodlá ukončit vládní krizi, odstoupit a na základě byť hrubě porušené, nicméně nevypovězené koaliční smlouvy, navrhnout nástupce (nástupkyni do uvolněné funkce), se dozvídáme, že Bohuš Sobotků v takřka siamsky bratrském souznění s nově zrozeným skvělým spojencem, bratrem Kalouskem, rozhodli pokračovat ve vládní krizi do úplného konce, tedy až do příštích voleb. Pokud ovšem pan prezident nevyslyší úpěnlivá volání po dodržování ústavy. Pokud je vyslyší, pak bude nucen neprodleně rozpustit vládu, evidentně a nesporně neschopnou plnit ve vzájemné shodě a řádně, proces vládnutí.

Cesta k logickému a konečnému poznání, že vláda není schopná vládnout je déletrvající a trnitá, závěrem provázená absurdními výstřelky, jinak skvělého premiéra, honosícího se permanentně, po dobu trvající více než tři roky, skvělými úspěchy a vynikajícím fungováním jeho koaliční vlády. Zvláště pak v oblasti finanční, kdy po řadě deficitních let státního rozpočtu, bylo dosaženo přebytku. S ohledem na tyto skutečnosti lze považovat zdůvodňování bratrského týmu Sobotka-Kalousek, proč je nutné odmítnout návrh na nástupkyni Babiše, za účelové, nejapné bláboly. Jak se zachová Sobotka, který je zřejmě ve vleku bývalého nepřítele, dnes přítele nejbližšího, razantnějšího, drzejšího a silnějšího, takřka obdivovaného dominantního bratra Kalouska, po kritickém sprdnutí ve znění: „Žádost premiéra, aby hnutí ANO nominovalo jinou osobu, postrádá smysl“, nelze při nenadálých, nečekaných i absurdních až cirkusáckých kotrmelcích premiéra nikterak předvídat. Očekávat lze cokoli. Cokoli nevybočující z proslulé submisivity premiéra dříve vůči Babišovi, dnes vůči Kalouskovi.

Cesta k logickému a konečnému poznání, že vláda není schopná vládnout, byla započata průzkumem volebních preferencí s 30 procenty pro „ANO“ a 12 procenty pro ČSSD a děním zahájeným bezprostředně po tomto průzkumu. Zmatečná panika páně Sobotky korunovaná veřejným vyhlášením, že do konce týdne jde podat demisi vlády, aniž by kohokoli, včetně nejbližšího vedení strany či dotčených členů vlády, s touto ukvapeností seznámil. Na hradě následoval šokový úlek, zmatené pobíhání a kvokání kokodák, dák, já jenom přišel říct, že jsem tu demisi nepřišel dát. Po nepatrném zmírnění šoku, následoval opakovaný příslib, že demisi přinese do poloviny května, včetně písemného provedení. Následně, kdy vyděšení Sobotky, z vlastní opovážlivě hrdinské odvahy opadlo i se zbytečky oné odvahy, oznámil další změnu. A sice, že žádnou demisi nepodá, pouze zasílá dopis prezidentovi s návrhem na odvolání Babiše. Na původní bláboly ohledně mučednictví Babiše zapomeňte.

Prezident ze staré školy, kdy se ještě učilo, že smlouvy se mají dodržovat, požádal o vypovězení koaliční smlouvy oficiálně, byť již jasně porušené. Strhla se lavina hýkání, cože si to ten náš prezident dovoluje a že musí dodržovat ústavu, (jakoby ústavu logickým požadavkem na dodržování etických zásad jakkoli narušoval). Dotčené strany ale nadále tvrdošíjně, ze záhadných důvodů trvají na odmítání koaliční smlouvu vypovědět.

Zahájení, nejspíš poslední fáze vývoje vládní krize, nastalo oznámením Babiše, že hodlá ukončit vládní krizi. Splní požadavek premiéra, odstoupí z funkce ministra a dle předchozích vyjádření premiéra i koaličních partnerů, na základě nevypovězené koaliční smlouvy, navrhne za sebe nástupce (nástupkyni do uvolněné funkce). A tu následuje další kotrmelec. Řešení dříve kvitované zúčastněnými, jako přijatelné a uspokojující, znenadání nevyhovuje. Krize vzdor vstřícnosti Babiše ve věci jejího ukončení a zásluhou věrolomnosti notoricky známých věrolomných individuí, pokračuje dál.

Takže s napětím můžeme očekávat, s jakými ústavními požadavky neoficiální vykladači ústavy, ještě za prezidentem přijdou. Laik, který zaslechl cosi o ústavní povinnosti prezidenta, odvolat vládu neschopnou vládnout, by nad takhle prostou a jasnou záležitostí dlouho nebádal. Po porušení koaliční smlouvy, kdy torzo vlády není ochotno dohodnout se s druhou nejsilnější stranou ve vládě ani po té, kdy druhá nejsilnější strana vyhověla vzneseným požadavkům a očekává naplnění příslibů daných a vztažených ke koaliční smlouvě, lze vzhledem k rostoucí drzosti vrchního poradce premiéra viz – „Žádost premiéra, aby hnutí ANO nominovalo jinou osobu, postrádá smysl“ očekávat cokoli.

Po opakovaném porušení jak koaliční smlouvy, tak souvisejících příslibů, vyvstává opětovně před prezidentem ústavní povinnost. Nikoli však taková, že prezident je povinen vyhovět všem stupňovaným požadavkům páně Kalouska a jeho nohsleda Sobotky. Nýbrž povinnost odvolat vládu neschopnou vládnout.