3. 5. 2017 NWOO
Než začnete číst tento článek, je dobré si připomenout že: 1/ dluhy se nemají dělat – je to cesta do nesvobody, 2/ když už jste se zadlužili, měli byste dluh co nejdříve splatit, protože exekuce je vždy nepříjemná věc, 3/ jsem-li podnikatel, svými nespalcenými dluhy stahuji pod vodu další lidi a za to se kdysi chodilo o do vězení, 4/ zákony jsou šity na míru bankám a úvěrovým domům, nejsou šity na míru řadových klientů, jako jsem já nebo vy. A když už se dostanete do té etapy, že na vás nastoupí exekutoři, čtěte následující:
S exekutory nejlépe zatočí ten, kdo nemá strach a má koule. To vše v mezích zákona. Je nutné jednat bez emocí, s chladnou hlavou, pečlivě a přesně. Emoce maří úspěch celého postupu. Se strachem je nemožné vůbec něco podniknout a nenávist, nebo dokonce škodolibost nadělá víc škody než užitku. Na člověka, který nemá strach si hned tak někdo netroufne. Většina dá přednost cestě nejmenšího odporu.
Už když jsem cítil, že své podnikání ukončím krachem, rozdělili jsme si manželkou bezpodílové spoluvlastnictví manželů tak, že mně zůstaly staré, nefunkční krámy. To kvůli tomu abych na seznamu vůbec něco měl a aby to soudkyni nepřipadlo podezřelé. Manželka měla na seznamu všechno ostatní, co mělo nějakou reálnou hodnotu.
První exekuce:
Manželka mi volala, že je u nás exekutor a podle jeho slov „si to prý se mnou vyřídí“. Přijel jsem zrovna když neumětelsky a neodborně odpojovali myčku. Donesl jsem hadr se slovy „zabavit můžete, ale ne dělat bordel, utřete to!“. Paradoxně ten který si to se mnou chtěl vyřídit, klečel u mých nohou a vytíral rozlitou vodu z hadic. Zatímco exekutorští poskoci nakládali 3 plné velkoprostorové dodávky, domluvil jsem si schůzku s právníkem. Z jejich diskuze jsem pochopil, že byli rovněž okradeni exekutorem o majetek a tímto způsobem splácí dluh.
Moji nejbližší příbuzní dali právníkovi plnou moc ve věci vylučovacích žalob na jejich majetek. Já už jsem léta formálně nic nevlastnil, všechno bylo někoho jiného. Příbuzní museli soudu doložit svá vlastnická práva k věcem zabavených exekutorem, proto jsem sháněl a vyráběl nabývací listiny. Nejlépe faktury na konkrétní jména, darovací a kupní smlouvy, v případě méně hodnotných věcí postačily paragony.
Mezitím jsem nakoupil všechno vybavení domu nové. Podle hesla „penize jsou toho kdo je má“, jsem v poslední době na účtech neměl ani korunu. Peníze jsem měl já a proto byly moje. Nikdy bych bance nesvěřil ani korunu. Manželka měla nervy z ostudy na vesnici kde bydlíme, tak jsem ji uklidnil tím, že jsem ještě koupil luxusně vyhlížející ojetinu. Poté všem drbnám spadly brady a našly si jinou oběť.
Po čase se exekutor ozval znovu. Dohledal že jsem prodal auto a že mu ho mám přivést do nějakého ultimativního data. Prodal jsem ho víc jak půl roku před exekucí a proto nemohl exekutora zneplatnit kupní smlouvu. Na tohle jsem odepsal, že nechápu kdo tento nelogismus vymyslet. Nemohu jim dovézt auto které mi nepatří a jestli si uvědomují že mne nabádají k nelegální činnosti – krádeži.
Stratégové z exekutorské knceláře vyzkoušeli co mohli a bohužel pro ně, neskočil jsem jim ani na jeden trik.
Tři vylučovací žaloby a tři soudy daly příbuzným za pravdu, že zabavené věci jsou jejich a exekutor je musí vrátit. Po třech letech nás exekutor vyzval, abychom si přijeli pro zabavené věci, s tím že pokud vše nestihnem odvézt ve stanovený den, bude nám účtováno skladné. Požádal jsem kamaráda, aby mi pomohl s odvozem. Sešli jsme se u skladu, kamarád s dodávkou a naše tři auta. Kamarád to komentoval slovy:“Podívej se na chudáka, přijel si pro svoje věci čtyřma autama!“.
Exekutorovi zbyly pouze věci které nikdo nechtěl, např. nevkusný nebo nepohodlný nábytek, spálená ruční vrtačka (ta která figurovala už v rozdělení BSM před deseti lety), nepojízdná jízdní kola a jiné harampádí. Z ekonomického hlediska byla tato exekuce pro exekutora i věřitele totálním fiaskem. Pro nás byla exekuce přínosná proto, že nám uklidili v garáži – skladišti nepotřebných věcí. Tímto bych chtěl exekutorovi poděkovat.
Druhá exekuce:
Došel mi dopis od jiného exekutora, že na dluh který vymáhá jistý a jiný subjekt, mám vypsat předtištěný splátkový kalendář, jinak zabaví, sebere, ukradne aj.“bububu“. Součástí dopisu bylo rovněž vyúčtování jeho služby, cirka 70 tisíc.
Vzal jsem papír a obyčejnou propisku (jako nemajetný nemám počítač, ani psací stroj) a napsal dopis, ve kterém jsem uvedl:
– že u mne už exekutor byl a všechno zabavil
– že musel všechno cenné vrátit
– že prodejem harampádí neutržil ani částku na pokrytí své služby
Toto jsem doplnil daty, adresami, jmény a čísly jednacími pro snadnější dohledání a ověření že jsem si to nevycucal z prstu.
Dále jsem uvedl, že od doby první exekuce nikde nepracuju a žiju ze sociálních dávek (není problém si to ověřit). Protože už v době první exekuce jsem byl shledán bezmajetným a sociální dávky nestačí ani na živobytí, proto jsem ani nemohl koupit movité věci, které by mi mohly být zabaveny.
Rovněž jsem uvedl, že po přečtení jeho dopisu popadl moji rodinu z nepochopitelných důvodů uklízecí amok, během něhož si uspořádali nabývací listiny k majetku do zvláštních šanonů. Tím jsem dal nenápadně najevo, že rodina je na jejich příjezd a případné vylučovací žaloby a soudy nachystaná.
Rovněž jsem uvedl, že se při úklidu našel seznam mých dlužníků (absolutně nevymahatelné pohledávky), o který měl už dříve eminentní zájem finanční úřad. Ale že se obávám, že mu ho nemohu vydat, neboť v těchto věcech má absolutní přednost finanční úřad. A že pokud ho chce, ať jedná s finančním úřadem.
Dále jsem uvedl, že z výše uvedených důvodů mu splátkový kalendář vracím jako bezpředmětný.
V posledním odstavci jsem exekutora uvědomil, že kopii tohoto dopisu posílám na moravskou pobočku subjektu který o exekuci požádal a další kopii posílám na vedení onoho subjektu v Praze. To aby na ústředí věděli jak to tam na Moravě vedou a za co hodlají vyhodit z okna 70 tisíc.
Je to už několik let a nikdo se ještě neozval. Je to logické, exekutor je podnikatelský subjekt, který musí generovat zisk. Na mně by vygeneroval akorát ztrátu, proto se mnou přestal zabývat a našel si blbce kteří se okrást dají.
Jednou za pár let si na mne vzpomene finanční úřad. Že mu prý dlužím a abych učinil písemné prohlášení o změně mých majetkových poměrů. Zajímá ho zda jsem třeba nekoupil movité a nemovité věci, cenné papíry, nemám finanční účast v podnikatelských subjektech aj.
K tomu ale musím předeslat, že jsem dříve měl snahu dluh zaplatit. Nebyl příliš vysoký a splatit by se dal, pokud bych mohl podnikat. Protože ale podnikání mi bylo soudem zakázáno, zkusil jsem si otevřít živnost. Živnostenský úřad požadoval potvrzení o bezdlužnosti od FÚ. Zašel jsem za ředitelem FÚ a chtěl potvrzení po něm. Ten mi na rovinu sdělil, že toto potvrzení by ho stálo místo. Já ho zase ujistil, že bez potvrzení a živnostenského listu nebudu schopen finančnímu úřadu dluh splatit.
No a pokaždé když mi dojde ta jejich žádost o prohlášení změn majetkových poměrů, tak nic nevypisuju, ale vezmu papíry a když mám cestu kolem, tak věc jdu projednat osobně.
Setkání probíhá pokaždé stejně. Příslušný úředník si pozve kolegu nebo kolegyni jako svědka. Podle papíru se mne ptají na movité, nemovité věci, aj. viz výše. Poslední posezení bez kávy probíhalo asi takto:
Ptali se na to, kde pracuji. Já na to, že nikde, protože z životního minima bych nepřežil. A pak se dostanou k jádru věci, kdy jim zaplatím dlužnou částku. Já jim řeknu story o exekutorech, že byli rychlejší jak oni a stejně nic nedostali. Pak story o jejich řediteli, mé snaze dluh splatit a o nemožnosti ho splatit, protože nejsou schopni se se mnou dohodnout a pro řešení nejsou schopni udělat vůbec nic.
A pak se jich už ptám já. Např. jestli si všimli, že z původně dlužné částky vyčarovali svými poplatky z prodlení pětinásobek. Ano, souhlasně kývou hlavami a že se to bude neustále navyšovat.. Já důrazně: „A připadám vám jako debil, který vám na ty lichvářské úroky skočí?“ Nene, kroutí hlavami. Ok, já na to, tak mi zařiďte odpuštění penále a já vám zaplatím původní dlužnou částku. A oni prý si mám poslat žádost na ministerstvo financí a prý možná snad… To je zarazím a ptám se: „Potřebuju já něco od vás? Nepotřebuju. Potřebujete něco ode mne? Ano. Potřebujete zaplatit. Pokud něco potřebujete, bez vlastního přičinění to nikdy nedostanete.”
Pokračuji: „Tak obsah tohoto rozhovoru předneste řediteli na pracovní poradě.“ „Nene, to my nemůžeme!“ a připitoměle se usmívají jak děcka ve škole. Je mi jasné, že mají strach přednést řediteli něco z rozhovoru se mnou. „Vy nemáte pracovní porady?“ ptám se. A oni s pohledem hloupých telátek se na sebe usmívají jak kdybych řekl nějaký necudný vtip. Tak je ještě upozorním, aby s tím začali něco dělat, že se mi blíží důchodový věk a až budu jednou ležet na LDN, tam už ze mne nevyrazí ani zkřivený pětník. Je mi jasné že už z nich nevyrazím ani slovo, podepisuju to jejich prohlášení a odcházím.
Je jasné, že s takovou bandou cvičených opic finanční úřad ničeho nedosáhne. Všichni jsou posraní strachy a z obav o svoje teplé místečko v kanceláři udělají jen to na co byli zaškoleni. Úřad jaksi automaticky předpokládá, že dlužník je tak blbý jak jsou oni chytří a že na sebe hned všechno vyžvaní. Možná někteří ano. Pak je tu ale skupina lidí, kterým již stát nemá co vzít a oni už nemají z něho strach. Stát vystřílel náboje a už nemá čím bojovat. Ledaže by chtěl dlužníky zavírat. Proč ne? Kolikrát si připadám ze všech svých aktivit přetažený, že bych si potřeboval odpočinout.
Stejně postižený kamarád ze Slovenska tvrdí, že na Slovensku jsou exekuovaní vážným společenským problémem. Je jich moc a neúčastní se ekonomiky. Firmy pak musí následně dovážet do svých montoven zaměstnance z Bosny, Rumunska a Ukrajiny.
Co se týká osobního bankrotu, do toho nikdy nepůjdu. Nejsem otrok, abych strkal hlavu do oprátky. A pokud bude snad někdy stát chtít, abych se účastnil jeho ekonomiky, tak ať mne oddluží. Ale tentokrát už v plné výši. Podklady na to má všechny, má všechno zaevidované a moje úřední výpovědi jsou jednoznačné.
Já se totiž za ta léta naučil žít jinak a ten jeho systém k životu vůbec nepotřebuju. A na rozdíl od jeho systému mám na všechno daleko víc času, mám čas studovat a učit se nové věci. Nemusím denně vstávat do práce a přitom mi nic nechybí.
Pro exekuované je nejlepší strategií vytvořit toto informační pole:
– znám vaši hru
– znám vaše bojové prostředky
– jsem dostatečně inteligentní
– znám účinnou strategii jak se bránit
– umím vás vyřadit z boje
Pokud exekuovaný (povinný) tohle dokáže jednomu exekutorovi, je vytvořeno informační pole. Toto pole je detailně zdokumentované v soudních a exekutorských spisech. Další potencionální supy (exekutory) pak stačí na toto informační pole upozornit. Asi tak jak když usámistán vystřelil kolem 60 Patriotů na Sýrii a Rusko jim zhruba polovinu sundalo. Usámistánu došlo, že tudy cesta nevede. Zjistil že:
– Rusko se ho nebojí
– má účinnou obranu
– Rusko může USA poškodit
Tím pádem je konec této hry. Je jasné že se časem najde jiný aktivní blbec, který hru se stejným schematem zopakuje.
A stejné je to s exekutory. Exekutor vyhlásí: „Půjdeš o žebrácké holi!“ Exekuovaný: „Zkus to. Zeptej se minulého exekutora kolik na mně vydělal.“ Exekutor nahlédne do údajů exekutorské komory, do soudních spisů, ev. zavolá předešlému exekutorovi a zjistí že:
– povinný se ho nebojí
– má účinnou obranu
– ho může povinný ekonomicky poškodit
Tím pádem je konec, hra skončila. A stejně jak v předešlém případě se může najít jiný exekutor, který zopakuje stejné schéma.
Štvát lidi proti exekutorům se může nevyplatit, pokud je dotyčnému dokázán trestný čin. Pokud někdo chce přinést osobní oběť, je to jeho věc. Dobrovolnosti se meze nekladou. Podle zákona času tento systém zkolabuje sám. Exekuovaní jsou vyřazeni z ekonomiky a tito lidé časem ekonomice začnou chybět. Chytří chybí jako otrocká síla v montovnách, ti hloupí chybí jako otroci i jako spotřebitelé.
Nejdříve začali chybět otroci na Slovensku, teď začínají chybět i v ČR. Za čas začnou chybět i jako spotřebitelé a bez oddlužení je nemožné je do ekonomiky vrátit. Je to jen otázka času kdy to státy provedou samy a ve vlastním zájmu.
Jediné co nevím je, kdy to bude.
To co jsem napsal, jsem se naučil od Pjakina. Sleduju ho od té doby, co se objevil na internetu. Mohu tak potvrdit to, co říká v závěru každého pořadu: „Znalosti znamenají moc. Studováním tlustých knih se naučíte, jak do míry svých znalostí pracovat pro sebe, nebo pro jiné“.
První exekutor přišel v době kdy Pjakina nikdo neznal, naštěstí jsem nějaké znalosti a koule měl. Pak jsem začal pozorně sledovat, co Pjakin říká. Když se ozval druhý exekutor, otevřel jsem flašku vína, vymyslel strategii a psal hrubou skicu dopisu. Musely v něm být uvedeny všechny záchytné body informačního pole, z kterého by vyplynulo že jsem buď úplný chudák, anebo inteligentní protivník, podle toho jak to kdo pochopí. Byla to hezká a pohodová práce, musím opravdu potvrdit že mne fakt bavila. Manželka mne podle mého úsměvu dokonce podezřívala, že píšu tajné milence. Na druhý den jsem dopis z počítače přepsal na papír, oskenoval a odeslal účastníkům „honu na lišku“, co se nějak nevyvedl.
Proto jsem exekutorovi zmínil i zájem FÚ o moje pohledávky. Aby si mohl i tam ověřit můj stav a aby věděl že FÚ má v dlužních záležitostech přednost a že jakýkoli boj je předem ztracen, protože vždy vyhraje FÚ. A také aby se FÚ dozvěděl od někoho jiného, že je na mne další exekuce a že další obesílání otravnýma dotazníkama na téma mého „zbohatnutí“ je naprosto mimo mísu.
Další důležitou věcí bylo rozeslat dopis na správná místa. Aby věřitel věděl, že exekutor nevydoluje ani pěťák. A aby na ústředí v Praze řekli: „Hele, vy jste se na tý Moravě úplně zbláznili! Vyhodit 70 tisíc za exekuci a nedostat z toho ani kačku, že my vám skrouhneme prémie!!!“
Myslím že ten dopis se mi docela povedl, protože jediným tahem jsem všem zúčastněným ukázal jejich místo.
Exekuce nemusí být zhroucením vlastního života, pokud známe způsoby řízení procesů.
Souboj s exekutorem pod vlivem emocí na 6. prioritě (silové), většinou dopadne pro exekuovaného – povinného fiaskem, protože exekutor má pravomoci dané zákonem. To, že má exekutor pravomoci, ale neznamená, že nutně musí proces exekuce řídit od začátku do konce. Na svém příkladu jsem ukázal, že navzdory exekutorovým pravomocím může exekuovaný řízení procesu převzít a zvítězit nad exekutorem na 3.prioritě (faktologicko-ideologická) a na 4. prioritě (ekonomická). Další souboj na 6.prioritě pak už pozbývá smyslu, protože na něm tratí obě strany.
Mnou popsaný postup nelze chápat jako univerzálně návodný, protože každý exekuovaný (povinný) se nachází v odlišné situaci od mojí. Pokud povinný pozbyl všechny zdroje, v tomto případě peníze a podpora rodiny a přátel, patrně se mu nepodaří převzít řízení exekuce. Peníze potřebuje na právníka a soudy a také na pořízení movitých věcí pro udržení životního standartu rodiny. Tím získá její důvěru, že je schopen proces exekuce řídit. Tato důvěra je nutná k tomu, aby rodina plnila úkoly, které jí povinný určí. Soudržná rodina je největším nepřítelem státu. Státní zvůle u soudržné rodiny vždy narazí na určité mantinely.
Škála situací, ve které se může povinný ocitnout, je velice široká. Může se stát, že i tomu, kdo pozbyl veškeré zdroje, pomůže opravdu dobrý kamarád. Proto bych každému poradil, aby v první řadě popřemýšlel, kdo by mu s touto situací vypomohl. Tím nemyslím nekonečné finanční injekce na částečnou úhradu dluhů, to je cesta do pekel. Mám na mysli peníze na zaplacení právníka výměnou za protislužbu, třeba manuální práce. Anebo výpomoc se zaobstaráním nabývacích dokladů k majetku.
Platí že největší smůlu v této situaci mají lidé, kteří nedrží slovo, jsou hyeny, zloději, podrazáci, mají neuspořádané rodinné vztahy, jsou leniví a nic neumí. Ti si pád až na dno logicky zaslouží.
Na závěr prohlašuji, že nic z výše uvedeného není založeno na skutečnosti. Případná shoda jmen, schémat nebo příběhu je proto čistě náhodná 
redakci NWOO zasláno emailem
