Jan Schneider
19.6.2017 PrvníZprávy
Vědecký pracovník Petr Sak zde na webu Prvnizpravy.cz 5.června zveřejnil článek „Vadí národ?“, píše v úvodu polem
Související článek: Petr Sak: Vadí národ?iky Jan Schneider.
Začal oprávněnou, byť nijak originální kritikou EU. Ano, vstupovali jsme do svazku s nadějně pružnou mladicí, a nyní shledáváme, že jsme spoutáni rozkydlou a o blbinách permanentně hádavou hydrou, která z veškerého zmatku nakonec našla smysl sama v sobě a začíná být všem pro srandu, což je svým způsobem nebezpečné.
NÁROD A MULTIKULTI
Sak cituje, čím nás ke vstupu do EU lákala, že totiž její síla a hodnoty jsou v její rozmanitosti, tvořené národy a národními kulturami, což je v souladu jeho postulátem, že žijeme v přelomové době, v níž klíčovou roli hraje národ. Pak však hybridně vyvozuje, že politické sjednocování EU v určitých otázkách je snahou „bruselských elit“ destruovat národy a národní kultury. K dovršení zmatku ještě bůhvíproč tvrdí, že pojem vlastenectví je vytěsňován a nahrazován pojmem nacionalismus, do něhož jsou prý impregnovány negativní konotace (jako by to ještě bylo nutné).
A nedosti na tom. Podle Saka „rozvíjet rozmanitost a identitu národů neznamená promíchat jejich populace“, avšak na druhou stranu odvozuje od prospěšné biodiverzity i prospěšnost sociodiverzity, tedy různosti a promíchání. Dostává se do klasického klinče bojovníků proti multikulturalismu, kterých se zeptáte, zdali jsou tedy příznivci monokulturalismu. Ještě jsem na tuto otázku nedostal kloudnou odpověď, protože většina oslovených byla natolik inteligentních, že si uvědomili nepřípadnost svých výroků.
Nicméně nepotkal jsem nikoho, kdo by byl takový formát, že by dokázal hledat a najít příhodnější termín, než ten proklatý multikulturalismus. Ve skutečnosti totiž těmto lidem nejde na druhou stranu o monokulturu, natolik jsou při smyslech. Jsou ale proti jakýmkoliv násilným aktům sociálního inženýrství, ať již na jednu nebo na druhou stranu. S tím ale nikdo soudný nemá problém souhlasit!
Petr Sak vymezuje, s čím podle něj nelze národ jednoduše ztotožňovat, i když s tím nějak souvisí (rasa, etnikum, geny), což je prospěšné, a bylo by ještě více, kdyby se toho ve svém článku důsledně držel. Za znak národa pak označuje jazyk, i když následně postuluje, že „národ je tvořen svými produkty, svou kulturou v širším významu, tedy i vytvořenou kulturní krajinou a v užším významu uměním, vědou, filozofií.“ Vzpomeňme na meziválečnou Prahu a hned vidíme, že ani ten jazyk coby omezující znak národa zcela nesedí, chce-li se národ pyšnit onou vytvořenou kulturní krajinou.
ZEM A VLAST
Do tohoto okamžiku lze Sakovu stať hodnotit jako zcela tuctově zmatenou, protože in puncto národa se dopustil mnohého šermování, ale při bližším zaostření není zřejmé, čím vlastně a proti čemu. A jediný slibný náznak nevyužil, což učiním za něj. Odpíchnu se od pěkného pojmu vlastenectví a posunu ho dále, což znamenitě vynikne v oblasti „zájmů“, které se snažíme pro určitou pospolitost definovat. Někdo hovoří o „národních zájmech“, což je ale mechanický překlad anglického pojmu „státní zájmy“, který by sice byl technicky přesný, ale pro domácí použití je poněkud kontaminován předchozí historickou dobou (podobně jako je pojem „národní“ kontaminován před-předchozí historickou dobou, spojenou se strašlivými lidskými katastrofami).
Jsem proto přesvědčen, že v současné době je nejvhodnější mluvit o ZEMSKÝCH zájmech. Slovo je to krásné, starobylé, usazené, znělé a důstojné. A obsahově naprosto přesné! Postihuje opisně onu „kulturní krajinu“, kterou Petr Sak zmínil. Vyhýbá se nástrahám, spojeným s amébovitostí výměru toho, co je „národ“. Pro ilustraci snad lze připomenout období konce první a hlavně celou krátkou, ale nesmírně temnou historii druhé republiky, jejíž stín se nad námi stále zřetelněji vznáší! Připomeňme hrůzu těch, kteří se najednou ocitli „mimo národ“, aniž by sami věděli jak! Zasloužili se o to přitom i sami, tím, že neprotestovali proti svévolným kritériím, jimiž se onen „národ“ vymezoval! Doufali, že se sami budou „in“ – a najednou byli „out“, ale odvolání nebylo, protože ani pravidel nebylo. Proto jsem pro používání krásného pojmu „národ“ pouze v poesii, nikoliv v politice, a v zákonodárství už ani omylem! Nebo jsme historií nepoučitelní?
PRVNÍ TĚŽKÝ FAUL
Například samo slovo „Sak“ je původu německého, tedy nemůže být dosti dobře jménem prostonárodním, se všemi z toho případně vyplývajícími důsledky. Toto není invektiva, ale reakce na další část Sakova článku, kde autor – vědecký pracovník a vysokoškolský učitel – začal používat těch nejpokleslejších eristických faulů. Například ve snaze ilustrovat nějakým příkladem svoji tezi o současných snahách o destrukci českého národa se pustil podpásovou pseudoargumentací ad hominem do Petra Uhla, který podle Saka prý „v rozhovoru na Britských listech koncem roku 2016 prohlásil, že se necítí být Čechem“.
Nevím, jakými slušnými slovy odsoudit Sakovu vědomou a cílenou lež! V onom rozhovoru totiž Petr Uhl prohlásil, že se „etnicky necítí být Čechem, považuje se za Čecha státně občansky“. Onen rozdíl není věcí názoru, ale faktem, který by snad i tak zmatenému intelektuálovi, jako je Sak, mohl být zřejmý! Sak ale účelově lže ve snaze okořenit své žvásty ohledně (snad již tehdy „národně rozvratné“?) role Petra Uhla v „odstartování listopadového převratu“, aniž by tato hromada lží měla jakoukoliv věcnou souvislost.
EXIL
Poté se Sak pouští do pokusu posoudit otázku emigrace „z nového úhlu“. Budiž, je to jeho subjektivní úsilí a nikomu nic významného nepodsouvá, případné zkreslené perspektivy a z nich vzešlé závěry činí na své triko. Je jasně angažován ve prospěch těch, co zůstali doma, i když z jeho životaběhu lze usoudit, že nezažil rizika tehdy hrozících persekucí a těžko mohl spravedlivě vyhodnotit tyto motivy k emigraci i její emocionální důsledky.
Sak postuluje, že někteří emigranti se chovali ke své domovině několikerým způsobem, a dochází až k nenávisti, která mu připomíná kruté janičáře, křesťanské chlapce, „vychované ve víře v islám a v nenávisti vůči křesťanskému světu“. Od janičářů vede Sak psychologickou paralelu k extrémnímu antikomunismu (některých) bývalých agentů a důstojníků StB a nomenklaturních komunistů. Ilustruje to mediálně projevovanou nenávistí k Rusku „’bělogvardějců’ Mitrofanova a Romanceva“ (v druhém případě měl zřejmě na mysli Michala Romancova). Sak do stejné řady s předchozími dvěma staví posledního předlistopadového předsedu SSM a člena sekretariátu ÚV KSČ a polistopadového prvního tajemníka ÚV KSČ Vasila Mohoritu. Proč ne. To je věc názoru.
DRUHÝ TĚŽKÝ FAUL
V tomto okamžiku ale Sakem zacloumal zase zlý duch, když se u Mohority neudržel a napsal: „Ovšem na druhou stranu, lze očekávat české vlastenectví u člověka narozeného na Podkarpatské Rusi, který náhle objevil své židovské kořeny?“
Zde Sak odhaluje děsivou propast zející v jeho morálce i vzdělání. Přesně toto mám na mysli, když zmiňuji děsivého ducha druhé republiky, který se jako zombie tu a tam vynoří. Kdyby se takto projevil totální primitiv, lze to odbýt ruky mávnutím. Ale vědecký pracovník, vysokoškolský učitel? Který současně zosobňuje smutnou skutečnost, že Erich Kulka se v jeho případě namáhal úplně nadarmo, když psal své knihy „Židé v československé Svobodově armádě“ a „Židé v československém vojsku na západě“. Zde proti sobě nestojí názor, ale tvrdá fakta – a na druhé straně ignorance, nevzdělatelnost, nebo čirý antisemitismus.
TŘETÍ TĚŽKÝ FAUL
Sak kritizuje jakýsi web, vlastněný emigrantem, který prý systematicky dehonestuje českou historii. Pomineme-li, že z podobného hříchu byli viněni též největší synové této země, svědčí to i Sakově jakési příchylnosti k názorové unifikaci, což jest alarmující.
Související článek: Petr Sak: Vadí národ?
Sak se v této souvislosti zcela tuctově a nevynalézavě přidává ke kritice vztahu Václava Havla k německé otázce. Samotná kritika Václava Havla, je-li dobrá, je vždy vítaná. Kritika se však týká jak pozitiv (která zde postrádáme, což navozuje podezření z předpojatosti), tak i negativ. A co především, dobrá kritika je vedena takovým způsobem, který by kritik bez problémů uznal i vůči sobě, což je jedna z věcí, která činí společnost civilizovanou. Tu však Sak skokem sebevraha opouští, když proti Havlovi totálně upadlým, ryze bolševicky kádrováckým způsobem rádoby argumentuje tím, kdo ho prý choval na klíně a s kým přátelili jeho rodiče.
Faktem je, že nevíme, kdo všechno choval mladého Saka na klíně, a s kým vším se přátelili jeho rodiče, takže nemůžeme srovnat, jaký význam a důsledky to má na charakter člověka. Můžeme pouze konstatovat, že pro vědeckého pracovníka a vysokoškolského učitele to je takovýto způsob vedení sporu naprosto dehonestující.
Související článek: Petr Sak: Vadí národ?
ČTVRTÝ TĚŽKÝ FAUL
Sak je zaujat dojmem, že se od devadesátých let přepisuje historie, zejména vůči Němcům, a že je vina přesouvána na bedra Čechů. Každý proces vyrovnávání pohledu na historii je bolestivý, obzvláště je-li hnán do extrému. Tomu se však často brání strana, držící stávající pohled na historii a bránící se každé konfrontaci, když ono vyrovnávání interpretuje extrémně. I tak může vypadat boj o minulost, což však Sak nezmiňuje. A činí tak nepochybně úmyslně, protože si za implicitně proněmecky a explicitně protičesky indoktrinovaného vybral historika Matěje Spurného, a část jeho rozhovoru pro časopis Týden použil příznačným způsobem.
Část v uvozovkách ze Spurného rozhovoru ocitoval a pak cosi významného bez uvozovek sám přidal:
„Češství samo o sobě není hodnota. Hodnota je něco, co přispívá k univerzálnímu pokroku nebo kulturnímu dědictví. Pokud lidé v této zemi v tomto dění hrají nějakou roli, pak češství smysl má. Pokud ne, tak sám o sobě fakt, že jsme Češi, je samoúčelný, za to nemá smysl bojovat.“ Dále tvrdí, že od roku 1945, kdy česká společnost byla připravena o Židy a sudetské Němce, samotní Češi nic velkého neudělali a pokud nic velkého neudělají, nemají právo na existenci.
Kritická je ona druhá část. Sak zde necituje, pouze cosi tvrdí a dává to do souvislosti s předchozí citací části rozhovoru Spurného. Chce tak vzbudit dojem, že Spurný řekl, že „od roku 1945, kdy česká společnost byla připravena o Židy a sudetské Němce, samotní Češi nic velkého neudělali a pokud nic velkého neudělají, nemají právo na existenci“!
Řekl to Spurný, nebo ne? A jestli ne, kde se to tvrzení vzalo? Ocitujme
nejprve dva kompletní odstavce ze Spurného rozhovoru v časopisu Týden, které jediné z celého rozhovoru mají k probírané věci přímý vztah:
Češství samo o sobě není hodnota. Hodnota je něco, co přispívá k univerzálnímu pokroku nebo kulturnímu dědictví. Pokud lidé v této zemi v tomto dění hrají nějakou roli, pak češství smys
Související článek: Petr Sak: Vadí národ?l má. Pokud ne, tak sám o sobě fakt, že jsme Češi, je samoúčelný, za to nemá smysl bojovat. Když vsadíme na model, že je jedno, co vyprodukujeme, hlavně že jsme Češi, povede to časem k záhubě. Bez kontaktu a interakce, bez inspirace a možná i bez konfliktů s jinakostí časem zdegenerujeme tak, že stejně zanikneme. Model založený na tom, že na hranicích České republiky rozmístíme cedule s nápisem „Prosíme, nerušit“ a budeme tu přežívat jako želva v zoo, není konstruktivní.
Když se podíváme kolem sebe, vidíme, že téměř všechny kulturní hodnoty vznikly prolínáním kulturních vlivů a často i aktivitou lidí, kteří třeba ani nemluvili česky. Od Pražského hradu přes barokní kostely Dientzenhoferů až po hudbu. Je známo, že hudba tak bytostně českého skladatele, jako byl Bedřich Smetana, který mimochodem v mládí česky uměl velmi špatně, je z hlediska skladby
Související článek: Petr Sak: Vadí národ?inspirována německou klasickou muzikou. To není snižování českého přínosu evropské kultuře, jenom upozornění, že bez vnější inspirace a prolínání velké hodnoty nevznikají. Myslím si, že na českých dějinách je to hodně znát. Není asi náhoda, že po roce 1945 v české kotlině mnoho velkého nevzniklo.
Co z toho vyplývá?
Za prvé, Sak lže, když to, co „přispívá k univerzálnímu pokroku nebo kulturnímu dědictví“ váže s odkazem na Spurného k češství a prokazování jeho PRÁVA NA EXISTENCI, zatímco původní Spurného výrok takto OBECNĚ DEFINUJE HODNOTU.
Za druhé, Sak lže, když Spurnému podsouvá, že „samotní Češi NIC velkého neudělali“, když Spurný řekl, že „po roce 1945 v české kotlině MNOHO velkého nevzniklo“.
Za třetí, Sak lže, když Spurnému podsouvá, že „pokud [Češi] nic velkého neudělají, nemají právo na existenci“. Spurný však NIC TAKOVÉHO NEŘEKL!
Toto je konstatování faktů, nikoliv věc názoru.
PÁTÝ TĚŽKÝ FAUL
Jak jsem dokázal, Sak kritizuje Spurného za výroky, které Spurný neřekl, ale Sak mu je sám podsunul. V dalším textu pak s nimi bojuje, jako by bojoval se Spurným (a na hlavu ho slavně porážel), přičemž však bojuje pouze s větrnými mlýny, které jemu samotnému ještě pořádně natlučou.
Z rozhovoru Matěje Spurného v žádném případě nelze vyvodit, že by vázal „právo na existenci“ českého národa na spáchání „velkých činů“, jejichž velikost chce nota bene sám posuzovat. Podle „vědeckého pracovníka“ a „vysokoškolského učitele“ Petra Saka však ano, přestože pro to neuvádí jediný důvod, a kritizované pasáže si vymýšlí. Spurný je navíc podle Saka arogantní, což je prý způsobeno dílem Spurného židovskými kořeny, dílem jeho příchylností k Německu!
To je snad už zbytečno komentovat, Sak by měl být už dávno odpočítán a odnášen z ringu, poté, co se sám konckoutoval.
EPILOG
Sak se závěrem vypořádává s obhájci Spurného útokem na děkanku Filosofické fakulty Mirjam Friedovou, protože pozvala na přednášku „balkánskou řeznici“ Albrightovou.
Sakově kritice děkanky kvůli pozvání Albrightové rozumím a vůbec nic nenamítám; nicméně co to vypovídá o oprávněnosti děkančiny podpory Spurnému?
Dalo by se z tohoto Sakova přístupu analogicky vyvodit, že poté, co jsem prokázal několik Sakových faktických podrazů a lží, že se od něj již nikdy nic slušného nemůžeme nadít?
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Související článek: Petr Sak: Vadí národ?
