Karel Sýs
14.6.2017
Na Hlásce – říčním koupališti u Senohrab – proběhl hudební festival Letní lidé. Na počest Františka Dostála, který na tomto požehnaném místě fotografoval stejnojmenný cyklus.
Slavný soubor vznikal za socialismu, přesněji řečeno v letech 1964 až 1990, a jen v něm bylo možné ho realizovat, neboť lidé tehdy ještě nebránili fotografům, aby je zvěčnili v pozicích často komických a navíc zadarmo! Kultovní fotografií, jak se dnes říká, je snímek plavce, an leží naznak v Sázavě a na vzdutém řípovitém pupku drží půllitr. Když byla tato fotografie nedávno vystavena na Smíchově, požadoval mezitím zestárlý model po autorovi dodatečně peníze. Jak by ne, vždyť v reálném kapitalismu ani kuře zadarmo nehrabe. Letní lidé
Byla to doba, kdy démon zisku dosud neobloudil lid, který se chtěl a dokázal radovat za pár korun. Na Dostálových fotografiích je ona bezstarostná touha po prožitku, který se nevrací, ale zítra ho nahradí nový, přímo hmatatelná.
O to překvapivěji se dočítám v Mozaice, Magazínu kulturních a společenských událostí z května 2017, věnovaném této Dostálově poctě, vyjádření několika protagonistů.
Vlastimil Vavřín, místostarosta Umělecké besedy, kterou „rovnostářské poměry pod erbem vedoucí úlohy KSČ přivedly k rychlému úpadku“, neboť „režim nechtěl připustit jakékoliv nekontrolovatelné názorové diskuse… a pozdější normalizační šeď všechny další snahy spolku definitivně pohřbila“, si stěžuje, už za vedoucí úlohy Koruny, že „svět se změnil, zdrsněl, zesobečtěl a po krátké euforii vonící svobody se ukázalo, že…“ A následuje obvyklý výčet stesků na nutnost sponzoringu atd. Besedníci však vydali aspoň katalog s titulem Dialog. Zárukou onoho dialogu (rozuměj hochů, kteří spolu mluví, s ostatními se nedialoguje) je starosta Besedy Jiří Stránský, a to je pověstný zastánce jednosměrné sice, leč demokracie.
28 let po estébáckém převratu je zřejmě myšlenka socialismu natolik nebezpečná, že nemine odstavce, aby se ho a své existence v něm nezříkal některý z autorů Mozaiky.
Jeden například „za protestní petici proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Bělehradu, pardon do Prahy, zakotvil na dvaadvacet let ve Sběrných surovinách“, aby se po vítězství Pravdy a Lásky stal „výrobně technickým náměstkem“, zatímco bývalý výrobně technický náměstek se zase stal surovinovým sběračem.
Překvapil mne i Franta Dostál, bytostný plebejec, který „po roce 1989 poseděl v jedné hospodě na Kampě s hlasatelem Rádia Svobodná Evropa v Mnichově Karlem Moudrým a i on zavzpomínal na úniky z politického dusna na břeh Sázavy, kde existovala svoboda, kterou nikdo nevyhlašoval po zaplacení členských příspěvků na stranické schůzi“.
Vida, StB nebyla až tak všemocná a bdělá, aby rozehnala disidenty – žádné „letní lidi!“ – z Hlásky, kteří se zde, maskováni plavkami, případně i bez nich, srocovali k tajným protistátním piklům. Pak se divíme, jak snadno se režim zhroutil. Naštěstí byl neprodleně nahrazen novým, který kupříkladu okamžitě vyhodil z edičního plánu moji a Frantovu knihu Praha zezadu. Na ono polistopadové dusno už František asi zapomněl.
Zkrátka a dobře, legitimací pro vstup do umění je odboj proti bývalému režimu, ať už byl provozován nebojácně v ulicích anebo nezjevně pod duchnou.
Inu, popřejme novým letním lidem, aby si užívali dnes pohotově zpoplatněného koupaliště a za ceny, které už nedovolí nosit ke stolkům půllitry v náručí. Obávám se však, že dnešní letní lidé raději odletí za vypůjčené peníze na Kanáry, dokud nespadne klec úplně.
