Na přední linii v Alexandrovce

Alexandrovka, zejména její západní a jižní okraj, je denodenně již tři roky ostřelována Ukrajinci. Po hlavní silnici jsem šel směrem k ukrajinské Marjince. Minul jsem školu (byla poškozená střelbou, je již opravena a vyučuje se v ní) a dočasnou konečnou autobusu. Přibývá poškozených domů. Přicházím k zábranám z pneumatik. Obcházím je a 70 m přede mnou vidím vojenské stanoviště s vlajkou DLR. Voják u vchodu mě již vidí, tak nemohu fotit. Přicházím ke stanovišti, které je těsně za poslední křižovatkou ulic na západě Alexandrovky. Vojenské stanoviště Ukrajinců v Marjince je odtud vzdálené 600 m. Od „našeho“ stanoviště není přes betonové zábrany na Marjinku vidět. Ukazuji vojákovi novinářský průkaz, který mě vystavili den předtím v Doněcku, a ptám se, jestli můžu jít dále. Řekl, že ne, dál je už jen několik většinou neobývaných rozbitých domů, zákopy a hranice, 300 m za hranicí ukrajinští vojáci. Jsou na mírném vršku, vše mají jak na dlani a mohli by začít střílet. Voják mě vzal ale přesto vzal dál za zábrany. Za nimi byly totiž zábrany ještě jedny. Přišli jsme k nim a voják mi dal do ruky dalekohled. Viděl jsem hranici z betonových bloků přes silnici a první dům v Marjince-vojenské stanoviště Ukrajinců. „Dnes nemají vlajku“, pronesl voják. 

V Alexandrovce první dva domy napravo slouží vojákům. Voják mi ukazoval od střelby poškozené střechy a zdi těchto domů. Já jsem mu vyprávěl o naší Společnosti přátel LLR a DLR, o své loňské návštěvě Alexandrovky a předal jsem mu Haló noviny s mým článkem, ve kterém jsem mj. psal i o Alexandrovce. Voják mi vyprávěl o dění zde na přední linii. O každodenním ostřelování. „Jsou čtyři hodiny, kdykoliv mohou začít střílet“, prohlásil voják. Říkal také, že mezi Alexandrovkou a Marjinkou chodí lidé (přestože tu není oficiální hraniční přechod). Babička z Marjinky chodí do Alexandrovky za příbuznými, lidé z Marjinky chodí do Alexandrovky na nákup, i lidé z Alexandrovky chodí do Marjinky. Jednou prý lidé z Alexandrovky šli k ukrajinským vojákům si popovídat. Vzájemně se častovali z legrace vtípky. Inu, Slované, bratři. 

Normální lidé (a normální vojáci) válku nechtějí. Za zábranami je ještě asi po dvaceti domech na každé straně, jen čtyři domy jsou obydleny. Obyvatelé ostatních domů, většinou značně rozbitých, se odstěhovali. Pak vyjel autem z této části Alexandrovky místní obyvatel. Obývá jeden ze čtyř obydlených domů. Serjoža je bývalý horník, nyní na penzi. Vyprávěl mi o zdejších hrůzách, o každodenním ostřelování. Byl ochoten ukázat mi svůj dům. Voják kupodivu svolil, ale jen autem a nesměl jsem si vzít fotoaparát. Projeli jsme zábranami do této nejvíc postižené části Alexandrovky. Jeli jsme kolem zničených pustých domů asi 200 m a zastavili jsme u Serjožova domu. Před námi bylo už jen několik zničených domů a na konci vesnice,100 m před námi, ony betonové bloky, tvořící hranici s Ukrajinou. Ukrajinské pozice jsou od nás nyní vzdáleny 400 m. Rychle jsme se přesunuli na dvůr Serjožova domu. Serjoža mě provedl domem a zahradou. Ukazoval mi místa dopadů desítek střel a poničené části domu. Částečně dům opravuje, ale nemá to moc smysl. Okna již nezasklívá. Podívali jsme se ještě do poničeného domu souseda naproti, ten zde nebydlí. 

Vrátili jsme se autem na vojenské stanoviště. Tam jsme pokračovali v debatě. Za chvíli kolem nás byl hlouček lidí: já, tři vojáci, šest lidí z domů za zábranami a další dva lidé. Inu, člověk z ČR zde není častým hostem… Nejvíc všechny zajímalo, co o nich říkají lidé v ČR. Bavil jsem se s mladou rodinou s dětmi (mladší 5-letá dcerka Nasťa bydlí s nimi v části za zábranami jako jediné dítě zde žijící, starší dcera bydlí u babičky v klidnější části Alexandrovky). Nasťa zde byla s námi, usměvavá, veselá, vtipkovala s vojáky. Dal jsem jí bonbóny. 

Nasťa toho za poslední tři roky již dost prožila. Tři roky nocují ve sklepě. Její maminka Marina mně upozornila, že klidně kdykoliv mohou začít Ukrajinci střílet. Střílejí zde každý den už přes tři roky. Několikrát opakovala: jací my jsme teroristi, jací my jsme separatisti! A jaká je moje dcerka teroristka! Marina mně vyprávěla, jak např. dcerka byla na zahradě a snajper od jihu (Alexandrovku ostřelují od západu a od jihu) po ní začal střílet. Přesnými ranami střílel kolem ní (naštěstí), prostě si hrál… Nebo chlapec šel do školy a začali po něm pálit. Naštěstí byl jen lehce raněn… A takových příběhů (bohužel i tragických) jsou tu desítky. Pak mě Marina nabídla, že jestli se nebojím, ukáže mi svůj dům. Voják už ani neprotestoval a klidně nás nechal jít pěšky za zábrany, do tzv. šedé zóny. 

Dům Mariny byl asi 100 m za zábranami. Marina mi ukazovala rozbitá okna (také je už ani nezasklívají), poškozenou střechu a jiné části domu. Poprvé jsem také viděl sklep-úkryt. Prostor asi dvakrát dva metry, vyplněný matracemi, přikrývkami, dekami, polštáři a peřinami. Byly zde zásoby vody a jídla. V zimě sklep vytápějí. Sklep je trvale otevřený, aby se rychle dostali dovnitř. Nasťa má naučené, jak se chovat, když začnou střílet (ale to vím, že to všechny děti učí ve škole i ve školce). 

Pak jsme se vrátili. Paní mi dala svůj email. Spolupracuje s humanitární organizací a moc si přeje, aby přišla větší pomoc zde žijícím lidem a hlavně dětem. Všichni na mě naléhali, abych napsal o tom, co mi vyprávěli, co jsem viděl, abych psal pravdu. To jsem jim slíbil a také tak činím.
V Alexandrovce jsem ještě navštívil nedaleko žijící rodinu Litvinových a Čuprinových (loni jsem u nich jíž byl s Vadimem a rodině předal 1000 rublů). Čuprinovi se sem k příbuzným přistěhovali v roce 2015 z nedaleké Staromichajlovky, když jim Ukrajinci rozbombardovali jejich dům. Dětí je ve dvou zde žijících rodinách již osm (před měsícem přibyl nový přírůstek). Nejstarší dcera je přes týden na VŠ. Dětem jsem rozdal bonbóny. Povídali jsme si, jak jinak, o válce a o naší Společnosti. Jsou vděčni za jakoukoliv pomoc. Kupodivu po celou dobu mého pobytu v Alexandrovce Ukrajinci nestříleli.

Přesvědčil jsem se na vlastní oči, jak těžký je život lidí a dětí na hranici. Ti, co zde ještě zůstali, prostě nemají kam jít. Lidé a děti zde žijí pod každodenním ostřelováním. Potřebují naši pomoc.