Zdeněk Jemelík
23.6.2017 JemelikZdenek
Dne 22.června 2017 proběhl v Poslanecké sněmovně odborný seminář k problematice milosti prezidenta republiky. Zorganizovala jej a jeho průběh moderovala místopředsedkyně Ústavně právního výboru prof. Helena Válková, bývalá ministryně spravedlnosti, která takto zřejmě reagovala na rozvíření zájmu o tuto část pravomoci prezidenta republiky, vyvolané udělením milosti Jiřímu Kajínkovi.
Projevy pronesli řečníci zvučných jmen, představitelé justice i akademické obce: Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, čerstvě jmenovaný prof. Jan Kysela, vedoucí katedry politologie a sociologie Právnické fakulty KU, prof. Aleš Gerloch, vedoucí katedry ústavního práva PF KU, prof. Vladimír Sládeček, předseda senátu Ústavního soudu, Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, František Púry, předseda Trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, Petr Jäger, náměstek ministra spravedlnosti a Lenka Marečková, hlavní inspektorka ochrany lidských práv Ministerstva obrany ČR.
Pavel Rychetský zasadil téma do rámce úcty k ústavě a varoval před lehkomyslným přístupem k choutkám ji měnit. Přednášející jako celek probrali problematiku pravomoci prezidenta udělovat milost ze všech možných stran a úhlů a také z historického hlediska. Neshodli se vůbec na ničem: někdo by milost zachoval v současné podobě, někdo by prezidenta omezil kontrasignací předsedou vlády nebo pověřeným členem vlády, jiný by ji zrušil, protože do právního řádu demokratického státu jako monarchický přežitek nepatří. Víceméně se shodovali v tom, že pokud zůstane právo milosti zachováno v jakékoli podobě, pak má opodstatnění pouze pro řešení obtížných životních situací z humanitárních důvodů. V žádném případě by se cestou milosti neměly napravovat justiční přehmaty, neboť trestní řád nabízí tak širokou škálu opravných prostředků, že to není třeba.
Je zřejmé, že přednášející si buď vůbec nepřipouštějí, že justice občas pošle za mříže nevinného člověka či uštědří nepřiměřeně přísný trest, nebo si toho sice jsou vědomi, ale v jejich bohorovnosti jim to nijak nevadí: když se kácí les, létají třísky. Přiznávají justici právo dopouštět se justičních přehmatů a zločinů, a to zcela beztrestně. Proti jejich postoji stojí „šalamounský“ názor, že výskyt jediného nevinného člověka v našich věznicích je ostudou pro stát, jehož hodnotu jako místa pro život lidí výrazně snižuje.
Z řady vznešených řečníků v tomto ohledu vybočovala pouze Lenka Marečková, bývalá disidentka, která po dobu pěti let spravovala agendu milostí v kanceláři prezidenta Václava Havla a ví přesně, jak to je s bezchybností soudních rozhodnutí. Ostatně pochybnost o spolehlivosti standardních opravných prostředků vyslovila i sama moderátorka Helena Válková, do jejíž poslanecké kanceláře přicházejí různé stížnosti na nepřístojnosti justice.
Přednášející se okrajově dotkli i tématu amnestie prezidenta republiky. V podstatě jim tento nástroj nevadil, pouze profesoru Gerlochovi by se líbilo vyhlašování amnestie zákonem, čili přenesení pravomoci na Parlament.
Kdo má zájem dovědět se přesně, co kdo z přednášejících říkal, nechť si přečte článek Ireny Válové na lobbistickém serveru Česká justice. V podstatě vše, co jsme slyšeli, již bylo opakovaně řečeno jinde a jindy. Výjimkou je kacířský názor spolku Šalamoun, Českou justicí samozřejmě nepodchycený, který zazněl až v diskusi: „nejen, že by měla zůstat zachována pravomoc prezidenta republiky udělovat milost, ale navíc by jeho pravomoc měla být rozšířena o právo podat stížnost pro porušení zákona nebo přímo nařídit revizi sporného trestního řízení jiným než původním soudem. Východiskem názoru je nezpochybnitelné zjištění, že standardní nástroje trestního řízení občas selžou a dojde pak k uvěznění nevinného nebo nepřiměřeně přísnému potrestání obžalovaného. Stát by měl mít pro takové případy pojistný ventil a kromě milosti prezidenta zde jiný není. Jde ale o problematický nástroj, protože prezident republiky není vybaven na důkladné zkoumání trestních spisů ani na provedení revize procesu, takže při vyhodnocování žádostí o milost nutně tápe. V případě navrženého rozšíření pravomoci by prezident dal průchod svým pochybnostem jejich přenesením na Nejvyšší soud ČR, který by zařídil jejich objektivizaci. Tyto úvahy jsou v souladu i s názorem, že přímo zvolený prezident by měl mít širší pravomoci než jeho nepřímo zvolený předchůdce. Povahou svého mandátu je blízký institutu tribuna lidu a měl by být pro občany garantem korektního výkonu spravedlnosti.
Nicméně moderátorka komentovala „šalamounské“ kacířství ironickou poznámkou, že trestní právníci by nebyli potěšeni rozšířením orgánů trestního řízení o prezidenta republiky. Obavy z uskutečnění těchto myšlenek jsou ale liché, protože to je jako v písni „my Prahu nedáme, radši ji zbouráme“: političtí pidižvíci nikdy nedovolí rozšíření pravomoci prezidenta republiky, i kdyby to státu prospělo, a když už, tak v případě Miloše Zemana ani náhodou.
Do diskuse se jako první přihlásil předseda spolku Šalamoun John Bok a později vystoupili také dva další členové spolku. Jako druhý v diskusi vystoupil Václav Pelikán, ředitel odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta, který popsal současný systém vyřizování žádostí o milost prezidenta republiky včetně fungování ministerstva spravedlnosti jako filtru a uvedl číselné údaje o počtech udělených milostí jednotlivými polistopadovými prezidenty. Z nich je zřejmé, že nejvstřícnější byl Václav Havel s 1948 milostmi, zdrženlivější Václav Klaus s 430 případy a náš současný prezident je svrchovaný skrblík s pouhými osmi milostmi, z nichž jen pět prošlo úspěšně filtrem ministerstva spravedlnosti, tři byly uděleny mimo systém. Obraz doplnil náměstek Petr Jäger informací, že od počátku r. 2013 ministerstvo obdrželo přibližně 2.700 žádostí o milost, z nichž 11 postoupilo s doporučením panu prezidentovi, který ale vyhověl pouze v pěti případech. Jako poslední vystoupil v diskusi Roman Drahný, trestní soudce Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice, který vyslovil víru ve spolehlivost nástrojů trestního řízení a navrhl, aby milost prezidenta republiky kontrasignoval předseda Nejvyššího soudu ČR.
V každém případě na semináři zazněla spousta názorů a informací, které si zaslouží zamyšlení, i když nejsou nové. Nicméně celé to akademické intelektuální úsilí vyznívá jako samoúčelné vzhledem k tomu, že současný prezident se nehodlá agendou milostí příliš zabývat. Z výjimky, učiněné ve prospěch Jiřího Kajínka nelze vyvozovat, že Miloš Zeman přestane myslet na sliby, dané voličům. Ani mu to nelze zazlívat, byť leckdo z nás by změnu v jeho základním postoji uvítal. Z pohotového zpravodajství ČT navíc víme, že konání semináře sice zaznamenal, ale vyjádřil se k němu s nevolí, řka, že by si Poslanecká sněmovna měla dělat starosti s jinými věcmi. Netušil ovšem, že šlo o odborný seminář, takže poslanci se na něj nehrnuli.
