Do diskuze před nadcházejícími volbami: 

Jaroslav Tichý
6.7.2017 ANS

Nevýhodou alternativních stran (zejména pak těch menších z nich) je velmi omezená možnost seznámit většinu voličů u nás se svým programem.

V souvislosti s volbami se lze často setkat s některými zakořeněnými představami, které nemají reálný základ. K nim patří i představa o tom, že „malé strany nemají ve volbách šanci“. Nemá tedy smysl je podporovat, do parlamentu „se stejně nedostanou“ apod. Jaká je ale skutečnost?

Z celkového počtu cca 8 milionů voličů chodí u nás k celostátním volbám něco přes 5 milionů občanů. Tedy do 65 % z jejich celkového počtu. Z toho:

– členů parlamentních stran je celkem cca 100 tis. (velká politická strana má dnes kolem 20 tis. voličů, výjimky nechť prominou);

– členů mimoparlamentních (alternativních) stran je do 50 tis. členů, spíše méně.

Řekněme tedy, že celkem máme u nás zhruba 150 tis. straníků, kteří jsou vázáni programy svých stran, stranickou disciplínou, stanovami těchto stran atd.

Z toho vyplývá, že zhruba 4,850.000 voličů se může řídit pouze vlastním rozumem při posuzování programů jednotlivých stran a při výběru toho, který nejlépe odpovídá jejich zájmům. Oproti takovým počtům voličů je pojem „velká strana“ se svými 20 tis. členů nicotným. Existuje tedy nesprávná, byť zakořeněná představa, že ve volbách rozhodují velké strany. Není tomu tak. Ve volbách rozhodují (či měly by rozhodovat) programy, přičemž „malá strana“ může mít „velký program“ a naopak, jak jsme toho nakonec i v současnosti svědky.

Navazuji tímto na článek doc. Valenčíka s výše uvedeným názvem uveřejněný ZDE. Strany, které jsou v záběru p. docenta (resp. jejich vedení), nepřekročí svůj stín. Bylo by to v rozporu se zájmy jejich vedení, byť jednoznačně ku prospěchu dotyčných stran. Jejich členové místo pokusu o nápravu a sebezáchranu (strany i vlastní) se ale přitom pudově, leč nelogicky „semknou kolem svého vedení“ a pokračují v cestě ke zkáze své i svých stran. Snad z obavy ze svého vyloučení. V praxi to pak funguje tak, že čím horší předběžný výsledek, tím větší ono semknutí bude. Máme vzory z EU, a to po každém novém atentátu v Evropě. A příklady táhnou. Tady lamentování nad průběžnými výsledky volebních preferencí nic nespraví. Nakonec to vidíme u nás i v případě ČSSD zcela jasně. Jádro strany pokračuje ve stejné cestě do své vlastní zkázy i nadále. Pouze více semknuto.

Položme si ale jinou, byť úzce související otázku. Co je vlastně účelem těchto článků? Je to snaha o pouhou resuscitaci některých parlamentních stran nebo o „nápravu poměrů“ u nás?

Nevýhodou alternativních stran (zejména pak těch menších z nich) je velmi omezená možnost seznámit většinu voličů u nás se svým programem.

V případě první z obou možnosti je třeba si uvědomit, že je nutné začít „lovit v jiných vodách“ a nikoliv tedy pouze v tůni s leklými rybami, která se postupně mění v bažinu. Lze do ní sice dokola nahazovat udici. Marně. I podběrák lze tudy prohánět. Vytáhnout lze jen leklé či napůl leklé ryby. Ke kýženému výsledku to nepovede. A za stávajících okolností ani nemůže, ač mnozí z členů zmíněných stran „dole“ si uvědomují blížící se katastrofu těchto stran, zejména pak ČSSD. Stejně jako autor článku. Nic s tím ale nenadělají.

V případě druhé z obou možností, pokud by byla autorovým záměrem v souvislosti s prováděnou analýzou předvolební situace náprava současných poměrů, je nezbytné začít rybařit ve vedlejší tůni. V té, která je té první tůni se zahnívající vodou a leklými rybami alternativou. Se zdravější vodou a živoucími rybami. Byť některé z nich nepatří druhově k lahůdkám, na které jsou někteří „konzumenti“ zvyklí.

Budou-li se ale přesazovat ty napůl leklé ryby z bahnité tůně do té druhé, nutně se v novém prostředí změní. A již dále nebudou tou lahůdkou, na kterou byli někteří „konzumenti“ zvyklí. A některé z těch napůl leklých ryb to přesazení do nového prostředí v konkurenci těch zdravých ryb ve svěží vodě ani nepřežijí.

A vrátíme-li se od příměru zpět k politickým stranám, tak těm dnes již jen deklarovaným levicovým stranám může pomoci pouze zdravá konkurence s lepším programem a s tahem na branku. To nakonec ale platí pro další parlamentní strany na naší politické scéně. Tu svoji bahnitou tůň si ale budou muset vyčistit samy.

Pokud by tedy záměrem autora (ale i dalších) byla primárně podpora tolik potřebných změn v naší zemi a společnosti, zaměří se při hodnocení možností úspěchu jednotlivých politických stran a hnutí na jejich programy, které podrobí své analýze a ne na hodnocení stran podle aktuálního stavu jejich členské základny, což je stav pomíjivý, jak je zřejmé nyní např. ze situace ČSSD. Tento se může v krátké době radikálně změnit, a to nejen s přihlédnutím k vývoji v dalších stranách, nýbrž i s přihlédnutím ke kvalitě programu příslušné „malé“ strany. Zejména tehdy, pokud lidé začnou volit podle toho, který z programů nejlépe odpovídá jejich zájmům a nikoliv podle předvolebních instrukcí mainstreamových propagandistických prostředků.

Na druhé straně je nutné si jasně říci, že bez změny chování voličů před volbami a při samotné volbě nemůže k žádným změnám po volbách nikdy dojít. A to je třeba nejen vzít na vědomí, nýbrž pomoci šířit formou sdělení i občanům/voličům. Jinak budeme pouze bědovat „nad rozlitým mlékem“.