Jan Žižka
16.7.2017 Literárky
Jen těžko se lze domnívat, že by Českou republiku bral někdy nějaký „západní“ stát vážně. Jedna věc je, že pro „západní“ státy, budeme vždy neidentifikovatelná zemička (na východě), kde je dobré pivo a laciná „zábava“. (To by až tak nevadilo, nás málokdo kdy bral někdo vážně a my jsme přežili-).
Je ale problém, že s námi naši přátelé ze západních a vyspělých zemí například zkrmují nekvalitní výrobky, které by si doma nemohli dovolit ani nabídnout.
Je to i pravděpodobné vysvětlení, proč jsou u nás některé zdravotní ukazatele takové, jaké jsou. Otázkou je, co s tím? Domnívám se, že jediný způsob, kterým lze jednat s kýmkoli a udržet si alespoň základní respekt je ono známé „já pán, ty pán“.
Teď ovšem narazíme na základní fakt nemožnosti takového jednání z naší strany. Už od „převratu“ v roce 1989, hraje Česká republika roli naprostého, nesvéprávného vazala. Vzdali jsme se vlastních podniků i armády. (Nepočítáme li torzo určené pro zásahy v zahraničí.) Ekonomiku převzali Němci a zbytek EU, armádu odstranilo NATO – tedy USA.
Nasnadě je tedy otázka, proč by nás měl brát někdo vážně? Podíváme-li se na politickou reprezentaci – dovedete si představit, že stát, který by měl být opravdu nezávislý by měl v čele lidi jako a Havel, Nečas nebo Sobotka? Že by mistra zahraničí mohl dělat Zaorálek.
Bylo by dobré si před volbami uvědomit, že volby nejsou jen o minimální mzdě či daňových změnách v řádech desetin procent. Pokud v příští vládě opět zasednou prototypy jako je Herman či již jmenovaní politici – jistě se zavděčíme sudeťákům, ale ne už například našim dětem.
