Infekce zvaná frustrace

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
10. 7. 2017
Střídavě žijeme ve městě, střídavě krátkou dobu léta žijeme na vesnici. Ve městě v panelákovém bytě si někdy připadáme jako ve vybydleném příbytku. Kdysi ve vedlejších bytech přebývali sousedé – zdánlivě na režimu nezávislí, ale i jeho aktivní stoupenci – milicionáři, státní úředníci, aparátníci, právníci, novináři a  ti, kterým se říkalo dělníci i herci . V uplynulém dvacetiletí, zejména na jeho počátku, když se na minutu zhaslo, se část z nich odstěhovala víceménně trvale na venkov, nahospodařila si a své někdejší městské byty, pokud se jich nezbavili, již používají pouze k občasnému přespání. 


Při náhodném setkání s jakýmsi ostychem poznamenávají, že jsou během roku na chatě, kam se opět vracejí. Kdysi jsme s mnoha z nich sdíleli v počtu převyšujícím stovku i jednu uliční organizaci KSČ /teď jich je ve straně jí blízké jako prstů na levé ruce/. Kdysi jsme byli v okruhu horlivého zájmu zvědavých členů občanského výboru. Ten se staral i o délku vlasů našich synů, školou povinných.

Z těch prvních se někteří stali po 17.listopadu 1989 přelétavými vrabci, jako když do nich střelí. Téměř dojednoho vyletěli z hnízda své někdejší rodné komunistické strany. Jejich stranické legitimatice skončily v kontejnerech. Pro své nové zaměstnavatele si po americku napsali nové životopisy o tom, jak trpěli pod knutou zločinů totalitní moci, když byli občany druhého řádu.

Dříve jsem nad nimi zvysoka ohrnoval nos, když mne na dálku, na moje pozdravení vodáckým, junáckým „Ahoj!“ /působilo na ně urážlivě/ zdravili pozdravem „Čest!“. Potom, když se rděli ve vlastním studu, jej zaměnili zdrobnělým, nic neříkajícím pozdravením „Zdravím!“

Zůstali u něho – u „zdravím“ – nevím sice koho nebo co zdraví – ale zdraví tak dodneška.

Ani v nejmenším jim nic kvůli jejich skutkům a kvůli chování nevytýkám. Hodně se kdysi lekli. Mnozí prý kvůli vlastním potomkům. Nezávidím jim zhola nic. Lustrace je stejná infekce jako frustrace. O sobě rozhodují především pouze oni, nikdo to za ně nemohl a nemůže udělat.

Mají občanský průkaz.

Na vesnici je to jenom zdánlivě jiné. Sousedské vztahy jsou s městskými a zejména s těmi v panelácích – úplně jiné. Stařičká a pracovitá Anežka s nůší nebo s trávnicí na zádech mi jako vesnické naplavenině kladla do konce života na srdce: „Souseda lepší pozdravit, než si před sousedem odplivnout.“ I když ji respektuji a budu povždy respektovat, automaticky to ani v nejmenším do písmene neplatí. Zdaleka každého na potkání zdravím. Zvyk však postupně již mizí, zejména u mladé generace. Pokud to jde, nekývám a nevýskám jako sousedova oslice nadšením hlavou a souhlasem, když se vzdává pocta politikům z leknutí, kteří už dvě desetiletí žerou a ještě nahlas mlaskají.

Nezaplétám se do debat, v nichž se momentálně vylévají kbelíky špíny a extrementů na prezidenty Zemana a Putina. Nejásám projíždějícím spanilým dragounským jízdám po dálnici D1. Stejně jako jsem netleskal, když za noci hřměly po obloze bombardéry NATO na Bělehrad. Ani na vesnici není nikdo čistý jako lilie. Občas se stane, že si někdo, kdo se špatně vyspal, potřebuje vylít na jiném zlost. Podle poslední zprávy ombudsmanky mám pravdu. Počet sousedských útoků narůstá geometrickou řadou. Frustrovaných bylo a je včera i dneska dostatek.

Městské manýry se valí na venkov silou vodopádu.

Podle nežijících kamarádů, JUDr. Solfronka – vězně KT Mauthausen a následně vězně padesátých let na Bytízu a na stejném místě vězněného mladičkého Oldřicha Klobase, poroste v demografickém složení i české populace počet frustrovaných, někdy i vážněji psychicky postižených osob geometriskou řadou.

Vždyť jsme přece všichni především lidé.

Nikdo, ať děláme co děláme, se tomuto nebezpečí zřejmě v naší době nevyhneme. Ani sám o sobě nemohu tvrdit, že jsem vůči stále častějším a  zejména bezdůvodným výpadům, vyhrůžkám jiných- imunní a odolný. Na doporučení psychiatra abych ke každému útočníkovi byl v pohotovosti – vždy volím andělský nebo usměvavý postoj a pokud to dokážu, nastavím svůj obličej na : „Mám Tě rád!“

Výsledky bývají většinou okamžité!