Zdeněk Hrabica
11. 7. 2017
Pokušitele o velikost národa Praotce Čecha lákala v minulosti vidina velkých děl o národní velikosti – pokusili se o to autoři rukopisů Zelenohorského a Královedvorského, jejichž falešnost následně potvrdil i profesor Tomáš G. Masaryk. Střízlivější byl středoškolský profesor Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Není to tak dávno, kdy rukama nohama se jiní, podobní falzifikátoři pokusili zorganizovat anketu, kdo je vlastně největším Čechem.
Zaplnili veřejný prostor. Stanovili učební osnovy pro všechny stupně českých škol. Na celé čáře vítězil po zásluze Karel IV. V jeho stínu a hned nablízko jemu nemohl zůstat nikdo jiný než „Muž, který nám vrátil dějiny“ – Mesiáš Václav Havel , v té době již z rozhodnutí polistopadového ministra vnitra Richarda Sachra vyřazený – jakož i jiní ústavní činitelé, z registrace pro lustrování občanů republiky.
Představte si, že by po desetiletích na některé z nich – padni komu padni – vylezlo i u nás něco hodně podobného, jako na Poláka Lecha Walesu.
Díky prozíravé montáží výběru největších Čechů museli být zahnáni do zapomenutí, do hříšného kouta klečet na hrachu a posláni na hanbu jiní – na několik z nich ukažme prstem.
Prstíčkem hrabala.
Středověký Jan Žižka z Trocnova (lapka a český Bin Ládin), Jan Ámos Komenský (ostudná hra kolem sochy ak.soch. Miroslava Pangráce Učitele národa v Nardenu, na níž nezbývaly peníze z českého rozpočtu), buřič Karel Havlíček Borovský (s fešáckým exilem Bachova režimu), komunistický novinář a literární a divadelní kritik, nacisty popravený Julius Fučík (označený za prašivého práskače), armádní generál a hrdina od Zborova, Tobrúku a Dukly Karel Klapálek (parlamentem České republiky zbaven možnosti obdržet Řád TGM – in memoriam – pro svou kolaborující spolupráci s KSČ v únoru 1948, valdický vězeň padesátých let), o veliteli 1.československého armádního sboru v SSSR arm. gen. Ludvíku Svobodovi, který podle reklamních tabulí na pražském Václavském náměstí přinesl po boku Rudé armády na bodácích do Československa komunismus – ani nemluvě.
Ale stíny musely být vrženy i na spisovatele Milana Kunderu, silně znovu musel být zpochybněn (naposledy Pavlem Kohoutem) i syn československého Masarykova generála – PhDr. Zbyněk Fischer alias Egon Bondy; bylo jich do zástupů.
Z rozhlasového záznamu jsem si v letošní den výročí upálení Mistra Jana Husa poslechl opakovaně relaci jednoho z velkých duchů českého národa – Zdeňka Mahlera o Husově osobnosti v Kostnici (podle vybraných českých médií nikoliv v den upálení – ale v den Mistrova úmrtí). Až příliš podobné tvrzení a hodnocení role československých vojáků – Gabčíka a Kubiše, že spáchali na Heydricha atentát.
Nikdo jiný ze současníků, z politických představitelů České republiky – ani z akademických osobností a ani z řad veřejně ohlášených kandidátů na přímou volbu hlavy státu, v den státního svátku to nyní nedokázal brilantněji vyjádřit, jako to před nimi na vlnách rozhlasu a v literatuře – i perem – vyslovil a napsal Zdeněk Mahler.
Tato země postrádá velkého ducha, jak může ještě chtít, aby žádala pro tuto dobu velkou myšlenku – ve srovnání s osobností Mistra Jana Husa, kterého jsme si opět hlavně v nejužších kruzích připomněli. Hodně podobně jako v dobách národního obrození. Vzejde?
