Zdeněk Hrabica
12. 7. 2017
Papaláši s rozesmátou tváří nás nepřestajně přesvědčují, že žijeme stále lépe, že dosahujeme ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi stálé nižšího stupně nezaměstnanosti, míra zisku prý u nás neustále stoupá a pro určitou skupinu obyvatelstva se zvyšuje i její koupěschopnost. V radosti a v úprku za ještě zářivější vidinou vyrazí letos, za humna v čase parného i deštivého léta, z deseti miliónového národa až miliónů šest.
Pamatuji, když jeden poslanec ODS, s dlouhým celoživotním polistopadovým angažmá v poslanecké sněmovně i jako studijní rychlokvaška z plzeňské právnické fakulty, přišel do pobočky České spořitelny, v rakouských rukách, v pražské Vodičkově ulici, uložit si kufr peněz v české měně.
V „diskrétním pásmu“ kampeličky vyvolal bouřlivý posměch spořitelů, snad trochu ze závisti, snad z nepochopení demokratických pravidel o zasloužené odměně za vykonanou práci.
Podle mého se však mohl podivnému ohlasu zcela vyhnout. Ale dejme tomu, že chtěl dát najevo, jak se odkojený v dizidentském rodičovském prostředí bylo možno posunout o slepičí krok dál, a předběhnout všechny minulé Jakeše, Štrougaly, Hoffmanny, Chňoupky, Korčáky, Bilaky…Těch bylo!
Týdeník Mladý svět věnoval jejich vilám a chalupám, movitému majetku, dokonce své zvláštní hlubotiskové číslo. Snad, aby ještě více prstem ukázal, kolik si komunistická „věrchuška“ na nás všech dohromady nahrabala. Ne-li, hospodsky řečeno, nakradla.
Mnohem milosrdněji se však média zachovala a dosud distingovaně chová ke všem, kteří hned po 17.listopadu 1989 vzali nohy do zaječích, ostentativně vystoupili z KSČ – jako například Čalfa, Dlouhý, Telička, Junek, konečně ve sféře ducha – i Štětina, i Kučera, i Komárek, jr. – ó budiš blahořečeny zástupy – které se zasloužily o náš současný, stále lepší a různobarevný současný život.
Ani jsme tehdy – poněkud neprozíravě – tušili, že neviditelná ruka trhu dá vyrůst na české hroudě takovým oligarchistickým gigantům – jako Kelnerovi, Koženému, Krejčířovi, Bakalovi, nakonec i Babišovi.
Co bylo ukradeno – musí být vráceno!
To pozvedlo nakonec i sebevědomí Václava Havla a Karla Schwarzenberga. Jako málokdo, byli opravdovými prognostiky. Bez prognostického ústavu.
Silou myšlenky a činu vítězili zcizeným citátem Mahátmá Gándhiho a snad i z bible, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Dohromady se jejich smýšlení a touhy od počátku smísily s politikou; stačil k tomu i jejich „kamarádšoft“ s Marlen A. a vytvořila se symbióza bohatství a bídy, spravedlnosti a zločinu.
Vláda neviditelné ruky trhu plíživě překročila hranice české zahrádky a dneska zčista jasna již žijeme v rozlehlém hájemství peněz a zlata.
I když se hádáme o to, zda jsou „landšmíd“ nebo „rybí prsty“ ve svém složení stejné v Česku jako v Německu. To by v tom byl čert, aby tomu tak nebylo.
Baletní herec, chovatel koní, působící od roku 1964 ve Vídni, „Mirek“ ze Starců na chmelu, Miloš Welde Zavadil mi vyprávěl, jakých se mu dostalo po majetkovém převratu z rodné země nabídek, dokonce jedna lukrativní, k okamžité koupi Babiččina údolí. U něho však nabídka narazila na vlastenectví, v jiných případech při rozprodeji Československa – podobné nabídky vítězily.
Bez peněz do hospody nelez. Karlštejn zůstal českým.
O tom nám všem, ani mocenským nýmantům, kteří nám vládli a museli odejít ze scény, pokud se nepřevlékli a nepřebarvili, odmítli krást a loupit, ani nesnilo.
Jenom to zlaté tele se nám, ani jim, ještě nezjevilo.
Ale naděje umírá vždycky poslední.
Buďme trpěliví, ten čas určitě přijde.
Čas nový vždy chce nové činy.
Dneska se už i čtvrtinka másla dostane – kdysi za osm, teď za bratru šedesát korun českých.
