Zdeněk Hrabica
30. 7. 2017
Z vlastních zkušeností vím, že v bourání pomníků jsme mistry nad mistry. Islámský stát jsme zatím ještě nedostihli. Ani výsledků válečných operací, nazývaných všemi válčícími stranami „mírové mise“. Jsme od přírody stále více křesťané. I oni však častokrát také bourali. Přesto všechno jsme dosáhli v jistém ohledu v bourání pomníků i gigantických rozměrů. Stalo se případě pražského pomníku Josefa Vissarionoviče Stalina; jako učni ČKD Stalingra jsme brigádničili na úpravě jeho okolí, jako dospělí jsme měli odhlasovat jeho vyhození do povětří.
Prý tam namísto něho „strana a vláda“ postaví velkolepé Kongresové centrum vědy a techniky. Hlasoval jsem tehdy v sále Ústřední školy ČSM v pražské Žitné ulici proti tomuto pochybnému návrhu. Zůstal jsem sám a zůstal jsem v sále jediný, nevěřil jsem opět v uskutečnění ještě něčeho většího. Nevěřil jsem ani slovo těm, kdo nejprve pomník vytvořili a vzápětí zase byli připraveni jej stejně odhodlaně zbourat; ne ne, nebylo jim možné uvěřit.
Myslel jsem si, že ta Stalinova žulová masa – přezdívaná frontou na maso – by mohla být v budoucnu velkou turistickou atrakcí. Určitě jsem alespoň v myšlenkách nebyl sám. Hned příštího dne jsem byl komisaři náležitě poučen, dej jim pánbůh nebe. Byl jsem napomenut, abych s podobnými ptákovinami už nikdy a nikde nevystupoval. Jakoby to bylo dneska.
Od té doby tam nad Prahou stejně už nic pořádného nestojí, snad metronom, jako kyvadlo doby – zleva doprava – je nepodařeným mementem.
Od rodičů a blízkých vím o tom, co vyváděli němečtí okupanti hned po 15.březnu 1939. Stejně, jako jsem byl později vzdáleným svědkem toho, jak zběsilci během jedné noci zbourali po druhé válce po celém Československu Masarykovy a Štefánikovy či Švehlovy pomníky. Podobný osud postihl i většinu soch světce Jana Nepomuckého u mostů a na návsích; sochaborců bylo i tenkrát nadbytek, byli přemnoženi.
Stejné následovalo po 17.listopadu 1989. Nejprve přišly na řadu Leninovy a Gottwaldovy sochy, hned po nich byla hozena oprátka na pomníky Jana Švermy, Julia Fučíka, Jožky Jabůrkové, Gustava Klimenta. Jiné skončily skoro natrvalo v lapidáriích, i sochu Jaroslava Haška stihl nadlouho stejný osud.
Národ křepčil, národ znovu volal po chlebě a po hrách. Došlo k demonstrativnímu hanobení pomníků Rudé armády v Brně, šílení vybrousili rozkaz J.V. Stalina k osvobození metropole Moravy, na hromadném pohřebišti Rudé armády na Olšanských hřbitovech a v Malé pevnosti Terezín se vandalové vyřádili do alelujá, poslanci FS ČSFR juchali při natírání na růžovo a při odstranění sovětského tanku v Praze 5 – na Smíchově. Bez poškození nezůstal Pokorného pomník „Sbratření“ a pomníky maršálů Koněva a Rybalka. Jinde došlo k nepřípadným změnám v textu na piedestalech nebo k vybrušování pěticípích hvězd – jako například v Táboře, ve Velkém Beranově, v Čížově, v Nové Hradečné.
Ve Znojmě vedle zdařilého pomníku Rudoarmějce radní vystavěli čtyři stožáry pro vlajky Ruska, Anglie, USA, Francie. V Jihlavě sochaborci na soše Rudormějce pomalovali jeho skloněnou hlavu vápnem.
V devadesátých letech minulého století bylo jenom v Praze zcizeno na sto bust, bronzových památníků, největší byla bronzová hlava Petra Bezruče. Ani památky na Napoleonovo tažení Moravou nezůstalo bez povšimnutí.
Nebyli a nejsme jediní, kdo se takto zachovali; podobně se zachovalo Rusko k F.E. Dzerdžinskému, předtím dávno stejně ke Stalinovi, odolala jediná socha v jeho rodném městě Gori, stejně se chová Ukrajina, četné metropole pobaltských republik, země, nyní členové NATO a EU. Na Ukrajině z roztavených Leninových bronzových soch ještě včera odlévali sochy Ševčenka a Bandery . Příklady táhnou, nyní je v Polsku připraveno a vytypováno téměř pět set pomníků a památníků sovětským osvoboditelům v Polsku, které mají být odstraněny a zničeny. Smutné je, že polští poslanci k tomu přijali příslušný zákon letos 22.června 2017, v den vpádu vojsk nacistického Německa na Sovětský svaz – v roce 1941.
Dávno předtím již byla ve stejné sousední zemi odstraněna pamětní deska v Krakově – v Malých Bronowicích, na budově někdejšího československého konzulátu. V ní se vytvořil pod velením pplk. Ludvíka Svobody československý legion – jako jedna z prvních československých vojenských jednotek v zahraničí, odhodlaná bojovat proti Hitlerovi.
Ludvík Svoboda byl před nedávnem zbaven čestného občanství města Krakova.
Ne všude se vůkol nás a kolem nás najdou zase noví a noví zběsilci, jací kdy byli a jsou i teď u nás, u sousedů v Polsku, na Ukrajině. Doporučoval bych všem nenapravitelným chvíli k rozjímání, například v Bystříci nad Pernštejnem.
Na Masarykově náměstí stojí kromě věrozvěstů Cyrila a Metoděje monument, „Památník Osvobození“. Je na vztyčeném 3, 7 m vysokém železobetonovém soklu, obloženém deskami a především 2, 8 m vysokým pískovcovým sousoším, které představuje rudoarmějce a partyzána .
Zlaceným písmem jsou na přední straně Halasovy verše:
„VAŠE VELIKOST/NEMYSLET NA SEBE/ VAŠE UROZENOST/ OBĚŤ.“
Na zadní straně:
„9.V.1945/ BYSTŘICKO OSVOBOZENO/ RUDOU ARMÁDOU/ A PARTYZÁNY.“
A značení: “KAMENA/BLANSKO/M.AXMAN/J.SIROTEK.“ (1960)
Městu vévodí socha Vincence Makovského – nad velikostní postava T.G.Masaryka (vytvořena v letech 1935 – 1938), prý je nejkrásnější Masarykovou sochou u nás, přesto byla třikrát z politických důvodů odstraněna a pokaždé znovu vztyčena.
Ale ruku na srdce, kdo bude, jaké sochy přijdou příště na řadu?
Bude to pohyblivé kinetické sousoší Davida Černého: „Čůráme na Českou republiku“ na pražské Kampě nebo to budou jiné, teprve vznikající skulptury?
Šavle hore, horní chlapci, chasníci, ogaři, junáci, zbojníci – do zbroje!
Když bourat, tak pěkně od podlahy! Ale i stavět!
Text a foto Zdeněk Hrabica
1. „Památník Osvobození“ (1960) v Bystřici nad Pernštejnem, autor Miloš Axman.
2.Vincenc Makovský: „Tomáš Garrigue Masaryk“ (1935 – 1938)
